29 Odo 207/2001- 140
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře, v
právní věci žalobkyně Č.n.t.s., spol. s r.o., zast. advokátem, proti
žalované C., spol. s r.o., zast. advokátem, o určení neplatnosti odstoupení,
o určení existence právního vztahu a o povinnosti plnění vyplývající z právního
vztahu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm, 316/99, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2000, č.j.
3 Cmo 482/2000-102, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2000, č.j. 3 Cmo
482/2000-102 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. května
2000, č.j. 46 Cm 316/99-55, ve výrocích I. a II., se zrušují a věc se vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v
Praze ze dne 4.5.2000, č.j. 46 Cm 316/99-55, ve výroku I., tak, že zamítl
žalobní návrh na určení, že žalovaná je povinna zajišťovat si veškeré
služby pro televizní vysílání provozované na základě licence k
provozování celoplošného televizního vysílání č. 001/1993, udělené jí R.Č.r.
p.r. a t.v. dne 9.2.1993, výlučně žalobkyní a prostřednictvím služeb jí
poskytovaných podle podmínek smlouvy o spolupráci při zajišťování
servisu pro televizní vysílání uzavřené mezi účastníky dne
21.5.1997 (dále jen „smlouva o spolupráci“), ve znění dodatku ze dne
21.5.1997, oproti povinnosti žalobkyně veškeré tyto služby žalované poskytovat
a jejímu oprávnění ponechat si za poskytnutí těchto služeb odměnu ve výši
příjmů z prodeje reklamního času, sponzorství vysílaných pořadů a obdobných
aktivit, souvisejících s televizním vysíláním, sníženou o veškeré náklady a o
částku 100.000,- Kč, bez DPH, měsíčně. Ve výroku II., kterým soud prvního
stupně zamítl žalobní návrh na určení, že odstoupení žalované ze dne
5.8.1999 od smlouvy o spolupráci je neplatné, odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl o povinnosti
žalobkyně zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů a připustil
dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku.
Odvolací soud přisvědčil žalobkyni, že pokud soud prvního stupně zamítl žalobní
návrh na určení, že odstoupení žalované ze dne 5.8.1999 od
smlouvy o spolupráci je neplatné, pro nedostatek naléhavého
právního zájmu, není jeho právní závěr správný. Podle názoru odvolacího soudu
nepovede požadované určení ke zbytečnému rozmnožování sporů
mezi účastníky, jak dovodil soud prvního stupně, ale naopak takové určení může
zabránit dalším sporům účastníků či může napomoci jejich stávající spory
vyřešit. Jen skutečnost, že se soud prvního stupně zabýval otázkou platnosti
odstoupení žalované od smlouvy o spolupráci jako předběžnou otázkou
při rozhodování o prvním žalobním návrhu, nemůže být sama o sobě
důvodem pro závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení. Projednávaný spor není jediným sporem mezi účastníky a
vyřešení otázky platnosti odstoupení od smlouvy o spolupráci jen jako otázky
předběžné by nevytvořilo pevný základ pro jejich právní vztahy.
Protože se soud prvního stupně otázkou platnosti odstoupení od
smlouvy o spolupráci zabýval, mohl odvolací soud jeho závěr v tom
směru přezkoumat. Soud prvního stupně vycházel při rozhodování o vyhovujícím
výroku ze závěru, že účastníci platně uzavřeli smlouvu o spolupráci a její
dodatek. O odstoupení od této smlouvy soud prvního stupně uzavřel, že tento
právní úkon žalované je „právně irelevantní, neúčinný, neplatný“, neboť nebyly
splněny podmínky pro odstoupení požadované ustanoveními § 344 až 346
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Soud prvního stupně, přestože v odůvodnění uvedl, že zákon rozlišuje odstoupení
od smlouvy při podstatném a při nepodstatném porušení smlouvy, se dále zabýval
jen tím, zda žalovanou uváděný důvod k odstoupení, tj. to, že jí žalobkyně
nedodala denní vysílací plán, znamenal podstatné porušení smlouvy. Dovodil,
že za situace, kdy ve smlouvě o spolupráci nebyl sjednán konkrétní
závazek žalobkyně předkládat žalované denní vysílací plán, nemohlo dojít k
podstatnému porušení smlouvy. Protože žalobkyně nezpochybnila, že několikrát
žalované na její žádost denní vysílací plán předala, dovodil soud prvního
stupně, že tím došlo ke vzniku jiného právního vztahu, založeného konkludentním
jednáním účastníků, jehož obsahem byla konkrétní povinnost žalobkyně předat
denní vysílací plán žalované. Tento právní vztah „však posoudil jako odlišný od
obsahu právního vztahu“ založeného smlouvou o spolupráci. S
poukazem na odpovědnost žalované za dodržování zákona č. 468/1991 Sb. dovodil,
že bylo v jejím zájmu písemně si sjednat konkrétní povinnost žalobkyně k
předkládání denního vysílacího plánu. Právní úkon, kterým žalovaná
odstoupila od smlouvy o spolupráci, považoval soud prvního stupně za
absolutně neplatný i pro nedostatek zákonem požadované písemné formy.
Dovodil, že ta je dána tehdy, je-li právní úkon podepsán osobou, oprávněnou
jednat jménem právnické osoby, nebo osobou, kterou k tomu oprávněná osoba
zmocnila. V daném případě je odstoupení od smlouvy podepsáno advokátem
JUDr. A.R. a neobsahovalo podle soudu prvního stupně „označení žalované jejím
obchodním jménem a písemnou plnou moc s uvedením rozsahu zmocnění. Speciální
plnou moc žalovaná soudu nepředložila ani k důkazu nenavrhla“ a neprokázala
ani, že ji spolu s odstoupením od smlouvy doručila žalobkyni; přitom doručení
odstoupení žalobkyni nebylo v řízení zpochybněno.
141
Se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti odstoupení od
smlouvy se odvolací soud neztotožnil. Protože platně lze
odstoupit pouze od platně uzavřené smlouvy a žalovaná zpochybňovala platnost
smlouvy o spolupráci, včetně jejího dodatku, již v řízení před soudem prvního
stupně a rovněž před odvolacím soudem, musel se odvolací soud nejprve zabývat
tím, zda byla tato smlouva platně uzavřena. Při posuzování této otázky
vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Vzhledem ke zjištěnému obsahu smlouvy o spolupráci a jejího
dodatku a vzhledem k námitce žalované o neurčitosti smlouvy
postupoval podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně, když tuto
smlouvu posuzoval v kontextu vývoje vztahů mezi účastníky před jejím uzavřením,
přihlížeje ke zjištěním učiněným především z dříve uzavřených smluv účastníků
obdobného charakteru a k praxi, která se mezi nimi ještě před
uzavřením smlouvy vytvořila, jakož i k následnému chování
účastníků, kteří dle smlouvy další téměř dva roky postupovali. Ne zcela
jednoznačný obsah jednotlivých ujednání smlouvy a jejího dodatku tedy soud
vyložil podle vůle účastníků s odkazem na ustanovení § 266 obch. zák. Na tomto
základě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
smlouva o spolupráci je platná.
Odvolací soud však, na rozdíl od soudu prvního stupně, shledal důvodnou námitku
žalované, že od smlouvy o spolupráci platně odstoupila. Podle názoru odvolacího
soudu nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti tohoto
právního úkonu pro nedostatek formy vyvozovaný z toho, že za žalovanou úkon
učinila osoba, která k němu nebyla oprávněna. Uzavřel, že je právně
bezvýznamné, co bylo případně žalobkyni známo o obsahu plné moci udělené
žalovanou advokátu JUDr. A.R.; podstatné je, zda mezi žalovanou a JUDr. R.
existoval vztah zastoupení a vůle, aby jmenovaný uvedený hmotněprávní úkon
jménem žalované učinil; zda tedy vůli žalované projevila předepsaným způsobem
osoba oprávněná za žalovanou jednat. O tom, že k takovému úkonu
advokát zmocněn byl, nevznikly v řízení žádné pochybnosti.
Správný není ani závěr, že odstoupení od smlouvy neobsahuje označení žalované.
V dopise ze dne 5.8.1999 adresovaném žalobkyni a podepsaném JUDr. R. je totiž
výslovně uvedeno, že odstoupení od smlouvy je činěno „v právním zastoupení
společnosti C., s.r.o.“ a rovněž v jeho závěru se uvádí, že společnost C. od
smlouvy odstupuje.
Ačkoliv soud prvního stupně správně zjistil „z podání žalované ze dne 5.8.1999
adresovaného žalobkyni“, že žalovaná pro závažné porušení povinnosti žalobkyně
vyplývající ze smlouvy o spolupráci od této smlouvy odstupuje pro podstatné
porušení povinnosti spočívající v tom, že jí žalobkyně dne 4.8.1999 nepředala v
obvyklém termínu, ani v dodatečné lhůtě, denní vysílací plán na den 5.8.1999,
ač žalovaná jako držitel licence nese za obsah denního plánu odpovědnost,
neposoudil toto zjištění správně. To platí tím spíše, že výslovně konstatoval,
že žalobkyně nezpochybnila, že několikrát předala žalované „na její žádost“
denní vysílací plán.
Podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně
postupovat i při výkladu těch částí smlouvy, které se
týkaly povinností žalobkyně (zejména povinností při zajišťování servisu v
souladu s licencí udělenou žalované), obdobným způsobem, jímž vyložil vůli
účastníků při uzavírání smlouvy o spolupráci. I zde měl tedy přihlédnout ke
kontextu celého vývoje vztahů účastníků.
V čl. 7 smlouvy o spolupráci se totiž v prvním odstavci žalovaná zavázala činit
veškerá opatření, která jsou nezbytná k zachování udělené licence i k jejímu
prodloužení a v odstavci druhém se naopak žalobkyně zavázala k „součinnosti
nezbytné pro splnění cíle.“ Přitom jde nepochybně o cíl smlouvy uvedený v
prvním odstavci čl. 7. Tato součinnost, k níž se žalobkyně zavázala, musela
znamenat i její povinnost informovat žalovanou jako držitelku licence o obsahu
vysílání, za které právě ona nesla odpovědnost podle zákona č. 468/1991 Sb., v
tehdy platném znění.
Pro posouzení platnosti odstoupení žalované od smlouvy o spolupráci doplnil
odvolací soud dokazování dopisem ze dne 24.7.1997, podepsaným Dr. V.Ž. a
adresovaným žalované. Z něj zjistil, že v pasáži označené „odpovědnost C.“ se
konstatuje, že tento subjekt rozhoduje o obsahu vysílání, jeho skladbě, zejména
pak co do poměru domácí výroby a zahraničních pořadů a že na tom nic nemění
skutečnost, že si pro konkrétní spolupráci zvolil třetí osobu - žalobkyni. V
pasáži označené „dramaturgická kontrola vysílaných pořadů“ je navrhována
procedura, „která by fakticky zdůraznila možnost C. dohlížet na obsah
vysílání a potvrdila tak postavení C. jako provozovatele televizního
vysílání,“ a dále se v ní uvádí, že „kdykoliv na požádání bude C. ze strany Č.
předán denní vysílací plán, po seznámení s takovým plánem se k němu bude C.
moci samostatně vyjádřit a v případě, kdy bude obsahovat pořady, které nelze
šířit pro rozpor se současnou legislativou a našimi právními vztahy, budou
akceptovány připomínky k němu.“ Z tohoto listinného důkazu podle názoru
odvolacího soudu vyplynulo, že již za dva měsíce po uzavření smlouvy o
spolupráci byly stanoveny mechanismy k naplnění dohodnuté součinnosti žalobkyně
a k naplnění odpovědnosti žalované za vysílaný program, deklarované v této
smlouvě, byť k písemné dohodě o konkrétních povinnostech skutečně nedošlo.
Také odvolací soud nevzal za prokázané, že by si účastníci smluvně dohodli
důvod pro odstoupení od smlouvy. Proto se zabýval tím, zda nedodáním denního
vysílacího plánu na následující den žalobkyně dne 4.8.1999 porušila smluvní
povinnost ve smyslu ustanovení § 344 až 346 obch. zák., přičemž dovodil, že tím
žalobkyně porušila smluvní povinnost poskytnout žalované potřebnou součinnost
nezbytnou k zachování licence. Nedodání denního vysílacího plánu na konkrétní
den v době, kdy Dr. Ž. již nebyl jednatelem žalobkyně a kdy vztahy mezi
účastníky byly již napjaté, navíc za situace, kdy byla mezi účastníky již
několik měsíců zavedena praxe dodávání tohoto plánu žalované, je podstatným
porušením povinnosti, které má na mysli ustanovení § 345 obch. zák. U žalované
totiž vznikl - z hlediska její povinnosti vysílat v souladu s poskytnutou
licencí a v souladu se zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání - stav
absolutní nejistoty o vysílacím programu, za který odpovídá. Na tomto závěru
nemůže nic změnit skutečnost, že dlouhodobé vysílací plány, tedy plány nikoli
podrobné, žalovaná k dispozici měla.
Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že odstoupení žalované
ze dne 5.8.1999 od smlouvy o spolupráci je platné. Proto potvrdil - byť z
jiných důvodů - napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolání žalované do vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně shledal
odvolací soud důvodným (a tento výrok změnil tak, že žalobu zamítl), poté co
uzavřel, že od smlouvy, ze které žalovaná povinnost vyplývá, žalovaná platně
odstoupila. Současně posoudil jako oprávněnou námitku žalované, že napadený
výrok je nevykonatelný, protože činí vymezení povinností žalované nepřípustně
závislým na obsahu smlouvy účastníků ze dne 21.5.1997, ve znění
dodatků. Bez této smlouvy by podle napadeného výroku ani nebylo možné přesně
stanovit povinnost žalované. Kromě toho soud prvního stupně žalobkyni přiznal
něco jiného než požadovala (uložená povinnost zaplatit žalobci sjednanou odměnu
je v rozporu s tím, co obsahoval žalobní petit především o „oprávnění ponechat
si“ za poskytnutí služeb odměnu v žalobním petitu blíže specifikovanou).
Přesto, že v této části nebyl žalobní petit dostatečně určitý, soud prvního
stupně nepostupoval podle § 43 odst. 2 o. s. ř.
142
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v otevřené lhůtě dovolání. Co
do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) (výrok
I.) a § 239 odst. 1 o. s. ř. (výrok II.), co do důvodů na ustanovení §
241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., když dovodila, že rozsudek vychází ze
skutkových zjištění, která nemají v podstatných částech oporu v provedeném
dokazování [písmeno c)], a že spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [písmeno d)].
V dovolání uvedla, že odvolací soud nesprávně posoudil odstoupení žalované od
smlouvy o spolupráci. Podle platné právní úpravy lze od smlouvy odstoupit, jen
jestliže takové právo vyplývá ze zákona nebo ze smlouvy. Obchodní zákoník
upravuje možnost odstoupení od smlouvy v § 344 a 345, a to jednak při
podstatném porušení smlouvy, jednak při jejím nepodstatném porušení. Z dikce
obou ustanovení je zřejmé, že v obou případech zákon předpokládá, že chráněným
zájmem je smluvní povinnost jedné ze stran, nikoli něco, co stojí mimo smlouvu,
tedy jakési quasi plnění, vyplývající z jiného právního vztahu nebo plnění
pouze subjektivně předpokládané jednou ze smluvních stran. Z čl. 2
smlouvy o spolupráci vyplývá pro žalobkyni oprávnění a povinnost zabezpečovat
podle této smlouvy servis k televiznímu vysílání, které je prováděno na základě
licence udělené žalované, a to vlastním jménem a (s výjimkou uvedenou v čl. 6.
smlouvy) na vlastní účet. Žalobkyně je současně vázána ustanovením odstavce 3
tohoto článku, ukládajícím uskutečňovat tuto činnost v souladu s obecně
závaznými právními předpisy a s obsahem licence, jejímž držitelem je žalovaná.
Případy, kdy by eventuelně došlo k porušení smluvní povinnosti žalobkyně,
jsou ve smlouvě o spolupráci řešeny v čl. 4 odst. 2.
Odvolací soud odůvodňuje závěr o platnosti odstoupení žalované od smlouvy
o spolupráci tím, že žalobkyně nepředala 4.8.1999 žalované tzv. denní vysílací
plán na následující den, což je třeba považovat za podstatné porušení smlouvy,
a to neposkytnutím dohodnuté součinnosti. K podpoře tohoto názoru cituje soud
čl. 7 smlouvy o spolupráci, ze kterého vyplývá závazek žalované, činit všechna
opatření, která jsou nezbytná k zachování licence 001/1993, jakož i k jejímu
prodloužení, a tomu odpovídající závazek žalobkyně k součinnosti nezbytné pro
splnění tohoto cíle.
Obsah citovaného článku smlouvy o spolupráci je dle názoru žalobkyně zjevným
výrazem společného zájmu obou účastníků smlouvy o spolupráci na
zachování a případném prodloužení licence a s ohledem na
postavení a zájmy obou účastníků je zcela logické a zřejmé, že tento jejich
zájem trval i v době, kdy žalovaná učinila projev vůle směřující k odstoupení
od smlouvy, neboť při ohrožení licence by byly ohroženy zásadním způsobem
základní zájmy žalované i žalobkyně. Je tedy zřejmé, že žalobkyně by neučinila
nic, co by mohlo ve svém důsledku znamenat jakékoli ohrožení licence, a
tedy i ohrožení jejích prioritních zájmů. Zájem žalované na součinnosti
žalobkyně při naplňování cílů smlouvy o spolupráci byl přinejmenším od
konce roku 1998 minimální a postoje a stanoviska žalované k této otázce byly
motivovány zcela jinými cíli a pohnutkami. Žalobkyně je proto toho názoru, že
soud na daný případ nesprávně aplikoval ustanovení § 345 obch. zák.
V tom směru je třeba podle názoru dovolatelky posuzovat i nedodání denního
vysílacího plánu, které mělo být hodnoceno v širších souvislostech vztahů
účastníků smlouvy o spolupráci a na základě reálné znalosti toho, co denní
vysílací plán ve skutečnosti reprezentuje a jakou má vypovídací
schopnost ve vztahu k možné kontrole vysílaných programů a zejména ve vztahu k
jiným informačním dokumentům, které měla žalovaná k dispozici. Těmito
dokumenty jsou měsíční vysílací plán a týdenní vysílací plán.
Odvolací soud, aniž měl pro své závěry jakékoli byť jen dílčí podklady a
zjištění, zaujal stanovisko, že nedodáním denního vysílacího plánu vznikl u
žalované stav absolutní nejistoty o vysílaném programu, za který odpovídá, a že
na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že dlouhodobé vysílací plány,
tedy plány nikoli podrobné, žalovaná k dispozici měla.
Odvolací soud bez jakékoli opory v provedeném dokazování dospěl k závěru o
nedostatečné vypovídací a informativní hodnotě měsíčního a týdenního vysílacího
plánu a zejména o toto chybné zjištění opřel své úvahy, právní hodnocení a
posléze rozhodnutí ve věci samé. Odtud lze dovodit, že jeho rozhodnutí ve
výrocích ve věci samé vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování.
Programový úsek žalobkyně (a to pracovníci tzv. programové skladby) připravoval
pro vysílání měsíční, týdenní a denní vysílací plán. Předmětem posuzování a
schvalování programovou radou, a to za účasti Dr. Ž., byly vždy pouze měsíční a
týdenní programové plány.
Týdenní programový plán popisoval všechny pořady určené v daném týdnu k
vysílání (ve smyslu filmy, seriály, publicistika atd.) včetně jejich přesných
stopáží. Obsahoval též popsané bloky reklam, sponzorských odkazů a upoutávek
(tzv. self-promotion), a to opět včetně stopáží. U pořadů jako jsou filmy,
seriály, soutěže apod. je též uvedena jejich stručná popisná charakteristika,
ze které lze dovodit jejich obsah a zaměření, a to včetně označení
hlavních protagonistů pořadů.
Denní vysílací plán je pak pouze detailním technicko-provozním rozpracováním
týdenního vysílacího plánu s čísly audiovizuálních nosičů a rozpisem časové
posloupnosti řazení jednotlivých reklamních spotů a upoutávek, které již byly
uvedeny v týdenním vysílacím plánu, aniž by obsahoval jakékoli bližší údaje o
tom kterém pořadu. Tento plán je a vždy byl považován za interní technickou
záležitost mezi pracovníky programové skladby, obchodního úseku a směnou na
odbavovacím vysílacím pracovišti. Jeho vypovídací hodnota o typech pořadů je
výrazně nižší a zcela nesrovnatelná s týdenním vysílacím plánem.
Z uvedeného charakteru obou dokumentů, z nichž jeden je pouze výsekem druhého,
vyplývá, že pokud měla žalovaná k dispozici a schválila týdenní vysílací plán,
byla plně informována o tom, jaké pořady, v jakou dobu a v jaké délce budou v
ten který den v týdnu vysílány. Dílčí časové posuny ve vysílání jednotlivých
pořadů, které se pohybovaly v řádu desítek sekund, nemohou na této
skutečnosti nic změnit.
143
Za této situace se pak jeví závěr odvolacího soudu, že u žalované tím, že
neměla k dispozici denní vysílací plán, vznikl pocit absolutní nejistoty o
vysílacím programu, za který odpovídá, nelogický a nepodložený. Protože toto
nepodložené a mylné skutkové zjištění a jeho vyhodnocení se stalo hlavním a
fakticky jediným závěrem, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po
stránce skutkové i právní, a bylo tedy z tohoto hlediska i příčinou nesprávného
rozhodnutí, jsou v plném rozsahu dány důvody pro dovolání, jak je má na mysli
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., totiž že soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly a ani jinak nevyšly v
řízení najevo.
Odvolací soud též při svých úvahách pominul jiné rozhodné skutečnosti, které
vyplynuly z provedeného řízení. V čl. X. žalobního návrhu jsou chronologicky
zdokumentovány kroky, kterými si žalovaná postupně připravovala situaci, jež
měla později, po skončení dlouhodobě cíleně plánovaných příprav, vyústit v
absolutní ukončení spolupráce mezi účastníky. Z popsaných kroků, které žalovaná
učinila v období od 2.10.1998 do 4.8.1999, je jednoznačně zřejmé, že její
jednání bylo cílené. Svým neskrývaným chováním dala žalovaná jednoznačně
najevo, že její postoje jsou v tomto směru nezvratné a že jich bude dosaženo
bez jakékoli možnosti ovlivnění ze strany žalobkyně.
Za takové jednání je třeba bez dalšího považovat zejména to, že si žalovaná
zajistila prostřednictvím banky, a.s. úvěrové krytí prvotních nákladů pro
vybudování nových vysílacích prostor ve výši 1 miliardy korun českých a
připravovala zahájení vysílání z B.s.; toto vysílání také dne 5.8.1999
zahájila. Je zřejmé, že tak složitý proces, jakým je zahájení televizního
vysílání, vyžaduje náročnou a dlouhodobou přípravu. K realizaci vložených
investic pak bylo nutné zahájit vysílání a tedy přerušit odběr služeb
poskytovaných žalobkyní; k tomu mělo žalované - alespoň pro mediální
ospravedlnění tohoto počinu - posloužit vykonstruované a smluvně nepodložené
porušení povinností neposkytnutím denního vysílacího plánu. Tyto závažné
skutečnosti soud nevzal v úvahu.
Žalobkyně dovozuje, že při pečlivém vyhodnocení všech uvedených okolností by
mělo být zřejmé, „že se ze strany žalované jedná o zjevně šikanózní postup při
výkonu byť domnělého a neexistujícího práva k odstoupení od smlouvy,“ který je
v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a proto podle ustanovení
§ 265 obch. zák. nepožívá právní ochrany.
Dovolatelka napadla i závěr odvolacího soudu, že právní úkon, kterým žalovaná
odstoupila od smlouvy, není absolutně neplatný pro nedostatek právní formy. K
tomu uvedla, že podle § 40 odst. 3 občanského zákoníku je písemný právní úkon
platný, je-li podepsán jednající osobou. Podle ustanovení § 13 odst. 1 obch.
zák. jedná právnická osoba svým statutárním orgánem, nebo za ni jedná zástupce.
Jde-li o zastupování na základě plné moci, musí být v této plné moci
uveden rozsah zmocněncova oprávnění a je-li třeba, aby byl právní úkon učiněn
písemně, musí být plná moc písemná, což platí i tehdy, netýká-li se plná moc
jen určitého úkonu. Z řízení před oběma soudy vyplynulo, že tyto podmínky v
případě JUDr. R. nebyly splněny a právní úkon odstoupení od smlouvy tedy trpí
nedostatkem formy; proto je absolutně neplatný. Závěr o nesplnění podmínek plné
moci dovolatelka dále nerozvedla.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., do výroku II. je dovolání přípustné podle
ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval - v intencích dovolacího důvodu dle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. - tvrzením dovolatelky, že smluvní
povinnost, jejíhož porušení se měla podle odvolacího soudu dopustit, vůbec
nebyla součástí smlouvy o spolupráci.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné
jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné
části oporu.
Významné jsou pak zásadně jen námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které
z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak
nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul skutečnosti, které naopak
v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků,
je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti
logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo
být zjištěno způsoby dle § 133 až 135 o. s. ř.
Činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co
bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li
poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje již
závěry právní.
Odvolací soud své výkladové závěry založil na pravidlech výkladu právních
úkonů, zakotvených v ustanovení § 266 obch. zák. Co do metody je tento postup
správný, neboť i písemné právní úkony podléhají výkladu, a jediným omezením,
jež ze zvláštní formy úkonu vyplývá je, že výkladem nelze doplňovat to, co v
příslušné listině obsaženo není. Zbývá určit, zda skutkové závěry, k nimž
odvolací soud dospěl, oporu v provedeném dokazování vskutku mají.
Podle závěru odvolacího soudu žalobkyně porušila smluvní povinnost součinnosti
při plnění závazku žalované činit veškerá opatření nezbytná pro splnění cíle
spočívajícího v zachování licence 001/1993 a k jejímu prodloužení. Tato
povinnost žalobkyně je ve smlouvě formulována tak, že se „zavazuje k
součinnosti nezbytné pro splnění cíle uvedeného v odstavci 1,“ kterým je
zachování a prodloužení licence.
O tom, že obecně formulovaná povinnost součinnosti žalobkyně při
úsilí o zachování a prodloužení licence ve smlouvě o spolupráci,
konkrétně v jejím čl. 7, vymezena je, aniž by v ní byl vymezen obsah této
součinnosti, není mezi účastníky sporu a nezpochybnil to ani odvolací soud.
Odvolací soud však dospěl k závěru, že součástí této součinnosti je - i bez
výslovného vymezení ve smlouvě - povinnost žalobkyně informovat žalovanou, jako
držitelku licence, o obsahu vysílání. Tento svůj závěr však odvolací soud nijak
neodůvodnil, konstatoval pouze, že uvedená povinnost je součástí ve smlouvě
upravené součinnosti „nepochybně.“
144
K tomu dovolací soud uzavřel, že jestliže je čl. 7 smlouvy formulován tak, že
obsahuje závazek žalobkyně k součinnosti nezbytné k zachování a prodloužení
licence, vyplývá z něj povinnost žalobkyně učinit vše, co je nezbytné k
zachování a prodloužení licence, pokud je to v jejích možnostech a naopak
neučinit nic, co by mohlo vést ke ztrátě licence či k tomu, že nebude
prodloužena. Z toho plyne, že závěr odvolacího soudu, že povinnost žalobkyně
předávat žalované denní vysílací plán vyplývá ze smlouvy, může
být správný pouze tehdy, jestliže je předávání tohoto plánu nezbytné pro
zachování a prodloužení licence. Při uvedeném závěru se proto měl odvolací soud
zabývat především tím, zda, popřípadě proč, bylo předání denního vysílacího
plánu nezbytným předpokladem pro udržení a prodloužení licence; jinými slovy,
zda bez této součinnosti nebylo možno licenci udržet, popřípadě prodloužit.
Úvahy o této otázce však odvolací rozhodnutí postrádá.
Odvolací soud pouze uzavřel, že u žalované v důsledku neposkytnutí denního
vysílacího plánu vznikl stav absolutní nejistoty o vysílacím programu, za který
odpovídá. Nedovozoval však již, jak byla neposkytnutím denního vysílacího plánu
ohrožena licence, když stav nejistoty žalované o obsahu vysílání sám o sobě
takovým ohrožením není a není jím ani - samo o sobě - omezení možnosti žalované
vyjádřit se k vysílacímu plánu či do něj zasáhnout. K ohrožení licence
by však došlo, pokud by byl konkrétní denní vysílací plán v rozporu s
poskytnutou licencí a právními předpisy a žalobkyně by jej realizovala,
aniž by žalované umožnila plán jakkoli ovlivnit. I pak by ovšem bylo zapotřebí
posuzovat, zda nezbytnou součinností k odvrácení takového stavu bylo poskytnutí
denního vysílacího plánu, či zda postačovalo, jak tvrdí žalobkyně, již
poskytnutí měsíčního nebo týdenního vysílacího plánu.
Lze tedy uzavřít, že skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že součástí
smluvního závazku žalobkyně poskytnout žalované součinnost nezbytnou k
zachování a prodloužení licence byla i povinnost žalobkyně dodávat žalované
denní vysílací plán, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu (z
dosavadních výsledků dokazování neplyne) a dovolací důvod dle § 241 odst. 3
písm. c) o. s. ř. byl potud uplatněn právem.
K závěrům odvolacího soudu je ještě třeba uvést, že dovodil povinnost
součinnosti spočívající v předávání denního vysílacího plánu výkladem
ustanovení čl. 7 smlouvy o spolupráci, aniž při tom použil postupu
vyplývajícího z ustanovení § 266 obch. zák. (srv. nález Ústavního soudu ze dne
6.6.2000 sp. zn. I. ÚS 220/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu sv. 18, pod č. 85/2000).
Dále dovolací soud posuzoval dovolatelkou namítané nesprávné právní posouzení
odstoupení žalované od smlouvy. V tom směru dovolatelka tvrdí, že odvolací soud
nesprávně aplikoval ustanovení § 344 a 345 obch. zák., jejichž podmínky nebyly
v projednávané věci naplněny.
Z ustanovení § 344 obch. zák. vyplývá, že od smlouvy může
některá ze smluvních stran odstoupit pouze v případech
stanovených obchodním zákoníkem nebo smlouvou. Odvolací soud uzavřel, že v
projednávané věci šlo o prvou z uvedených možností odstoupení tedy, o případ,
kdy možnost odstoupení stanoví obchodní zákoník. Za zákonné ustanovení
opravňující žalovanou odstoupit od smlouvy pak označil ustanovení § 345 obch.
zák. Toto ustanovení umožňuje druhé straně odstoupit od smlouvy,
znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele podstatné porušení povinností z této
smlouvy. Z uvedeného je patrno, že obchodní zákoník v citovaném ustanovení
(a to v jeho prvním odstavci) upravuje dvě základní podmínky opravňující
účastníka smlouvy od ní odstoupit; prodlení druhého účastníka a to, že je
prodlení možno kvalifikovat jako podstatné porušení smlouvy. Obě podmínky musí
být splněny současně. Ustanovení § 345 odst. 1 obch. zák. tedy neumožňuje
odstoupení od smlouvy při jakémkoli jejím podstatném porušení, ale pouze při
takovém porušení, které je prodlením ve smyslu ustanovení § 365 (či § 370)
obch. zák., jinak řečeno, jiné porušení smlouvy, než právě prodlení, neumožňuje
odstoupení od smlouvy podle § 345 obch. zák., a to ani když jde o porušení
podstatné.
Za prodlení, které lze kvalifikovat jako podstatné porušení smlouvy, obchodní
zákoník v ustanovení § 345 odst. 2 prohlašuje jen takové prodlení, které
splňuje podmínku, že strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy
nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který
vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za kterých byla smlouva uzavřena, že
druhá strana nebude mít při takovém porušení smlouvy zájem na plnění povinností
z této smlouvy. K tomu zákon dodává, že v pochybnostech se má za to, že
porušení smlouvy není podstatné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že „nedodáním denního vysílacího plánu dne
4.8.1999 na následující den žalobkyně porušila smluvní povinnost poskytnout
žalované potřebnou součinnost nezbytnou k zachování licence“ vyplývající ze
smlouvy o spolupráci. Dále dovodil, že „nedodání vysílacího
plánu na konkrétní den je třeba považovat za podstatné porušení povinnosti,
které má na mysli ustanovení § 345 obch. zák.“; proto uzavřel, že žalovaná
odstoupila od smlouvy právem.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, měl se odvolací soud při aplikaci
ustanovení § 345 obch. zák. předtím, než učinil uvedený závěr, zabývat
především tím, zda se žalobkyně dostala do prodlení s plněním
smluvní povinnosti. Teprve při kladném závěru pak měl posoudit, zda a proč bylo
takové prodlení podstatným porušením povinnosti. Prodlení přitom bylo třeba
posuzovat podle ustanovení § 365 a násl., popřípadě s přihlédnutím k
ustanovení § 349 odst. 3 obch. zák.
Odvolací soud však tímto způsobem nepostupoval. Dovodil sice, že žalobkyně
porušila svoji povinnost ze smlouvy, nezabýval se však již tím, zda a proč lze
toto porušení kvalifikovat jako prodlení žalobkyně s plněním smluvní
povinnosti.
Odvolací soud poté, co dovodil, že nedodání denního vysílacího plánu je
porušením povinnosti žalobkyně vyplývajícím ze smlouvy, řádně nezkoumal ani to,
zda jde o podstatné porušení povinnosti žalobkyně. Svůj závěr o podstatném
porušení smluvní povinnosti totiž založil pouze na skutkovém zjištění, že
žalobkyně nedodala denní vysílací plán na konkrétní den v době, kdy Dr. Ž. již
nebyl jejím jednatelem a za situace, kdy vztahy mezi účastníky byly již napjaté
a kdy již několik měsíců byla mezi účastníky zavedena praxe dodávání denního
vysílacího plánu žalované, v důsledku čehož vznikl u žalované - z hlediska její
povinnosti vysílat v souladu s poskytnutou licencí a v souladu se zákonem o
rozhlasovém a televizním vysílání - stav absolutní nejistoty o vysílacím
programu, za který odpovídá. Nezkoumal již, jak jsou tímto skutkovým zjištěním
naplněny podmínky ustanovení § 345 odst. 2 obch. zák., tj.
nevysvětlil, jak lze odtud dovodit, že žalobkyně v době uzavření smlouvy
věděla, nebo mohla rozumně předvídat, že žalovaná nebude při takovém porušení
smlouvy mít zájem na plnění povinnosti ze smlouvy. Přitom takový závěr je
nezbytný zejména k právní domněnce formulované v poslední větě
ustanovení § 345 odst. 2 obch. zák.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení splnění podmínek pro odstoupení od
smlouvy odvolacím soudem je neúplné a tedy i nesprávné.
145
Dovolatelka napadla i závěr, že odstoupení od smlouvy o spolupráci nebylo
neplatné pro nedostatek právní formy. Uvádí, že plná moc k písemnému právnímu
úkonu musí být písemná, což platí i tehdy, netýká-li se plná moc jen určitého
úkonu, a musí v ní být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Dovolatelka
tvrdí, že z řízení před soudy obou stupňů vyplynulo, že tyto podmínky nebyly v
projednávané věci splněny. Takový závěr však z protokolů o jednáních ani z
odůvodnění soudů obou stupňů nevyplývá a dovolatelka ani neuvádí, z jakých
důkazů či závěrů lze nesplnění uvedených podmínek dovodit.
Se závěrem odvolacího soudu, že přisuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně
je nevykonatelný, se dovolací soud ztotožnil. Žalobní návrh nelze formulovat
odkazem na povinnosti vyplývající ze smlouvy, ale je třeba v něm uvést, plnění
kterých konkrétně vymezených povinností se žalobkyně domáhá. Jestliže však
odvolací soud k takovému závěru dospěl, pak měl rozsudek soudu prvního stupně v
příslušném výroku zrušit a vrátit soudu prvního stupně k postupu předepsanému
občanským soudním řádem, aniž se v tomto rozsahu rozsudkem meritorně zabýval.
Nepostupoval-li tímto způsobem pak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud pak jde o závěr odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně rozhodl v
přisuzujícím výroku v rozporu se žalobním petitem, je tento závěr
správný, při zamítavém výroku odvolacího soudu však ke zrušení
příslušné části rozsudku soudu prvního stupně nevede - postup odvolacího soudu
tedy byl v tom směru správný.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž spočívá napadené
rozhodnutí odvolacího soudu, není správné a protože napadené rozhodnutí tohoto
soudu neobstálo ani z hlediska dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b) a
c) o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,
věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil. Spolu s ním zrušil
podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem a odstavce 2, věty druhé o.
s. ř., ve výrocích I. a II. a ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního
stupně závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud
znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst.
1, věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. listopadu 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu