29 Odo 1773/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní
věci žalobkyně B. T. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) L. Č.,
2) P. K., a 3) P. K., všem zastoupeným advokátem o zaplacení částky 210.642,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm
235/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
června 2006, č. j. 3 Cmo 442/2005 – 97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 20. července 2005, č. j. 47 Cm 235/2003 – 66, kterým tento
soud zamítl žalobu o zaplacení částky 210.642,- Kč s
příslušenstvím.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům
soudu prvního stupně. Žalobkyně dovozuje odpovědnost žalovaných jako bývalých
jednatelů společnosti za škodu vzniklou dodatečným doměřením daní a vyměřením
daňového penále z toho, že daňová kontrola shledala takové nedostatky ve vedení
účetnictví, které měly za následek vznik dodatečné daňové povinnosti a daňového
penále.
Odvolací soud – s poukazem na § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník v platném znění (dále též jen „obch. zák.“) – uvedl, že
jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví,
vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti. Z
toho však nelze dovodit, jak správně poukázali žalovaní, že by jednatel
(jednatelé) byli povinni osobně vést účetnictví, ani že by osobně za vedení
účetnictví odpovídali.
Odvolací soud rovněž projevil nesouhlas s výkladem pojmu „řádně“,
jak jej učinila žalobkyně. Za řádné vedení evidence a účetnictví ve smyslu §
135 odst. 1 obch. zák. je třeba považovat vedení evidence a účetnictví osobou k
tomu odborně způsobilou, tedy osobou s odpovídajícím vzděláním a přiměřenou
praxí, od které lze očekávat potřebné znalosti v oboru. Pokud žalovaní jako
jednatelé společnosti pověřili vedením účetnictví osobu s ukončeným
středoškolským vzděláním zaměřeným i na oblast účetnictví a s desetiletou praxí
v oboru, pak podle názoru odvolacího soudu lze mít za to, že povinnost podle §
135 odst. 1 obch. zák. splnili. Žalovaným přitom dle odvolacího soudu nelze
přičítat k tíži, že finanční úřad ve společnosti zřejmě neprováděl průběžně
daňové kontroly, neboť tuto okolnost nemohli sami ovlivnit. Odvolací soud sice
přitakal názoru žalobkyně, že je na žalovaných, aby tvrdili a prokazovali,
jakým způsobem svou povinnost splnili, ovšem podle odvolacího soudu žalovaní
svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní splnili tím, že tvrdili, jakým
způsobem zajistili ve společnosti vedení účetnictví a ke svým tvrzením navrhli
důkazy, které soud prvního stupně provedl (výslechy svědků). Princip objektivní
odpovědnosti, na kterém je založena náhrada škody podle obchodního zákoníku,
pak podle odvolacího soudu neznamená, že žalovaní odpovídají bez dalšího za
jakýkoli žalobkyní tvrzený škodlivý důsledek, který nastal za dobu jejich
působení ve funkcích jednatelů žalobkyně. Taková odpovědnost nastupuje jen
tehdy jsou-li splněny předpoklady podle § 373 a násl. obch. zák. v návaznosti
na § 135 odst. 1 a 2 a § 194 odst. 5 obch. zák. Nelze-li shledat v jednání
žalovaných porušení zákonné povinnosti, pak zde nemůže být ani příčinná
souvislost mezi tvrzeným porušením povinností a vznikem škody, a žalobkyně se
tak s úspěchem nemůže vůči žalovaným domáhat náhrady škody, uzavřel odvolací
soud.
Proti rozsudku odvolacího podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Namítá nesprávné právní posouzení věci a uplatňuje
tak dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka brojí proti závěru soudů obou stupňů, že žalovaní jako
jednatelé společnosti s ručením omezeným splnili svou zákonnou povinnost
zajistit řádné vedení účetnictví ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák.
tím, že jeho vedením pověřili v rámci zaměstnaneckého poměru (tzn. s omezenou
odpovědností) třetí osobu s ukončeným středoškolským vzděláním a desetiletou
praxí v oboru, a že tedy nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za
škodu. Připouští, že je možné a v praxi obvyklé, aby jednatelé vedením
účetnictví pověřili třetí osobu, namítá však, že jejich osobní odpovědnost za
vedení účetnictví tím nemůže být dotčena ani jakkoli omezena. Nedílnou součástí
povinnosti zajistit řádné vedení účetnictví je dle jejího názoru též povinnost
na vedení účetnictví průběžně dohlížet a pravidelně ověřovat jeho správnost.
Dovolatelka vyslovuje názor, že úprava náhrady škody je v
obchodním zákoníku založena na principu objektivní odpovědnosti, tedy že
strana, která poruší svoji povinnost, je povinna škodu vždy nahradit, a to bez
zřetele na to, zda porušení povinností, které způsobilo vznik škody, zavinila
či nikoli, z čehož dovozuje, že žalovaní odpovídají za výsledek, kterým je v
posuzovaném případě vznik škody způsobené nesprávně (tedy nikoli řádně) vedeným
účetnictvím. V posuzovaném případě pak musí být za porušení právní povinnosti
žalovaných jednatelů považováno (pokud nebudou brány v úvahu jejich pokyny k
zaúčtování konkrétních položek) právě jejich omisivní jednání, když tito
nevytvořili dostatečné podmínky pro to, aby účetnictví společnosti mohlo být
vedeno řádně. Dle dovolatelky tedy i v případě, že by pověření účetní –
zaměstnankyně bylo na straně žalovaných jednatelů považováno za okolnost
vylučující jejich odpovědnost, nemohou se tím své odpovědnosti zprostit, neboť
tytéž důvody vyloučení odpovědnosti za škodu již nebyly dány na straně
pověřených zaměstnanců.
Dovolatelka argumentuje dále tím, že pokud by se jednatel mohl své
odpovědnosti za řádné vedení účetnictví v celém rozsahu zprostit pověřením
zaměstnance, znamenalo by to nepřímo zároveň limitaci odpovědnosti za škodu
způsobenou porušením povinnosti stanovené obchodním zákoníkem, což je s odkazem
na § 386 odst. 1 obch. zák. nepřípustné. Žalovaní zejména měli možnost pověřit
vedením účetnictví externího daňového či účetního poradce, který by byl k této
činnosti autorizován a který by byl pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu
způsobenou v souvislosti s poskytováním těchto služeb. Rovněž by bylo možné
pověřit takového poradce zpracováním daňových přiznání a/nebo zajistit z jeho
strany pravidelné kontroly vedení účetnictví. Pouze takový přístup by
dovolatelka považovala za dostatečný z hlediska splnění požadavku na zajištění
řádného vedení účetnictví, neboť i v případě, že by činnost externího daňového
či účetního poradce nebyla vykonávána řádně, měla by společnost zajištěno, že
škoda, která jí v důsledku takového vedení účetnictví vznikne, bude v plné výši
nahrazena. Žalovaní však žádnou z možností, kterou by žalobkyni dostatečně
zabezpečili před nebezpečím vzniku škody nevyužili a bez přiměřeného důvodu
spoléhali na to, že škoda žalobkyni nevznikne. Podmínky vzniku odpovědnosti
žalovaných tak dle dovolatelky splněny byly.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a pro případ, že důvody, pro
které napadený rozsudek zruší, platily i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
nechť zruší i rozhodnutí tohoto soudu.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu,
nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího
soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka,
která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu).
V otázce právní kvalifikace odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou
porušením povinností uvedených v § 135 obch. zák. Nejvyšší soud zásadní právní
význam v popsaném smyslu nespatřuje, neboť tuto otázku vyřešil již v rozhodnutí
ze dne 22. června 2000, sp. zn. 29 Cdo 1162/99. V tomto rozhodnutí uzavřel a
obšírně argumentoval, že jednatel se zprostí odpovědnosti za škodu způsobenou
porušením povinností uvedených v ustanovení § 135 obch. zák., jestliže prokáže,
že zajistil vedení předepsané evidence a účetnictví v potřebném rozsahu
kvalifikovanou osobou, které vytvoří pro výkon činnosti potřebné podmínky
(poskytne potřebnou součinnost). Nedodržení takového postupu dovolatelka
netvrdila. Odvolací soud tedy předestřenou otázku posoudil správně a v souladu
s tímto závěrem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm.
c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243c, §224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl
a žalovaným podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. května 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu