29 Odo 209/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně G. H., spol. s r.o., proti žalované K. – G. H. a. s., o zaplacení částky 2,000.000,- Kč s příslušenstvím a nařízení předběžného opatření, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 95/2001, o dovolání žalobkyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2001, čj. 9 Cmo 350/2001-23, takto:
Dovolání se odmítá.
Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21.5.2001, čj. 43 Cm 95/2001-6, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení v návrhu specifikovaného předběžného opatření.
Žalobkyně podala proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu včas dovolání. Pokud jde o přípustnost dovolání odkazuje dovolatelka na ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně napadá závěr obou soudů, že nebylo prokázáno ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Dovolání není přípustné.
Ustanovení § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1.1.2001) upravuje přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé. Rozhodnutí o nařízení předběžného opatření však rozhodnutím ve věci samé není.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání nelze opřít ani o žádné další ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. dubna 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu