29 Odo 18/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobce Ing. P. B., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému M.
D., zastoupeného, advokátem, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod.
sp. zn. 34 Cm 154/2001, o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května
2003, čj. 7 Cmo 16/2002-68, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2003, čj. 7 Cmo
16/2002-68, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 25. 9. 2001, čj. 34 Cm 154/2001-51, kterým tento soud zamítl
žalobu na zaplacení 60.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 1.
2001 do zaplacení tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci žalovanou částku,
včetně úroku z prodlení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že podstatou věci je prokázání
dvou nároků účastníků, u nichž by mohlo dojít k započtení. Žalobce jako svůj
nárok uplatňuje plnění ze smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 30. 6.
2000, přičemž účastníci učinili nesporným, že smlouva byla platně uzavřena, a
že na základě ní vznikl žalobci nárok na zaplacení žalované částky, přičemž
tuto částku žalovaný nikdy nezaplatil. Nárok žalobce byl tedy prokázán.
Žalovaný uplatnil jako obranu proti žalobě svoji pohledávku vůči žalobci, jež
na něj měla přejít ze společnosti E. s. r. o. (dále jen „společnost“), smlouvou
ze dne 2. 8. 2001, což oznámil žalobci dopisy doručenými dne 14. 9. 2001. Toto
oznámení je mezi účastníky nesporné. Právním důvodem vzniku pohledávky
společnosti vůči žalobci měl být nárok na náhradu škody. Na
žalovaném tedy v řízení bylo, aby prokázal, že vznikla škoda, že
ji zavinil žalobce porušením právních povinností a příčinnou souvislost mezi
protiprávním jednáním žalobce a vznikem škody. To se podle odvolacího soudu
nepodařilo žalovanému prokázat.
Žalovaný prokázal jen to, že v účetních dokladech společnosti byla ke dni 1.
1. 1999 jako finanční majetek uvedena částka 88.670,- Kč. Mezi účastníky bylo
nesporné, že ke dni 30. 6. 2000, tedy ke dni uzavření smlouvy o převodu
obchodního podílu ze žalobce na žalovaného, byla v pokladně
společnosti částka 88.670,- Kč. Prokázáno bylo, že žalobci zanikla funkce
jednatele ke dni 1 .8. 2000.
Ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím, žalovaný
nenavrhl provedení dalších důkazů, tedy ani důkazů vztahujících se ke vzniku
škody. Provedené důkazy pouze prokazují že v roce 1999 a ještě i k 30. 6. 2000,
společnost disponovala hotovostí ve výši 88.670,- Kč, avšak neprokazují, že by
touto hotovostí následně již společnost nedisponovala, tím spíše, že tuto
hotovost převzal žalobce, jak tvrdí žalovaný. Žalovaný tedy neprokázal ani
vznik škody, ani „škodné jednání“ žalobce, ani příčinnou souvislost mezi
uvedeným. Protože nebyl prokázán vznik škody, nebyl prokázán ani vznik
postoupené a posléze k započtení použité pohledávky žalovaného. Pohledávku
žalovaného vůči žalobci, jejíž existence nebyla v řízení prokázána, nelze
považovat za započtenou proti pohledávce žalobce. Z uvedených důvodů odvolací
soud podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak se uvádí ve výroku.
Proti rozsudku odvolacího soud podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování, v důsledku čehož došlo i k nesprávnému právnímu
posouzení věci. V odůvodnění dovolání uvádí, že pohledávka, kterou započetl na
pohledávku žalobce, je pohledávkou, kterou měla společnost vůči žalobci z toho
důvodu, že byl v době od 11. 11. 1997 do 1. 8. 2001 jednatelem a většinovým
společníkem této společnosti. V této funkci odpovídal i za vedení účetnictví
společnosti, přičemž dle účetní rozvahy k 1. 1. 1999 byly jediným majetkem
společnosti peníze v pokladně ve výši 88.670,- Kč. V odvolání z funkce
jednatele společnosti byl žalobce novým jednatelem - žalovaným - vyzván k
předání zůstatku pokladny. K žádnému předání pokladny však do dnešního dne
nedošlo. Popsaným jednáním žalobce vznikla společnosti škoda ve výši 88.670,-
Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2. 8. 2001 postoupila pohledávku na
náhradu škody žalovanému, postoupení oznámila žalobci a následně žalovaný
provedl jednostranné započtení vzájemných kompenzabilních pohledávek.
Dále dovolatel uvedl, že soud prvního stupně ze shodných tvrzení účastníků
měl za zjištěné, že v pokladně společnosti se ke dni, kdy zanikla
žalobci funkce jednatele, nacházela pokladní hotovost 88.670,- Kč. Stejně tak
vzal soud za prokázané, že se po dni zániku funkce jednatele tato hotovost ve
společnosti nenacházela, když žalobce při jednání před soudem prvního stupně do
protokolu výslovně uvedl, že tuto hotovost předal novému jednateli. Toto své
tvrzení však nebyl schopen prokázat žádným relevantním důkazem. Je tedy zcela
nesporné, že s pokladní hotovostí před ukončením své funkce ve společnosti
nakládal žalobce, měl ji ve své moci a podle svého tvrzení ji předal novému
jednateli, aniž by však byl schopen toto jakkoli prokázat.
Žalovaný proto považuje závěr odvolacího soudu, že nebyla prokázána existence
pohledávky žalovaného z titulu náhrady škody vzniklé společnosti, za nesprávný.
Podle žalovaného je zcela jednoznačně prokázáno, že tato pohledávka existovala.
Dovolatel soudí, že důkazní břemeno o předání hotovosti přešlo na žalobce.
Odvolací soud však tento fakt zcela opominul a následek neusnesení důkazního
břemene nesprávně přičetl v neprospěch žalovaného.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedl, že se ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu a soudí, že žalovaný neprokázal ani vznik škody, ani příčinnou
souvislost mezi vzniklou škodou a jeho protiprávním jednáním. Navrhuje, aby
bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dle ustanovení § 118a o.s.ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník
nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda
senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení
doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li
předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než
podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu
doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle
odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že
účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných
tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej
o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
Jak se podává z obsahu spisu, přítomným zástupcům účastníků s procesní plnou
mocí se při jednání dne 25.9.2001 dostalo poučení dle § 119a o.s.ř., přičemž
dovolatel poté žádné další důkazy soudu nenabízel. Soud prvního stupně pak ve
výše označeném rozsudku uvedl, že existenci pohledávky společnosti E. s.r.o. za
žalobcem má za prokázanou tím, „… že žalovaný (správně žalobce)
nesporoval částku 88.670,-Kč, která měla být v pokladně, nesporoval ani to, že
s ní disponoval, když tvrdil, že ji před 30.6.2000 předal, ale
důkaz o tomto tvrzení se mu, jak bylo uvedeno již dříve,
nezdařil“.
Podle ustanovení § 212a odst. 5 věty druhé o.s.ř., k jiným vadám řízení před
soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud, jen když mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Mezi jiné vady řízení před soudem prvního stupně, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, patří především nedostatky v poučovací povinnosti
soudu prvního stupně podle § 118a o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl - oproti soudu prvního stupně
- k odlišnému závěru ohledně toho, zda byla prokázána existence
pohledávky společnosti E. s.r.o. za žalobcem z titulu náhrady škody. Uzavřel
totiž, že na žalovaném v daném řízení bylo, aby prokázal, že vznikla škoda, že
ji zavinil žalobce porušením právních povinností a příčinnou souvislost mezi
jednáním žalobce a vznikem škody. Kdyby k témuž úsudku dospěl již soud prvního
stupně, musel by - v intencích § 118a odst. 3 o.s.ř. - žalovaného poučit, že
dosud nenavrhl důkaz potřebný k prokázání tvrzení, že společnosti E. s.r.o.
vzniklo právo na náhradu škody vůči žalobci, vyzvat jej, aby takový důkaz
označil bez zbytečného odkladu, a poučit jej o následcích nesplnění této výzvy.
Žalovanému se tudíž těchto poučení nedostalo jen proto, že soud prvního stupně
zaujal pro žalovaného sice příznivý, leč z pohledu odvolacího soudu nesprávný,
právní názor.
Odvolací soud pak přehlédl, že poučovací povinnost dle § 118a o.s.ř. je
vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného
poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec
dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo
z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §
118a o.s.ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy
postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v
odvolacím řízení.
Lze tedy uzavřít, že odvolací řízení trpí vadou řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a která spočívá v absenci poučení podle
§ 118a odst. 2 a 3 o.s.ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 o.s.ř. pro
tuto vadu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2005
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu