NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 185/2003-92
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu Doc. Ing. Z. Č.,
DrSc., zast. JUDr. I. K., advokátem, o neplatnost usnesení valné hromady H. p.
h., a.s. v likvidaci, zast. JUDr. T. P., advokátem, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 54 Cm 28/2001, o dovolání H. p. h., a.s. likvidaci, proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2002, čj. 14 Cmo
267/2002-74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 11.7.2002, čj. 54 Cm 28/2001-41, kterým tento soud vyslovil neplatnost
usnesení valné hromady H. p. h., a.s. likvidaci (dále jen „společnost“) konané
dne 18.12.2000, jímž valná hromada rozhodla o zrušení rozhodnutí valné hromady
společnosti ze dne 20.8.1997 o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která
mají oporu v provedeném dokazování a která odvolatel nezpochybnil.
Dále pak dospěl k závěru, že argumentace odvolatele neobstojí. V době konání
napadené valné hromady obchodní zákoník ani stanovy navrhovatelky neupravovaly
možnost zrušení rozhodnutí valné hromady o zrušení společnosti s likvidací
(dále jen „vystoupení z likvidace“). Vystoupení z likvidace, představující
zásadní změnu v postavení a právních poměrech společnosti, by muselo být (také
s ohledem na právní jistotu zúčastněných subjektů, zejména akcionářů
společnosti) upraveno právním předpisem výslovně (jak je tomu v obchodním
zákoníku ve znění účinném od 1.1.2001. Bez této úpravy nemohla valná hromada o
vystoupení z likvidace rozhodnout, neboť k tomu chyběl právní
podklad. Sporné rozhodnutí valné hromady je tak neplatné pro rozpor s § 187
obchodního zákoníku, ve znění platném do 31.12.2000 (dále též jen „obch. zák.“).
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Za dovolací důvod označila nesprávné právní
posouzení věci. Za zásadní právní otázku pokládá dovolatelka otázku,
zda společnost, která vstoupila do likvidace na základě vlastního
rozhodnutí, ustanovila likvidátora a tento likvidátor byl nahrazen pozdějším
rozhodnutím soudu, může rozhodnutí o likvidaci zrušit.
V dovolání uvedla, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že valná
hromada nemohla přijmout rozhodnutí o vystoupení z likvidace, protože to
nenáleželo do její působnosti taxativně vymezené v § 187 obch. zák., ani je do
této působnosti nesvěřovalo jiné ustanovení obchodního zákoníku či stanovy
společnosti, podle ustanovení § 187 písm. k) obch. zák. Dovolatelka dovozuje,
že kogentnost jakéhokoli ustanovení zákona znamená pouze to, že pokud zákon
určitým způsobem normativně upravuje určitou právní otázku, není možné takovou
úpravu dohodou vyloučit či změnit. Jestliže však „určitá otázka není zákonem
řešena ani upravena, nelze ji řešit za použití obecných interpretačních
pravidel a neznamená to ani, že nelze vstoupit do pozitivně normativně
neupraveného druhu právního vztahu či provést pozitivně neupravený právní úkon.“
Dovolatelka se „v této souvislosti dovolává především základních ústavních
principů Ústavy České republiky“ (dále jen „Ústava“) „a Listiny základních
práv a svobod“ (dále jen „Listina“). „Podle článku 2 odst. 4
Ústavy, může každý občan činit co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být
nucen co zákon neukládá. Podle článku 2 odst. 3 Listiny může, činit
každý, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon
neukládá.“ V této souvislosti dovolatelka odkazuje na názor Ústavního soudu
vyjádřený v ÚS 158/93 ve vztahu k právu zaměstnavatele vymáhat vůči zaměstnanci
porušení určité dohody neupravené v zákoně, ve které Ústavní soud dovodil, že
ustanovení článku 2 odst. 3 listiny je významné potud, že je pojistkou svobody
a současně pojistkou proti totalitarizaci společnosti, jíž je vlastní
snaha o znormování pokud možno všech oblastí života.
Dovolatelka dovozuje, že začleněním výslovné úpravy možnosti vystoupit z
likvidace do obchodního zákoníku od 1.1.2001 zákonodárce pouze
doplnil do právního předpisu nedostatek pozitivní právní
úpravy s tím, že „že takové oprávnění zde bylo od samého počátku účinnosti
obchodního zákoníku.“
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není
však důvodné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí je zásadního významu, tedy že
právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu, má pro rozhodnutí o věci
určující význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve
kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní
význam, se jedná zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Za otázku zásadního právního významu uznal dovolací soud otázku, zda
před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb.
umožňoval obchodní zákoník, aby valná hromada akciové společnosti revokovala
své usnesení o vstupu společnosti do likvidace.
Dovolací soud dospěl k závěru, že takový postup možný nebyl. Dovolatelka v
odůvodnění dovolání argumentuje výkladem významu kogentních ustanovení právních
předpisů a ustanoveními článku 2 odst. 4 ústavy a článku 2 odst. 3 listiny. Z
toho pak dovozuje, že nezakazuje-li obchodní zákoník výslovně určitý postup,
týkající se subjektů v něm upravených, jde o postup možný a dovolený. Tento
závěr dovolatelky není správný. Jak již Nejvyšší soud uzavřel v usnesení ze dne
21.7.1999, sp. zn. 32 Cdo 294/99, týkajícím se
přeměny investičních fondů na akciové společnosti s jiným předmětem
podnikání, závěr o tom, že z ustanovení čl. 2 Listiny základních
práv a svobod (podle kterého každý může činit co není
zákonem zakázáno a nikdo není nucen činit, co zákon neukládá) vyplývá, že pokud
zákon (v projednávané věci obchodní zákoník) neobsahuje výslovný zákaz určitého
postupu, je tento postup dovolený, není vždy správný.
Nedovolenost určitého jednání nemusí právní předpis upravovat vždy výslovně,
ale může vyplynout z kontextu jednotlivých ustanovení příslušného právního
předpisu (či více předpisů). Tak tomu je v projednávané věci, kdy lze
nedovolenost vystoupení z likvidace dovodit jednak z úpravy § 187 obch. zák.,
jak to učinil odvolací soud, jednak z úpravy § 68 obch. zák.
Spíše než důsledky kogentnosti úpravy ustanovení § 187 obch. zák. (úprava, jak
patrno z dalšího, není kogentní v celém rozsahu, když připouští rozšíření
působnosti valné hromady ve stanovách) je třeba se zabývat tím, že působnost
valné hromady akciové společnosti je v tomto ustanovení vymezena taxativním
výčtem případů, o kterých může valná hromada rozhodovat. Jinak
řečeno, valné hromadě přísluší rozhodovat o všem, co jí do působnosti svěřuje
ustanovení § 187 nebo jiné ustanovení obchodního zákoníku (a je třeba dodat, že
její působnost by mohl rozšířit i jiný zákon) anebo stanovy akciové
společnosti; jakékoli jiné rozhodnutí však do působnosti valné hromady nepatří
a valná hromada o něm nesmí rozhodovat.
K závěru o tom, že valná hromada nemohla před 1.1.2001
rozhodnout o vystoupení společnosti z likvidace, lze dospět
nejen proto, že ustanovení § 187 obch. zák. nesvěřovalo do působnosti
valné hromady rozhodnutí o vystoupení společnosti z likvidace, ale ke stejnému
závěru bylo možno dospět výkladem ustanovení § 68 obch. zák. upravujícího zánik
obchodních společností. Podle tohoto ustanovení je důsledkem
rozhodnutí valné hromady o vstupu společnosti do likvidace zrušení společnosti.
Důsledkem zrušení společnosti pak je to, že společnost nadále nesmí vyvíjet
jinou činnost, než činnost směřující k vypořádání již existujících
závazků a vymožení dluhů, rozdělení případného likvidačního
zůstatku a zániku společnosti výmazem z obchodního rejstříku. Byla-li již
společnost zrušena, tj. došlo-li k první fázi jejího zániku, musí logicky celý
proces zániku nastartovaný rozhodnutím o zrušení společnosti co nejrychleji a
nejracionálněji postupovat k vytčenému cíli. (K tomu viz též Pelikánová I.,
Komentář k obchodnímu zákoníku, 2. díl, 2. vydání, Linde 1998.)
Výslovné ustanovení zákona upravující možnost proces zrušení a likvidace
akciové společnosti ukončit a znovu nastolit původní stav, by nepochybně mohlo
umožnit návrat společnosti do původního stavu. Takové ustanovení však
obsahuje až úprava účinná od 1.1.2001, i ta však váže možnost
ukončení již zahájeného procesu likvidace na to, že společnost dosud nedospěla
do takové fáze likvidace, kdy by bylo z ekonomického i právního hlediska
zvrácení již nastalého stavu neúnosné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího
řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224
odst. 1 a § 142 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatelka neměla
ve věci úspěch a ze spisu se nepodává, že by navrhovateli vznikly náklady
dovolacího řízení, o jejichž úhradě by měl soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. srpna 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu