NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 214/2003-192
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a
JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně S.P.M.B. a.s., zastoupené JUDr. M.
S., advokátkou, proti žalované S., a.s. – v likvidaci, zastoupené JUDr. J. Š.,
advokátem, o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím a
vzájemném návrhu na zaplacení částky 14.023,- Kč, vedené u Krajského soudu v
Brně pod. sp. zn. 24 Cm 497/94, k dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. května 2002,
č.j. 7 Cmo 614/99-178, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. května 2002,
č.j. 7 Cmo 614/99-178 se ve výroku, jímž byla
žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 400.000,- Kč s 18% úrokem
z prodlení od 15. října 1992 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení,
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu
řízení.
II. Dovolání směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 9. května 2002, č.j. 7 Cmo 614/99-178, jímž
byl zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 14.023,- Kč, se
odmítá.
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského
obchodního soudu v Brně ze dne 2. února 1999, č.j. 24 Cm 497/94-150 tak, že
žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 400.000,-Kč s 18% úrokem z
prodlení od 15. října 1992 do zaplacení, a to do tří dnů od
právní moci rozsudku, zamítl vzájemný návrh, jímž se žalovaná domáhala po
žalobkyni zaplacení částky 14.023,- Kč a žalované uložil zaplatit žalobkyni na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 82.499,- Kč, do tří dnů od právní
moci rozsudku na účet její právní zástupkyně.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že jako správná přejímá
skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, ovšem nesouhlasí se závěry,
které na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního
stupně učinil. Vycházeje z toho, že existence pohledávky
žalobkyně vůči žalované z jí tvrzeného důvodu nebyla sporná (žalovaná tento
závazek ostatně co do důvodu i výše dne 1. prosince 1993 uznala), zabýval se
odvolací soud důvodností obrany žalované spočívající v uplatněné námitce
započtení, když žalovaná tvrdila, že má vůči žalobkyni pohledávku v celkové
výši 458.623,- Kč. Existenci této pohledávky dovozovala ze skutečnosti, že
žalobkyni zaplatila za provedené práce podle předchozích smluv o dílo o tuto
částku více, než bylo sjednáno. Oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že
žalobkyně nebyla oprávněna jednostranně bez souhlasu žalované zvýšit smluvenou
cenu, odvolací soud uzavřel, že žalovaná veškeré faktury
vystavené žalobkyní na základě smluv o dílo uhradila a
zaplacením vyúčtované ceny díla převyšující cenu smluvenou „zcela nepochybně“
vyjádřila souhlas s jejím zvýšením a v intencích ustanovení § 407 obchodního
zákoníku co do důvodu i výše uznala pohledávku žalobkyně, když neučinila nic, z
čeho by bylo možné usuzovat, že závazek, který plnila, zpochybňuje.
Současně odvolací soud zdůraznil, že žalovaná sama tvrdila, že
plněním na faktury vystavené žalobkyní zaplatila „za
provedené práce“, a pokud žalobkyně práce pro žalovanou provedla, byť i nad
rámec sjednaný ve smlouvách, a žalovaná za tyto práce zaplatila, nelze dovodit,
že by žalobkyni vzniklo bezdůvodné obohacení. Platby realizované žalovanou za
provedené práce pak v žádném případě nelze považovat za plnění
bez právního důvodu, jak dovodil soud prvního stupně. Proto, aby
obrana a vzájemný návrh žalované byly úspěšné, musela by, dle
odvolacího soudu, tvrdit nejen to, že přeplatila sjednanou cenu díla, ale i to,
že práce, za které zaplatila, nebyly provedeny, a tato svá tvrzení by musela
rovněž prokázat. Absence potřebných tvrzení a k nim přiřazených
důkazů pak znamenala, že nebyl prokázán ani základní předpoklad úspěšnosti
uplatněné námitky započtení a vzájemného návrhu, tj. existence vzájemné
pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Odvolacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod
dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.], s tím, že ceny díla dle smluv o dílo č.
0606-23-48-609 z 3. března 1992 a č. 0612-23-48-609 ze dne
13. května 1992 měly být posuzovány z pohledu ustanovení § 547 odst. 2 a 4
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a plnění poskytnutá nad ceny
sjednané ve smlouvách o dílo nutno považovat za plnění bez
právního důvodu, přičemž pohledávku takto vůči žalobkyni vzniklou, z části
započetla na žalobou uplatněný nárok a z části uplatnila vzájemnou žalobou.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka dále
spatřovala i v závěru, že zaplacením prací měla vyjádřit souhlas se zvýšením
ceny, a v této souvislosti zdůrazňovala, že k dohodě o změně
ceny nedošlo, a navíc ke změně písemně uzavřené dohody mohlo dojít pouze v
písemné formě, a to pod sankcí neplatnosti. Dovolatelka proto požadovala, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v této věci, jelikož
odvolací soud odvolání, jak se výslovně podává z odůvodnění
jeho rozsudku, ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání žalované v části směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 14.023,- Kč, není
přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 238
o. s. ř. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odst. 1 není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
Jelikož dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění ve výši 14.023,- Kč nelze je považovat za přípustné, a
přípustnost dovolání pak nemohla být založena ani poučením odvolacího soudu o
opravných prostředcích, v němž odvolací soud uvedl, že „ve lhůtě jednoho měsíce
od právní tohoto rozsudku je možné podat dovolání u Krajského soudu v
Brně“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1
písm. c) o. s. ř. dovolání v této části jako nepřípustné odmítl.
Ve zbývající části je dovolání žalované přípustné podle § 238 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 536 odst. 1 obchodního zákoníku smlouvou o
dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a
objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení.
Ustanovení § 547 obchodního zákoníku pak stanoví, že na výši ceny nemá vliv, že
cena byla určena na základě rozpočtu, jenž je součástí smlouvy nebo byl
objednateli sdělen zhotovitelem do uzavření smlouvy (odstavec 1). Byla-li však
cena určena na základě rozpočtu, ohledně něhož ze smlouvy
vyplývá, že se nezaručuje jeho úplnost, může se zhotovitel domáhat přiměřeného
zvýšení ceny, objeví-li se při provádění díla potřeba činností do rozpočtu
nezahrnutých, pokud tyto činnosti nebyly předvídatelné v době uzavření smlouvy
(odstavec 2). Nesouhlasí-li se zvýšením ceny objednatel, určí její zvýšení soud
na návrh zhotovitele (odstavec 4). Zhotoviteli zaniká nárok na určení zvýšení
ceny podle odstavců 2 a 3, jestliže neoznámí nutnost překročení rozpočtované
částky a výši požadovaného zvýšení ceny bez zbytečného odkladu poté, kdy se
ukázalo, že je nevyhnutelné překročení ceny, jež byla určena na základě
rozpočtu (odstavec 6).
Podle ustanovení § 549 odst. 1 obchodního zákoníku dohodnou-li se
strany po uzavření smlouvy na omezení rozsahu díla a nesjednají-
li jeho důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně
sníženou; dohodnou-li se tímto způsobem na rozšíření díla, je objednatel
povinen zaplatit cenu přiměřeně zvýšenou. Podle odstavce 2 dohodnou-li se
strany po uzavření smlouvy na změně díla a nesjednají-li její důsledky na výši
ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím
k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech
spojených se změněným prováděním díla.
Podmínky, za nichž lze zvýšit cenu díla určenou podle rozpočtu, ohledně něhož
ze smlouvy vyplývá, že se nezaručuje jeho úplnost (§ 547 odst. 2 obchodního
zákoníku), nelze ztotožňovat s podmínkami pro zvýšení ceny díla v důsledku
dohodnutého rozšíření díla nebo změny díla po uzavření smlouvy (§ 549
obchodního zákoníku). V prvém z uvedených případů je totiž upravena možnost
domáhat se přiměřeného zvýšení ceny určené podle rozpočtu, která je podmíněna
tím, že při provádění díla vyvstane potřeba činností do rozpočtu nezahrnutých a
současně tyto činnosti nebyly předvídatelné v době uzavření smlouvy.
Naproti tomu zvýšení ceny dle ustanovení § 549 obchodního zákoníku je vázáno
na dohodu stran smlouvy o rozšíření, popř. změně díla, aniž by byly sjednány
důsledky na jeho cenu, přičemž zvyšovaná cena díla nemusí být cenou určenou na
základě rozpočtu. Taková dohoda stran (rozuměj dohoda stran o
rozšíření, popř. změně díla) by přitom vyžadovala písemnou formu pouze tehdy,
obsahovala-li by původní (měněná) písemně uzavřená smlouva o dílo
ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou
stran v písemné formě (srov. § 272 odstavec 2 obchodního zákoníku).
Jestliže odvolací soud bez bližšího odůvodnění současně hovoří o „zvýšení ceny
díla“ a o „zaplacení prací provedených nad rámec sjednaný ve
smlouvách“, aniž by rozlišoval (a skutkovými zjištěními
podložil), zda šlo o situaci předvídanou ustanovením § 547 odst. 2 obchodního
zákoníku nebo zda šlo o práce prováděné na základě dohody
stran o rozšíření díla, popř. práce realizované bezesmluvně, a aniž by
konkretizoval, co bylo právním důvodem plnění nad rámec cen
sjednaných ve smlouvách o dílo, nelze než jeho právní
závěr, dle kterého toto plnění nebylo plněním bez právního důvodu, považovat za
neúplný, a tudíž i nesprávný.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.], dovolací soud je bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 1
věty za středníkem, odst. 2 věty první odst. 5 o. s. ř. v rozsahu, v němž bylo
dovolání shledáno přípustným, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243 odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. května 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu