NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 224/2001-87
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyň A) Č. d., a. s., a B) S. ž. d. c., státní organizace, proti žalovanému
J. Š., podnikateli, zastoupenému JUDr. P. K., advokátem, o určení neplatnosti
nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 17 C 61/2000,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna
2001, č. j. 20 Co 243/2000 - 72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení společně a nerozdílně částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám zástupce žalovaného JUDr. P. K.
Žalobou došlou soudu 30. března 2000 se žalobkyně (tehdy Č. d., státní
organizace) domáhala určení, že smlouva o pronájmu části podchodu v objektu O.
n. j. v P. 4, uzavřená dne 19. listopadu 1992 mezi žalobkyní jako
pronajímatelkou na straně jedné a žalovaným jako nájemcem na straně druhé, ve
znění všech svých dodatků (dále též jen „nájemní smlouva“), je neplatná. Žalobu
odůvodnila tím, že žalovaný, který uvedené prostory užívá pro provoz střelnice
s prodejem občerstvení, odmítá jednat o změně doby nájmu, která je po dodatcích
určena do 28. února 2028. Přitom prostory žalovaný užívá bezplatně - za
provedení oprav objektu - přičemž ani nedoložil náklady, které na objekt
vynaložil. Žalobkyni je závazek plynoucí z nájemní smlouvy všemi interními či
vnějšími kontrolami vytýkán jako neadekvátní a odporující dobrým mravům.
Nájemní smlouva též postrádá předběžný souhlas ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném
znění (dále též jen „zákon“). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení
odůvodňovala žalobkyně svým neurčitým postavením v právním vztahu, s tím, že
vyřešením této záležitosti se předejde případným dalším sporům mezi
účastníky.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 27. září 2000, č. j. 17 C 61/2000 - 57
(poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 22. května 2000, č. j. 17 C
61/2000 - 32, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. srpna 2000, č. j. 20 Co
57/2000 - 45, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) žalobu o určení
neplatnosti nájemní smlouvy zamítl. Podle soudu žalobkyně prokázala naléhavý
právního zájem na určení neplatnosti nájemní smlouvy, neboť bez tohoto určení
by se její právní postavení stalo nejistým, jelikož mezi účastníky je veden
spor o to, zda nájemní smlouva byla uzavřena platně. Konečné řešení této otázky
je pro možná další řízení o vzájemných nárocích účastníků nezbytné. V rovině
meritorního posouzení věci pak uzavřel, že nájemní smlouva je platná. Smlouva
má náležitosti požadované zákonem o nájmu a podnájmu nebytových prostor,
přičemž k jejímu uzavření nebylo zapotřebí předchozího souhlasu ve smyslu § 3
odst. 2 zákona; nebytové prostory totiž byly stavebně určeny k podchodu osob
pod kolejištěm, nikoli k provozování obchodu a služeb. Potud není rozhodné, k
jakému účelu žalovaný nebytové prostory přebudoval a fakticky užívá. Nájemní
smlouva též není v rozporu s dobrými mravy, jelikož byla výsledkem
dvoustranných jednání, přičemž otázka nulového nájemného po sjednanou dobu
souvisí s hodnotou investic žalovaného do nebytového prostoru.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna
2001, č. j. 20 Co 243/2000 - 72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Oproti
soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně nemá - ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“) - naléhavý právní zájem na určení neplatnosti nájemní smlouvy, jelikož
součástí nájemní smlouvy je i smlouva o dílo. Z uvedeného je zřejmé, že v
případě vyslovení neplatnosti nájemní smlouvy by se vytvořil základ pro jednání
o nové smlouvě nájemní, nikoliv však o nové smlouvě o dílo. Odtud plyne, že
poměry účastníků by se ani v případě určení neplatnosti nájemní smlouvy
nepostavily najisto. Domnívá-li se žalobkyně, že nájemní smlouva je neplatná,
musí podat žalobu ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání,
namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je
neobjektivní a hraničí s odmítnutím spravedlnosti, neboť údaje v nájemní
smlouvě, z nichž dovodil existenci smlouvy o dílo, bývají součástí nájemních
smluv, a to proto, aby bylo možno přizpůsobit pronajímané prostory potřebám
nájemce ve smyslu ustanovení § 664 a 667 a násl. občanského zákoníku (dále též
jen „obč. zák.“). Proto údaje o změnách v pronajímaných prostorách nelze
pokládat za smlouvu o dílo, jejíž vytvoření ani nebylo úmyslem smluvních stran.
Odvolací soud se též nezabýval tím, že dovolatelka nemá možnost jednostranným
úkonem ukončit nájemní smlouvu, a napravit tak vady, které oba soudy uznaly,
neboť se žalovaným se nemůže dohodnout o narovnání. Pro prokázání naléhavého
právního zájmu dovolatelka uvedla dostatek důvodů, jimiž se však odvolací soud
vzhledem k právní konstrukci dvojjediné smlouvy nezabýval. Doporučení
odvolacího soudu, aby se domáhala neplatnosti smlouvy postupem podle § 457 obč.
zák. se dovolatelce jeví neadekvátním proto, že dikce uvedeného ustanovení již
výslovně předpokládá neexistenci platné smlouvy. Postup ve smyslu ustanovení §
457 obč. zák. má tudíž dovolatelka za krok, který by musel následovat poté, co
by soud žalobě vyhověl, ale je zcela nesmyslný v případě, kdy se soud ohledně
neplatnosti smlouvy nevyjádřil nebo rozhodnutí o neplatnosti dokonce odmítl.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. S
přihlédnutím k argumentaci obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně pak měl
otázku platnosti nájemní smlouvy za vyřešenou.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve
shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001.
V průběhu dovolacího řízení došlo s účinností k 1. lednu 2003 k zániku původní
žalobkyně, s tím, že právními nástupkyněmi žalobkyně se k uvedenému datu podle
zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti Č. d., s. o. S. ž. d. c. a o změně
zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č.
77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, staly akciová
společnost Č. d. a s. o. S. ž. d. c. Při úvaze o tom, který z těchto subjektů
je právním nástupcem původní žalobkyně v dovolacím řízení, nemohl Nejvyšší soud
přehlédnout, že nálezem pléna ze dne 19. února 2003, uveřejněným pod číslem
83/2003 Sb., Ústavní soud zrušil jako protiústavní také ty části zákona č.
77/2002 Sb., jež se mimo jiné zabývaly rozdělením majetku zaniklé žalobkyně na
její nástupnické subjekty. Konkrétně takto odklidil i ustanovení § 38 odst. 3
a přílohy 1 zákona. Účinnost svého derogačního nálezu odložil Ústavní soud k
31. říjnu 2003.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, podle kterého je
Nejvyšší soud povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení
zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal Ústavní soud
později protiústavním; to, zda takové ustanovení bylo Ústavním soudem zrušeno s
účinky do budoucna, není rozhodné (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu
uveřejněný pod číslem 59/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění
redakční opravy právní věty, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000, Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Argumenty, na jejichž základě Nejvyšší soud
k takovému řešení dospěl, lze obecně vzato vyjádřit tezí, podle níž princip
vázanosti obecných soudů zákonem, vyjádřený v článku 95 odst. 1 Ústavy, se
nemůže při rozhodování těchto soudů prosadit na úkor závěru Ústavního soudu o
protiústavnosti aplikované právní normy jen proto, že (podle právního stavu v
době rozhodné pro dovolací přezkum) ještě nevstoupil v účinnost výrok nálezu,
jímž Ústavní soud dotčenou právní normu současně zrušil (její odklizení z
právního řádu České republiky posunul k pozdějšímu okamžiku). K tomu lze
doplnit, že takové pojetí práva, jež by vedlo k vydávání soudních rozhodnutí,
o kterých již v době, kdy je přijímal, bylo obecnému soudu známo (na základě
závěrů formulovaných v příslušném směru v dříve vydaných nálezech Ústavního
soudu), že se protiví ústavnímu pořádku České republiky, je v rozporu s
obecným vnímáním spravedlnosti (shodně srov. např. i usnesení velkého senátu
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo
317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003, pod číslem
7). Vyslovené závěry se mutatis mutandis nutně musí uplatnit i při posuzování
otázky procesního nástupnictví po zaniklé dovolatelce. Nedovolují-li tedy
ustanovení zákona č. 77/2002 Sb., ve znění derogačního nálezu pléna Ústavního
soudu č. 83/2003 Sb. Nejvyššímu soudu určit, který z výše označených subjektů
se stal právním nástupcem původní žalobkyně v rozsahu práv a povinností, o něž
jde v tomto sporu, a jeli současně dalšími ustanoveními téhož zákona
postaveno najisto, že právními nástupkyněmi žalobkyně mohou být právě a jen Č.
d., a. s. a S. ž. d. c., státní organizace, je podle přesvědčení Nejvyššího
soudu nezbytné jednat dále jako s dovolateli s oběma nástupnickými subjekty
současně, s tím, že až do řádného vypořádání majetku zaniklé státní organizace
mají ve sporu postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nejprve - a to i se zřetelem k námitce žalovaného - zkoumal
přípustnost dovolání.
Dle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné,
jestliže odvolací soud svým rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé.
Nejvyšší soud pak již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozsudek
odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/
o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k
rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu
účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti
rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Uvedené platí i pro posuzovanou věc. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního
stupně formálně potvrdil (dle § 219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva a
povinnosti účastníků právního vztahu, o jehož určení jde, posoudil jinak.
Oproti soudu prvního stupně se totiž žalobou nezabýval věcně (nevyslovil názor
o tom, zda nájemní smlouva je vskutku neplatná) a žalobu zamítl pro nedostatek
naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Dovolání je tedy
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Pro úplnost lze dodat, že
stejné argumenty vyvracejí tvrzení žalovaného, že (pravomocným) soudním
rozhodnutím byla otázka platnosti smlouvy již vyřešena v jeho prospěch. Je-li
žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení
(a zde taková situace v poměrech rozhodnutí odvolacího soudu nastala), pak to
znamená, že otázka platnosti smlouvy meritorně řešena (a pro účastníky závazným
způsobem vyřešena) nebyla.
Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu;
Nejvyšší soud se proto v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním
zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o
nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav neodpadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 80 o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby
bylo rozhodnuto zejména (…)
b/ o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z
porušení práva;
c/ o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý
právní zájem.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že naléhavý právní zájem o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by
bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení
jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle
ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde
lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b/ o. s. ř.
(shodně srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem
17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Určovací žaloba podle § 80
písm. c/ o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její
pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací
žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý
právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce
určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu;
nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit,
nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se
vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního
určení se žalobci domáhají (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Ustanovení § 126 obč. zák. pak určuje, že vlastník má právo na ochranu proti
tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může
domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena,
je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Je-li v dovolání dovozováno, že žaloba podle § 457 obč. zák. nemůže být vůči
žalovanému uplatněna, aniž by předtím byla soudním rozhodnutím vyslovena
neplatnost smlouvy, jde nejen o zjevně nesprávnou interpretaci ustanovení §
457 obč. zák., nýbrž i o vadné pojetí žaloby na plnění ve smyslu ustanovení §
80 písm. b/ o. s. ř.
Rozhodnutí, jímž soud žalovanému ukládá, aby ve smyslu ustanovení § 457 obč.
zák. vrátil plnění z neplatné smlouvy (konkretizované žalobním návrhem), totiž
typově – a v souladu s ustanovením § 135 o. s. ř. – spočívá na předběžném
posouzení platnosti smlouvy. Takovému posouzení není na překážku ani
skutečnost, že účastníky sporu o plnění nejsou všechny subjekty, které
neplatnou smlouvu uzavřely (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
uveřejněný pod číslem 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Mají-li dovolatelé za to, že nájemní smlouva, na jejímž základě žalovaný užívá
nebytové prostory (a podle které žalovaný neplatí nájemné relutární formou), je
absolutně neplatná (dle § 39 obč. zák.) pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 obč.
zák.) a pro absenci předchozího souhlasu příslušného obecního úřadu dle § 3
odst. 2 a 4 zákona, mohou se v intencích § 126 obč. zák. domáhat ochrany svého
vlastnického práva k nebytovým prostorám žalobou o jejich vyklizení. K
dispozici mají též žalobu o úhradu bezdůvodného obohacení, které žalovanému
případným užíváním nebytových prostor bez platného titulu (bez platné nájemní
smlouvy) vzniklo. Přitom Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem
13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr,
na nějž v podrobnostech odkazuje a podle kterého úspěch žaloby o vyklizení
nebytových prostor, které žalovaný užíval na základě neplatné smlouvy, není
závislý na povinnosti žalobce vydat žalovanému bezdůvodné obohacení spočívající
ve zhodnocení nebytových prostor žalovaným. Nejde o synallagmatické závazky ve
smyslu § 560 obč. zák. Případnou nejistotu v právním postavení pronajímatele
tedy může snadno odstranit právě žaloba o vyklizení nebytových prostor
žalovaným.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o nedostatku naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení je tedy ve svém výsledku správné (byť k
němu odvolací soud zčásti dospěl na základě jiných úvah), neboť podaná žaloba
nemůže působit účinněji než ustanovením § 80 písm. b/ o. s. ř. předjímaná
žaloba o splnění povinnosti.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
neopodstatněného; proto je Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.), rozsudkem zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Dovolatelky s dovoláním úspěšné nebyly, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., mají tudíž povinnost nahradit žalovanému
náklady dovolacího řízení. Náklady žalovaného pak sestávají z odměny za
zastupování účastníka advokátem v řízení v jednom stupni (v dovolacím řízení),
určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení toliko jediný úkonu právní
služby (vyjádření k dovolání), činí tato odměna ve smyslu ustanovení § 5 písm.
c/ a § 18 odst. 1 vyhlášky 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů ve
smyslu § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč tak Nejvyšší soud
přiznal žalovanému k tíži dovolatelek konečných 3.175,- Kč. Jelikož dovolatelky
mají ve sporu (jak rozvedeno výše) postavení nerozlučných společníků, zavázal
je Nejvyšší soud k úhradě uvedené částky solidárně.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. srpna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář , v. r.
předseda senátu