29 Odo 1693/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce Mgr. J. Š., , zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, , proti žalovaným 1)
P. V., , zastoupenému JUDr. H. A., advokátem, a 2) H. V., , o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
23 Cm 61/2005, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 27. června 2006, č.j. 7 Cmo 457/2005-127, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června
2006, č.j. 7 Cmo 457/2005-127, se zrušuje
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. dubna 2005, č.j. 23 Cm 61/2005-46,
ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. listopadu 2004, č.j.
23 Sm 394/2004-10, jímž uložil oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplatit
původní žalobkyni (Č. k. a.) částku 1,601.053,29 Kč s 6% úrokem od 1. října
2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 5.336,80 Kč a náklady řízení.
Při posuzování důvodnosti námitek obou žalovaných proti směnečnému platebnímu
rozkazu soud prvního stupně vyšel z toho, že:
-dne 28. března 1997 byla mezi Č. s., a. s. (dále jen „spořitelna“) a prvním
žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na základě které spořitelna „zapůjčila“
prvnímu žalovanému částku 4,850.000,- Kč, „splatnou ke dni 31. prosince 2000,
úročenou úroky ve výši 15,6 % ročně“ (dále jen „smlouva o úvěru“);
- dne 31. března 1999 spořitelna v souladu s obecnými úvěrovými
podmínkami vypověděla smlouvu o úvěru pro prodlení prvního žalovaného se
splátkami a to „ke dni doručení výpovědi“;
- dne 7. dubna 1999 byl notářkou JUDr. M.S. sepsán notářský zápis NZ
88/99, obsahující prohlášení prvního žalovaného o uznání dluhu a dohodu „o
exekuční vykonatelnosti“, jímž „žalovaní“ uznali svůj závazek ze smlouvy o
úvěru ve výši 3,896.278,33 Kč a uzavřeli dohodu o splátkách, podle nichž měli
dluh zaplatit v měsíčních splátkách po 40.000,- Kč počínaje červencem 1999 do
října 2000, po 80.000,- Kč v listopadu a prosinci 2000, po 125.000,- Kč od
ledna 2001 do prosince 2002 a ve výši 80.965,33 Kč v lednu 2002, s tím, že
případný úrok z prodlení byl sjednán ve výši 15,6 % a měl být vyúčtován po
zaplacení celého závazku „k ultimu měsíce února 2003“;
- celkový dluh žalovaných ke dni 7. dubna 1999 (k datu sepsání
notářského zápisu) činil 3,896.278,33 Kč a ke dni 30. června 2001 (ke dni
postoupení pohledávky) 4,396.061,23 Kč;
- dopisem ze dne 1. února 2001 sdělila spořitelna prvnímu žalovanému k
jeho žádosti „o doplacení zbytku úvěru jednorázově“ a o prominutí úroku z
prodlení, že ke dni 6. února 2001 činí dlužná částka 4,201.519,73 Kč a že v
případě zaplacení částky 3,500.000,- Kč bude považovat závazek za splněný,
přičemž „totéž“ sdělila žalovanému dopisem z 18. května 2001 s dovětkem, že
dluh bude považovat za splněný, dojde-li k zaplacení do 18. června 2001;
- smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. června 2001, ve znění
dodatku ze dne 16. července 2001, byla pohledávka ze smlouvy o úvěru ve výši
4,355.531,73 Kč spořitelnou postoupena K. b. P., s. p. ú.;
- dne 29. června 2001 byla částka 3,500.000,- Kč odepsána z účtu
Č. L. a. s. (dále jen „společnost“) a na účet spořitelny byla
připsána 2. července 2001;
- dopisem ze dne 16. července 2001 se spořitelna dotázala prvního
žalovaného, zda má být částka 3,500.000,- Kč „přeúčtována“ na účet nového
věřitele podle smlouvy o postoupení pohledávek nebo vrácena na účet
odesílatele, přičemž následně byla vrácena na účet společnosti;
- směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním
rozkazem, je směnka vlastní, vystavená prvním žalovaným na řad spořitelny, zní
na směnečnou sumu 1,601.053,29 Kč a obsahuje doložku, že její vyplnění se bude
řídit smlouvou o vyplňovacím právu směnečném ze dne 28. března 1997. Předtisk
formuláře obsahuje co do data splatnosti číslo 19, přičemž rukou je napsáno 30.
září 2004 a slovy psaný údaj směnečné sumy je přeškrtnut a nahrazen slovy
psaným údajem 1,601.053,- Kč.
Odkazuje na ustanovení § 37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud
prvního stupně shledal nedůvodnou námitku nesrozumitelnosti údaje směnečné sumy
a námitku, že směnka není splatná, uzavíraje, že: a/ není zakázáno provádět
škrty a opravy směnečné listiny a tomu, kdo směnku doplnil, „nic nebránilo
původní nesprávně napsaný údaj škrtnout a nahradit jej správným údajem novým“ a
b/ není pochyb o tom, že směnka je splatná v roce 2004 a nikoli v roce 192004.
Ve vztahu k námitce zaplacení pohledávky směnkou zajištěné (pohledávky ze
smlouvy o úvěru) akcentoval, že ujednání o splátkách je neplatné pro neurčitost
(§ 37 odst. 1 obč. zák.), když součet vyčíslených splátek (3,880.965,33 Kč)
neodpovídá uznanému závazku (3,896.278,33 Kč). Jelikož nabídka spořitelny
obsažená v dopise z 18. května 1991, podle níž bude dluh považován za splněný,
dojde-li k úhradě částky 3,500.000,- Kč do 18. června 2001,
„marným uplynutím data 18. června 2001“ zanikla, pročež v době zaplacení
uvedené částky „se mohlo jednat nanejvýš o částečnou úhradu dluhu, která navíc
byla vrácena společnosti a nebyla inkasována žalobcem ani jeho právními
předchůdci“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání prvního žalovaného (poté, co usneseními ze
dne 18. července 2005, č.j. 23 Cm 61/2005-80 a ze dne 5. dubna 2006, č.j. 7 Cmo
457/2005-111, bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví R., s. r. o a Mgr. J.
Š.na straně žalobce - § 107a občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“)
rozsudkem ze dne 27. června 2006, č.j. 7 Cmo
457/2005-127, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k odvolateli potvrdil.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb.-
přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož směnka splňuje všechny
náležitosti vyžadované výše zmíněným ustanovením, když nelze mít žádné
pochybnosti o tom, že byla splatná 30. září 2004. Na její platnost přitom nemá
žádný vliv ani skutečnost, že slovní vyjádření směnečné sumy bylo přeškrtnuto a
nadepsáno „vyjádřením novým“.
Uzavíraje, že notářským zápisem ze dne 7. dubna 1999 nedošlo k zániku závazku
ze smlouvy o úvěru v důsledku tzv. privativní novace, když šlo pouze o uznání
dluhu ze smlouvy o úvěru a o dohodu „o exekuční vykonatelnosti“ notářského
zápisu a že směnkou zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru nezanikla ani
platbou ve výši 3,500.000,- Kč, jelikož „uvedená částka byla plátci vrácena
zpět“, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný
dovolání, které má za přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když „napadené rozhodnutí řeší
právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla řešena“, totiž, zda
„zajišťovací směnka musí vycházet při jejím uplatnění z existence zajištěné
pohledávky, z prodlení dlužníka se splněním závazku z příčinného vztahu a z
totožnosti věřitele zajišťovací pohledávky a věřitele zajištěné pohledávky.
Dovolatel popisuje genezi směnkou zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru,
přičemž akcentuje, že v důsledku dohody uzavřené po splatnosti závazku ze
smlouvy o úvěru formou notářského zápisu přestal být v prodlení s placením ve
smyslu ustanovení § 521 obč. zák. a následným plněním částky 3,500.000,- Kč
realizovaným společností došlo v tomto rozsahu k zániku pohledávky žalobce
„podle ustanovení § 339 odst. 2 obchodního zákoníku“ (dále jen „obch. zák“),
když uvedené plnění společnost poskytla s jeho souhlasem a skutečnost, že
spořitelna platbu společnosti vrátila, na zániku pohledávky v rozsahu částky
3,500.000,- Kč nic nezměnila.
Dále dovolatel zdůrazňuje, že „existuje jen jedna pohledávka ze smlouvy o úvěru
a nikoli pohledávka ze smlouvy o úvěru a další na ní nezávislá pohledávka ze
směnky“, přičemž vzhledem k zániku pohledávky dle smlouvy o úvěru se plnění ze
směnky domáhat nelze.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání prvního žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, věc na zjištěný skutkový vztah nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 324 obch. zák. závazek zanikne, je-li věřiteli splněn včas a
řádně (odstavec 1). Závazek zaniká také pozdním plněním dlužníka, ledaže před
tímto plněním závazek již zanikl odstoupením věřitele od smlouvy (odstavec 2).
Podle ustanovení § 332 obch. zák., jestliže plnění závazku není vázáno na
osobní vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku
nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí. Souhlas dlužníka není
zapotřebí, jestliže třetí osoba za závazek ručí nebo jeho splnění jiným
způsobem zajišťuje a dlužník svůj závazek porušil (odstavec 1). Nevyplývá-li z
právního vztahu mezi dlužníkem a třetí osobou něco jiného, vstupuje třetí osoba
splněním dlužníkova závazku do práv věřitele, který je povinen jí vydat a na ni
převést všechny své důkazní prostředky (odstavec 2).
V projednávané věci je nepochybné, že směnka, o jejíž úhradě soud prvního
stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem, byla vystavena k zajištění
pohledávky spořitelny vůči prvnímu žalovanému ze smlouvy o úvěru. Jelikož
závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.) se bez ohledu na
povahu účastníků řídí částí třetí obchodního zákoníku [§ 261 odst. 3 písm. d)
obch. zák.], uplatní se i na řešení otázky zániku pohledávky úprava obsažená v
ustanoveních § 324 a násl. obch. zák.
Poskytne-li věřiteli plnění se souhlasem dlužníka třetí osoba, potom - jsou-li
splněny podmínky vyžadované ustanovením § 332 odst. 1 obch. zák. (tj. jde-li o
plnění závazku, které není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka) - závazek
dlužníka v rozsahu poskytnutého plnění zaniká. Přitom skutečnost, že věřitel
poskytnuté plnění třetí osobě vrátí, nemá za následek „obnovení“ již zaniklého
závazku dlužníka, nýbrž vznik pohledávky věřitele za třetí osobou z titulu
bezdůvodného obohacení.
Jelikož se odvolací soud otázkou zániku závazku prvního žalovaného z pohledu
ustanovení § 332 odst. 1 obch. zák. nezabýval, je jeho právní posouzení věci
neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem a 3 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud při řešení otázky zániku směnkou zajištěné
pohledávky plněním poskytnutým společností neopomene vyhodnotit, zda byly
splněny předpoklady určené ustanovením § 526 odst. 1 věty druhé obč. zák. (tj.
předpoklady, za kterých se dlužník zprostí závazku plněním postupiteli) a
ustanovením § 339 obch. zák. (tj. předpoklady pro placení prostřednictvím
banky). Posoudí rovněž, zda tímto plněním - s ohledem na „prohlášení“
spořitelny ze dne 1. února a 18. května 2001 - zanikla směnkou zajištěná
pohledávka spořitelny ze smlouvy o úvěru i v rozsahu převyšujícím částku
3,500.000,- Kč.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Petr G e m m el
předseda senátu