29 Odo 202/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužníka J. K., o
návrhu věřitelů A) C. – C. B. Č. r., spol. s r. o., B) P. M. ČR a. s., a C)
Č. s., a. s., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97, o dovolání dlužníka proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2002, č. j. 1 Ko 88/2002 – 1761,
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2002, č. j. 1 Ko 88/2002 –
1761, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 22. března 2002, č. j. 1 Ko 88/2002 – 1761 (dříve šlo
o č. l. 1710), Vrchní soud v Praze – odkazuje na ustanovení 66a zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a na ustanovení § 104
odst. 1, § 159 odst. 3, § 167 odst. 2 a § 211 občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“) – zastavil řízení o odvolání dlužníka proti usnesení ze dne
20. října 1998, č. j. 52 K 92/97-83, jímž Městský soud v Praze prohlásil
konkurs na majetek dlužníka. Odvolací soud uzavřel, že projednání odvolání a
rozhodnutí o něm brání (ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř.) překážka
věci pravomocně rozsouzené. Tuto překážku, zakládající neodstranitelný
nedostatek podmínky odvolacího řízení, spatřoval v tom, že usnesením ze dne
29. července 1999, č. j. 2 Ko 60/99 304, které nabylo právní moci 18. srpna
1999, rozhodl o dříve podaném odvolání dlužníka proti stejnému usnesení soudu
prvního stupně tak, že toto usnesení potvrdil. O odvolání téhož účastníka proti
témuž rozhodnutí však nelze rozhodnout dvakrát.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.. namítaje, že
jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř. pod
písmeny a/, b/ a d/, tedy, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř.
(písmeno a/), že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), a že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Konkrétně dovolatel
odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že projednání jeho odvolání brání
překážka věci pravomocně rozsouzené. Dovolatel upozorňuje na znění ustanovení §
159 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 167 odst. 2 o. s. ř.) a odtud
dovozuje, že rozhodnutí, které již nelze napadnout odvoláním, nabývá právní
moci jen za předpokladu, že bylo řádně doručeno. Jakékoli nedoručené
rozhodnutí, byť by o něm bylo i rozhodnuto v odvolacím řízení, nemůže nabýt
právní moci. Jelikož usnesení o prohlášení konkursu mu nebylo řádně doručeno
(nebylo mu doručeno do vlastních rukou), není podle dovolatele ani v právní
moci. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud
odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm (jak se výslovně podává z odůvodnění
jeho rozhodnutí) podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se dovoláním zabýval nejprve v rovině správnosti právního
posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k době vydání usnesení o prohlášení konkursu (20. října
1998) byl pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o
konkursu a vyrovnání ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č.
74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb.,
č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb.
Ze spisu se podává, že usnesení, jímž Městský soud v Praze prohlásil
konkurs na majetek dovolatele, měl dlužník převzít u soudu prvního stupně
osobně dne 5. ledna 1999, o čemž byl uvedeného dne pořízen úřední záznam (srov.
č. l. 96), ve kterém dlužník převzetí tohoto usnesení stvrdil svým podpisem.
Proti usnesení o prohlášení konkursu podal dlužník dne 7. ledna 1999 odvolání
(č. l. 97), jež doplnil podáními došlými soudu 1. února 1999, (č. l. 107-107a),
26. února 1999 (č. l. 130-131) a 13. května 1999 (č. l. 293) a dožadoval se
jeho zrušení v plném rozsahu. Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 29.
července 1999, č. j. 2 Ko 60/99 – 304, usnesení o prohlášení konkursu na
majetek dlužníka potvrdil.
V srpnu 1999 bylo usnesení odvolacího soudu doručeno navrhovatelům konkursu a
správci konkursní podstaty – u posledního z nich se tak stalo 18. srpna 1999
(srov. doručenky u č. l. 318 p. v.). Dlužník pak stvrdil převzetí usnesení
odvolacího soudu svým podpisem v úředním záznamu o tomto úkonu ze dne 13. srpna
1999 (srov. č. l. 319). Toto doručení dokládá též prohlášení samotného
dlužníka, jenž v podání ze dne 12. května 2003, došlém Obvodnímu soudu pro
Prahu 3 dne 14. května 2003, výslovně uvádí, že „návrh na zahájení shora
označeného řízení byl Obvodnímu soudu pro Prahu 3 doručen dne 16. srpna 1999,
tedy bezprostředně po doručení napadených usnesení (sp. zn. 52 K 92/97-83
Městského soudu v Praze a sp. zn. 2 Ko 60/99-304, Vrchního soudu v Praze).“
Toto podání je součástí spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 7 C 289/99
(srov. č. l. 55-56) a i zněj plyne, že usnesení odvolacího soudu nabylo právní
moci v srpnu 1999. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 1998, č.
j. 52 K 92/97 – 83, napadl dlužník opětovně v plném rozsahu odvoláním dne 23.
ledna 2002 (č. l. 1692-1696).
Ustanovení § 13 odst. 2 věty druhé ZKV pak v rozhodné době určovalo,
že dlužníkovi se usnesení (o prohlášení konkursu) doručí do vlastních rukou.
Podle ustanovení § 160 odst. 2 Vnitřního a kancelářského řádu pro okresní,
krajské a vrchní soudy, vydaného Instrukcí Ministerstva spravedlnosti ze dne
23. března 1998 č. j. 1100/98-OOD (dále též jen „KŘ“), platilo, že je-li
adresátovi doručeno u soudu mimo úkon soudu, učiní se o tom záznam ve spisu, v
němž se uvede označení a číslo jednací doručované zásilky. Záznam se opatří
datem doručení a podpisy adresáta a pracovníka soudu, který záznam sepsal.
Jednacím číslem se přitom ve smyslu ustanovení § 157 odst. 1 KŘ rozuměla (a
stále rozumí) spisová značka a k ní připojené číslo listu písemnosti nebo
vyhotoveného rozhodnutí, s tím, že je-li písemnost nebo vyhotovení rozhodnutí
obsáhlejší, obsahuje-li více čísel listů, uvede se v jednacím čísle jen první
číslo listu.
Úřední záznam odpovídající těmto požadavkům pak pro rozhodnou dobu byl
způsobilým dokladem o doručení soudní písemnosti i ohledně takové písemnosti,
pro niž byl zákonem (nebo ve smyslu § 47 odst. 1 o. s. ř. tehdy, nařídil-li to
předseda senátu) předepsán způsob doručení do vlastních rukou.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že úřední záznam na č. l. 96 není ve
světle podaného výkladu řádným dokladem prokazujícím doručení usnesení o
prohlášení konkursu dlužníku. Je tomu tak především proto, že z pohledu
obsahových náležitostí chybí podpis pracovníka soudu, který záznam sepsal.
Nadto lze uvést, že doručovaná zásilka sice byla řádně označena jako
„usnesení“, dále již ovšem byla identifikována jen údajem „č. (správně asi mělo
být č. l.) 83“ , který jednacím číslem zásilky není.
Dovolatel ovšem přehlíží, že stejně jako je tomu u závad v doručení
písemností doručovaných prostřednictvím pošty (nebo dalšími zákonem
předjímanými způsoby doručování), lze pochybnosti o tom, zda uvedená písemnost
byla vskutku řádně doručena, odstranit vyjasněním sporných otázek doručení.
Vyjde-li na základě šetření o okolnostech doručení zásilky najevo, že písemnost
byla vskutku doručena způsobem uvedeným v příslušné listině (zde v úředním
záznamu), pak není nutno doručení opakovat. Prostředkem způsobilým zhojit
nedostatky původního průkazu doručení v takovém případě může být typicky ústní
či písemné prohlášení adresáta, že písemnost uvedeného dne vskutku převzal.
Dlužník takové prohlášení zcela spontánně učinil v podání ze dne 1. března
1999, došlém soudu prvního stupně téhož dne, kde mimo jiné výslovně uvedl
„vyzvedl jsem si usnesení o prohlášení konkursu v kanceláři Městského soudu v
Praze osobně“ (srov. č. l. 135). V podání ze dne 24. května 2001,
došlém soudu prvního stupně téhož dne, dlužník dále na toto téma
uvádí, že: „Zcela bez významu je ta skutečnost, že úpadci
předal soud kopii tohoto usnesení dne 7. ledna 1999, neboť tato
skutečnost nejenže nebyla poznamenána ve spise na prvopise rozhodnutí (dle
ustanovení § 12 odst. 2 KŘ), ale ani nebylo doručení vykázáno doručenkou. Navíc
na kopii rozhodnutí nelze vyznačit doložku právní moci, když tato může být
vyznačena jen na stejnopisu rozhodnutí“ (srov. č. l. 1282-1283).
Podstata dovolatelových pozdějších (!) námitek proti závěru, že mu usnesení o
prohlášení konkursu bylo doručeno, ve skutečnosti netkví v tvrzení, že by toto
usnesení uvedeného dne nepřevzal, nýbrž v tvrzení, že mu toto rozhodnutí bylo
předáno způsobem, jenž takové doručení náležitě neprokazuje. Takové námitky
jsou však ve světle shora citovaných dovolatelových prohlášení neopodstatněné.
V právní teorii i soudní praxi se nadto prosadil ustálený výklad o
vlivu závad v doručení soudního rozhodnutí na odvolací řízení, podle kterého je
nutno na případnou závadu v doručení usnesení o prohlášení konkursu dovolateli
za daného procesního stavu nutno pohlížet jako na právně nevýznamnou. Dlužník
nepopírá, že v době, kdy usnesení o prohlášení konkursu napadl v plném rozsahu
odvoláním, měl písemnou podobu rozhodnutí k dispozici (byť i jen v rovině
tvrzené „kopie“ rozhodnutí), čemuž odpovídá též jeho odvolací argumentace. V
důsledku případné formální závady v doručení totiž dlužník coby odvolatel
neutrpěl žádnou procesní újmu (všech procesních práv v odvolacím řízení využil
a měl též možnost je využít). V právní teorii srov. obdobně např. Handl, V. -
Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl,
str. 277, a v rozhodovací praxi soudů např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 775/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 5, ročník 2000, pod číslem 52.
A konečně lze uvést, že i kdyby závada v doručení usnesení o prohlášení
konkursu dlužníkovi způsobovala vadu řízení, která měla být zhojena před
rozhodnutím o (prvním) podaném odvolání, pak by tato skutečnost mohla mít
význam jen v řízení o mimořádném opravném prostředku (dovolání) směřujícím
proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. července 1999.
Bylo-li o v pořadí prvním dlužníkově odvolání pravomocně rozhodnuto
potvrzujícím (a mimořádným opravným prostředkem neodklizeným) usnesením
odvolacího soudu již v roce 1999, pak lze shodně s odvolacím soudem uzavřít,
že dlužník odvolání proti stejnému usnesení soudu prvního stupně nemůže úspěšně
podat znovu. Jde-li – jako v tomto případě – o odvolání založené na obsahově
týchž argumentech jako v pořadí první odvolání ve věci, pak je to ovšem nikoli
důvodem k zastavení odvolacího řízení pro překážku věci pravomocně rozsouzené,
nýbrž pro odmítnutí takového odvolání podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. Toto ustanovení totiž určuje, že odvolací soud odmítne i odvolání,
které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné a v daném
případě již odvolání není přípustné proto, že o obsahově shodném odvolání téhož
účastníka odvolací soud již dříve pravomocně rozhodl (shodně srov. např. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002).
Odvolací soud tedy na základě správných úvah přijal ve věci nesprávné
rozhodnutí (odvolací řízení zastavil, namísto toho, aby odvolání odmítl). Jen
proto shledal Nejvyšší soud dovolání důvodným a - aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Pro úplnost lze dodat, že ostatní dovolací důvody zjevně dány nebyly (jejich
obsahová náplň byla beze zbytku vyčerpána v rovině prověření správnosti
právního posouzení věci).
Právní názor Nejvyššího soudu o tom, že dlužníkovo odvolání není
přípustné, je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu