NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 205/2002-57
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci
žalobce JUDr. B. G. proti žalovaným 1) M. K. a 2)
A. B., o 18.860,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever
pod sp. zn. 5 C 9/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 16. ledna 2002, č. j. 11 Co 10/2002 - 45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. ledna 2002, č. j. 11 Co 10/2002 - 45,
potvrdil usnesení ze dne 16. října 2001, č. j. 5 C 9/2001-26, jímž Okresní soud
Plzeň - sever zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku, uzavíraje, že
soud prvního stupně postupoval v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Žalobce podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je
dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím
lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci V dovolání snáší argumenty na podporu závěru
o existenci uplatněného dovolacího důvodu a domáhá se zrušení
usnesení soudů obou stupňů.
Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací
řízení  v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního
stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237
až § 239 o. s. ř.
Dle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je
společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení o zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku je sice
usnesením, jímž se řízení končí, není však usnesením „ve věci samé“. Ustanovení
§ 238, § 238a odst. 1 a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto,
že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že procesně neúspěšnému
dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaných žádné prokazatelné
náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu