U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. U., proti
žalovanému Z. d. Ú., o zaplacení částky 743.621,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 273/94, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. října 2001,
čj. 40 Co 162/2000-685, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem odvolací soud z části změnil rozsudek Okresního soudu v
Šumperku ze dne 3. prosince 1999, čj. 10 C 273/94-515, kterým soud prvního
stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 743.621,- Kč s příslušenstvím, tak, že
žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 195.858,- Kč s 3% úrokem od 21.
července 1992 do zaplacení. Dále odvolací soud nepřipustil změnu žaloby a
rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu podáním ze dne 5. března 2002
dovolání, které bylo dne 8. března 2002 odevzdáno poště k doručení. Dne 12.
března 2002 bylo toto dovolání doručeno Nejvyššímu soudu.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání ze dne 14. 7. 2002 uvádí, že dovolání bylo
podáno opožděně, a je proto bezpředmětné. Přesto doporučuje, aby Nejvyšší soud
dovolání vyhovil, neboť dle žalobce odvolací soud nesprávně aplikoval
ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky a další související ustanovení Listiny
základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o.s.ř.“). O
takový případ jde i v projednávané věci, když odvolací soud věc projednal a
rozhodl podle občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2001.
Podle § 240 odst. 1 o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho
měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání lhůty k podání dovolání nelze prominout,
lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo
dovolacího soudu (§ 240 odst. 2 o.s.ř.).
Rozsudek odvolacího soudu byl, jak vyplývá z doručenky založené ve spisu (čl.
695), žalovanému (jeho zástupci) doručen dne 28. ledna 2002. Téhož dne byl
rozsudek doručen i žalobci a nabyl právní moci.
Ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 o.s.ř. byl posledním dnem jednoměsíční lhůty
k podání dovolání 28. únor 2002 (čtvrtek). Dovolání podané žalovaným – přes
výslovné poučení odvolacího soudu o zákonné jednoměsíční lhůtě - až 8. března
2002, je tedy opožděné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
opožděné dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
4, 224 odst.1 a § 146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam), neboť
žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá
na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. září 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu