29 Odo 227/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce JUDr. J. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému T. V., s. p.,
o zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 297/97, o dovolání žalobce proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2001, č. j. 3 Cmo 55/2001-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. prosince 2001, č. j. 3 Cmo 55/2001-93,
potvrdil usnesení ze dne 12. února 2001, č. j. 26 Cm 297/1997-86, jímž Krajský
soud v Ústí nad Labem, zastavil řízení proto, že žalovaný T. V., s. p. (dále
též jen „státní podnik“) byl k 31. prosinci 1998 zrušen bez právního nástupce a
k 17. únoru 1999 byl vymazán z obchodního rejstříku. Odvolací soud poukázal na
to, že v žalobě (podané u soudu 21. srpna 1995) byl jako žalovaný označen
státní podnik, přičemž podání žalobce ze dne 26. února 1996 vyhodnotil jako
oznámení o tom, že původní žalovaný zanikl bez likvidace a že jeho právním a
procesním nástupcem je T. V. s. r. o. (dále též jen „společnost s ručením
omezeným), s níž mělo být podle žalobce v řízení pokračováno. Dále odvolací
soud uvedl, že obsah onoho podání je jasný a nelze je vyložit jako návrh na
záměnu účastníků řízení (jak tvrdí žalobce v odvolání). O procesní nástupnictví
však v daném případě nešlo, jelikož k přechodu práv a povinností ze státního
podniku na Fond … a posléze na společnost s ručením omezeným (nyní akciovou
společnost) došlo (privatizací) před podáním žaloby. O tom, zda došlo k
procesnímu nástupnictví, soud prvního stupně podle platného znění § 107
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) nerozhodoval usnesením,
upozornil však žalobce, že státní podnik nezanikl. Nato žalobce podáním z 24.
května 1996 navrhl, aby soud pokračoval v řízení s původně označeným žalovaným.
Toto podání - pokračoval odvolací soud - nelze chápat jako návrh na přistoupení
dalšího účastníka na straně žalovaného (jak nyní dovozuje žalobce), neboť
slovní vyjádření je zcela jasné. Návrh na záměnu účastníka řízení nebyl podán
ani později (až do rozhodnutí o zastavení řízení) a v odvolacím řízení již tato
možnost není dána (se zřetelem k ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř.). Na tomto
základě odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže
nevydal usnesení o procesním nástupnictví na straně žalovaného a jestliže se
zřetelem k tomu, že žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem řízení ve
smyslu ustanovení 19 o. s. ř., řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, namítaje, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod
dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). V rámci této námitky poukazuje na to, že
poté, co dne 18. srpna 1995 podal žalobu proti státnímu podniku, se z místního
tisku dozvěděl, že ten byl privatizován a že jej koupila I. s. r. o. (dále též
jen „I.“), jež později změnila obchodní jméno na T. V. s. r. o. a vzápětí i
právní formu na T. V. a. s. (dále též jen „akciová společnost“). Návrhem z 26.
února 1996 požádal soud o připuštění záměny účastníků na straně žalovaného (dle
§ 92 odst. 2 o. s. ř.), ze státního podniku na společnost s ručením omezeným, a
předpokládal, že soud tomuto návrhu vyhověl, jelikož mělo dojít k záměně
žalovaného, což nevyžadovalo souhlas žalovaného. V opačném případě měl soud o
návrhu rozhodnout tak, že záměnu nepřipouští, což se nestalo. Vzhledem k tomu,
že 5. března 1996 byl soudem informován, že státní podnik nebyl vymazán z
obchodního rejstříku, navrhl dovolatel podáním ze 16. května 1996, aby soud
připustil přistoupení dalšího účastníka do řízení dle § 92 odst. 1 o. s. ř. Na
tomto základě vyslovuje dovolatel přesvědčení, že o obou těchto návrzích měl
soud usnesením rozhodnout. Z obsahu spisu pak plyne, že soud prvního stupně se
přiklonil ke správnému výkladu, že akciová společnost je právním i procesním
nástupcem státního podniku. K tvrzení obsaženému v usnesení soudu prvního
stupně – že smlouva o prodeji privatizovaného majetku mezi Fondem … České
republiky a I. byla podepsána již 10. srpna 1995, tedy před podáním žaloby,
dovolatel poukazuje na to, že podle údajů z obchodního rejstříku bylo obchodní
jméno I. s. r. o. vymazáno z obchodního rejstříku již 9. srpna 1995, takže ke
dni podpisu smlouvy již subjekt takového obchodního jména neexistoval. Obsah
cit. smlouvy dovolatel neznal, takže nemohl tušit, kdo je vlastně dlužníkem.
Měl-li krajský soud v uvedeném směru pochybnosti, měl dovolatele poučit dle § 5
o. s. ř. V daném kontextu pak dovolatel vyslovuje domněnku, že není
důležité, kdy byla smlouva podepsána, nýbrž to, kdy byla tato skutečnost
zapsána do obchodního rejstříku (podle něj se tak stalo 29. března
1996). Dovolatel dále vytýká napadenému usnesení, že z jeho obsahu nelze
jednoznačně vyložit, zda jde o usnesení procesní, kdy bylo zastaveno řízení
proti státnímu podniku a řízení bude pokračovat jen proti akciové společnosti,
nebo o rozhodnutí ve věci samé a tedy konečné.
Z výše uplatněných argumentů dovolatel dovozuje, že v době podání žaloby
nepochybně státní podnik existoval, a to až do 17. února 1999, i když v srpnu
1995 byla zřejmě jeho část privatizována přímým prodejem. Nebyla-li provedena
likvidace státního podniku, ručí za závazky státního podniku zakladatel, to
jest ministerstvo průmyslu a obchodu, popřípadě český stát; tento subjekt tedy
měly soudy označit za procesního nástupce zaniklého státního podniku, o čemž
měl být dovolatel poučen dle § 5 o. s. ř. Konečně dovolatel odvolacímu soudu
vytýká, že ponechal bez povšimnutí skutečnost, že usnesení soudu prvního stupně
neobsahuje poučení o opravném prostředku. Dovolatel proto požaduje, aby
Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., avšak není
důvodné.
Jelikož vady řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.) dovoláním namítány nejsou a ze spisu neplynou, zabýval se Nejvyšší soud – v
mezích právních otázek otevřených dovoláním – správností právního posouzení
věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 92 o. s. ř. (ve znění účinném před 1. lednem 2001, kdy byly
učiněny procesní úkony, z nichž dovolatel usuzuje na postup podle uvedeného
ustanovení), na návrh účastníka může soud připustit, aby do řízení přistoupil
další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba,
jestliže má vystupovat na straně navrhovatele (odstavec 1). Za souhlasu
účastníků může soud připustit, aby navrhovatel nebo odpůrce z řízení vystoupil
a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn navrhovatel,
je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit (odstavec
2). S účinností od 1. ledna 2001 doznalo uvedené ustanovení změny toliko v tom,
že pojem „navrhovatel“ byl nahrazen pojmem „žalobce a pojem „odpůrce“ pojmem
„žalovaný“.
Podle ustanovení § 107 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001), jestliže
účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než
řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení
může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší.
O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1).
Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li
povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li
zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a
povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a
povinnosti, o něž v řízení jde (odstavec 3). Neumožňuje-li povaha věci v řízení
pokračovat, soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemře-li
manžel před pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo
o určení, zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v
řízení pokračovalo; bylo-li již o věci rozhodnuto, soud současně toto
rozhodnutí zruší (odstavec 5).
Jak je patrno ze spisu, žalobou podanou 21. srpna 1995 se dovolatel domáhal po
žalovaném státním podniku zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím, coby
dluhu ze smlouvy o právní pomoci ze dne 30. listopadu 1992. Podáním datovaným
26. února 1996 a došlým soudu 28. února 1996 (č l. 18) pak žalobce soudu
oznámil, že se dozvěděl o privatizaci žalovaného smlouvou o prodeji podniku, s
tím, že veškerá práva a povinnosti státního podniku převzal jeho právní
nástupce T. V. spol s r. o., a že státní podnik byl zrušen bez likvidace, čímž
došlo k tzv. universální sukcesi i procesnímu nástupnictví a navrhl, aby soud v
řízení pokračoval s právním nástupcem státního podniku (se společností s
ručením omezeným).
Jestliže odvolací soud na tomto základě uzavřel, že uvedené podání není návrhem
na záměnu účastníků ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. (ve znění
účinném před 1. lednem 2001) nýbrž oznámením o procesním nástupnictví (k němuž
nedošlo), je tento jeho závěr správný. Pokouší-li se nyní dovolatel tvrdit, že
uvedeným podáním sledoval jiný účel, pak je třeba jej odkázat na závěry, které
Nejvyšší soud o povaze procesních úkonů formuloval a odůvodnil např. v usnesení
ze dne ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, a které jsou v
poměrech jeho rozhodovací činnosti závěry standardními. V onom rozhodnutí
Nejvyšší soud uzavřel, že každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního
hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho,
jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný
souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a
tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádného
vlivu.
Posuzováno z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nemá ani Nejvyšší soud
důvod usuzovat, že označené podání je (bylo) návrhem podle § 92 odst. 2 o. s.
ř. (ve znění účinném před 1. lednem 2001) Ostatně, v reakci na sdělení soudu z
5. března 1996 (č. l. 26), dovolatel – jak sám uvádí v dovolání – podáním ze
dne 16. května 1996, došlým 24. května 1996, soudu sdělil, že po
zjištění, že státní podnik je stále zapsán v obchodním rejstříku a že k
procesnímu nástupnictví tedy nedošlo, navrhuje, aby soud pokračoval v řízení s
původně označeným žalovaným – státním podnikem. Také toto podání není podle
svého obsahu návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně
žalované (dle § 92 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001). I
kdyby o takový návrh podle svého označení a obsahu šlo, tím, že o něm soudy
nerozhodly, nemohly dovolateli – objektivně vzato – způsobit žádnou procesní
újmu. Státní podnik, který se – jak tvrdí dovolatel – měl v důsledku onoho
podání stát dalším (novým) žalovaným dle § 92 odst. 1 o. s. ř., totiž již
účastníkem řízení – jako původní žalovaný – byl.
Dovolání v tomto směru neobstojí ani v rovině dovolatelovy vlastní argumentace.
Dovolatel staví své argumenty na konstrukci, podle které první z označených
podání bylo jeho návrhem na záměnu žalovaného státního podniku za společnost s
ručením omezeným (§ 92 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem
2001) a druhé návrhem, aby do řízení jako další žalovaný (znovu) přistoupil
(postupem dle § 92 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001)
státní podnik. Má-li dojít k záměně účastníků postupem podle § 92 odst. 2 o. s.
ř., pak původní (zaměňovaný) účastník řízení přestává být účastníkem řízení až
právní mocí usnesení, jímž soud takovou záměnu připustí. Obdobně platí pro
přistoupení dalšího účastníka do řízení dle § 92 odst. 1 o. s. ř., že ten,
jehož přístup do řízení je navržen, se stane účastníkem řízení až právní mocí
usnesení, jímž soud takové přistoupení připustí. Přitom obě usnesení jsou
usneseními proti kterým odvolání objektivně je (a v rozhodné době bylo)
přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 9/2002
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 9/2002“). Jinak
řečeno, dokud o návrzích dle § 92 odst. 1 nebo (a) § 92 odst. 2 o. s. ř. není
rozhodnuto, zůstává okruh účastníků řízení nezměněn.
Dojde-li v průběhu řízení k zániku žalovaného (jímž byl se zřetelem k výše
uvedenému stále státní podnik) jeho výmazem z obchodního rejstříku bez právního
nástupce, je to vskutku důvodem k zastavení řízení, a to podle § 107 odst. 5 o.
s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001). Soud prvního směru v tomto směru
nepřesně hovoří o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. a odvolací soud
pochybil, jestliže jeho závěry potud neopravil, nicméně pro výsledek dovolacího
řízení je určující, zda daná procesní situace dovolovala řízení zastavit. K
tomu zbývá prověřit argumentaci dovolatele, že závazek, jehož úhrady se po
žalovaném státním podniku domáhal, přešel na společnost s ručením až zápisem v
obchodním rejstříku (k 29. březnu 1996) a nikoli před podáním žaloby (10. srpna
1995).
V soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy,
jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního
řízení na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese (srov. výše
cit. § 107 odst. 1 o. s. ř.); uvedené platí bez ohledu na to, zda k universální
sukcesi došlo v souvislosti se zánikem účastníka (ztratil-li účastník
způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese nastala, aniž
účastník přestal být způsobilý mít práva a povinnosti (např. při vyslovení
trestu propadnutí majetku podle § 51 a § 52 tr. zák.). Závěr o tom, že
universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho
předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna
(tedy i procesní) práva svého právního předchůdce. Sukcesor totiž nabyl práva v
tom stavu, v jakém byla, a s vlastnostmi, které měla, v době sukcese; k těmto
vlastnostem patří i to, že byla předmětem probíhajícího řízení (předmětem
sporu). Universální sukcese práva proto má nejen hmotněprávní důsledky; v
oblasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví a soud je povinen
k ní přihlédnout z úřední povinnosti, aniž byla některým z účastníků uplatněna.
Také v případě, že v průběhu občanského soudního řízení došlo k tzv. singulární
sukcesi, přecházela na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v
občanském soudním řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 upraven výslovně) i
práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s
uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností
procesních. Šlo o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka
řízení docházelo, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby
singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se singulární
sukcese lišila jen tím, že při ní na nabyvatele přecházela jen jednotlivá práva
a povinnosti vymezené předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností
universální sukcese vyjadřuje (ve srovnání se sukcesí singulární) jen rozsah
přechodu, nikoliv jeho kvalitu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.
2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise, č. 10, ročník 1997, jakož
i nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I.,
pod číslem 171). Institut singulární sukcese přitom nelze směšovat s institutem
záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., jenž se může uplatnit jen pro
případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka řízení, který tu byl
již v době zahájení řízení (k sukcesi došlo před zahájením řízení).
Smlouva o prodeji privatizovaného majetku ze dne 10. srpna 1995 (č. l. 53-66),
z níž ve svém rozhodnutí vychází soud prvního stupně, nabyla v souladu se svým
článkem XII. platnosti a účinnosti 10. srpna 1995. Tvrdí-li dovolatel, že práva
a povinnosti z této smlouvy přešla na nabyvatele až 29. března 1996, kdy bylo
základní jmění společnosti akciové společnosti (coby právního nástupce
společnosti s ručením omezeným) zvýšeno z 1.000.000,- Kč na 31.000.000,- Kč,
nemá tento jeho závěr oporu v hmotném právu (účinnost smlouvy se nepojí se
zápisem do obchodního rejstříku). Z hlediska úvah o účincích smlouvy nemá
zásadní význam ani námitka, že kupující byl ve smlouvě označen obchodním jménem
I. V. spol. s r. o., ačkoliv k 9. srpnu 1995 byla v obchodním rejstříku zapsána
změna jeho obchodního jména na T. V. spol. s r. o. V tomto směru nejde o
smlouvu uzavíranou nezpůsobilým subjektem, nýbrž právě a jen o smlouvu
sjednanou pod bývalým obchodním jménem kupujícího, k jehož identifikaci coby T.
V. spol. s r. o. bez obtíží vedou další znaky obsažené ve smlouvě
(identifikační číslo, adresa sídla). Jestliže smlouva z 10. srpna 1995, která
nabyla účinnosti téhož dne, závěr o procesním nástupnictví v řízení na straně
žalovaného z titulu singulární sukcese založit nemohla (k sukcesi by podle ní
došlo před zahájením řízení), je závěr, podle kterého státní podnik následně
zanikl bez právního nástupce, závěrem správným. Osoba, která podle dovolatele
ručí za závazky státního podniku (jeho zakladatel nebo český stát) právním
nástupcem státního podniku není (ručitelský závazek právní nástupnictví
ručitele po dlužníku nezakládá). K tvrzení dovolatele, že mu soudy neposkytly
poučení dle § 5 o. s. ř., zbývá dodat, že nedošlo-li v průběhu soudního řízení
ke skutečnosti, z níž by bylo možné usuzovat na procesní nástupnictví na straně
žalovaného, pak soudy nižších stupňů - objektivně vzato - neměly dovolatele ani
o čem poučovat. Poučení, že ve věci může být žalována i jiná osoba (ve vazbě na
institut přistoupení dalšího účastníka do řízení, obsažený v § 92 odst. 1 o. s.
ř.) nebo že namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná
osoba (ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v § 92 odst. 2 o. s.
ř.), součástí poučovací povinnosti soudů nebylo a není (srov. k tomu shodně
např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 37/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna
1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2). Nejvyšší soud nemá též pochyb o
tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou rozhodnutími, jimiž se řízení končí
(že jimi bylo rozhodnuto o zastavení celého řízení).
Skutečnost, že odvolací soud výslovně nezmínil absenci poučení o odvolání v
usnesení soudu prvního stupně, vliv na věcnou správnost jeho usnesení nemá.
Absence poučení o odvolání v rozhodnutí soudu prvního stupně, proti
němuž je odvolání přípustné, způsobuje ve smyslu § 204 odst. 2 věty druhé o. s.
ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) jen to, že odvolání lze podat do tří
měsíců od doručení takového rozhodnutí. Žalobce podal odvolání včas, takže v
důsledku absence poučení mu žádná procesní újma nevznikla a odvolací soud proto
uvedenou otázku správně (jako nadbytečnou) neřešil (pro neexistenci poučení o
odvolání usnesení soudu prvního stupně zrušit nelze).
Na výše uvedeném základě lze uzavřít, že žalovaný státní podnik skutečně zanikl
v průběhu řízení bez právního nástupce, takže právní posouzení věci odvolacím
soudem je správné. Otázka, zda soud mohl či měl v řízení rozhodnout o návrhu na
přistoupení dalšího žalovaného do řízení nebo o záměně žalovaného, může mít -
obecně - vliv jen při úvaze o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem soudu (jeho nečinností v době, kdy měl konat). Jestliže totiž
jediný účastník řízení na straně žalované ztratí způsobilost být účastníkem
řízení před rozhodnutím o návrhu na jeho záměnu nebo předtím, než soud rozhodne
o přistoupení dalšího žalovaného a není-li zde žádného procesního nástupce, pak
soud nemá k dispozici jiné rozhodnutí než rozhodnutí podle § 107 odst. 5 o. s.
ř.
Jelikož dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o.
s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 a § 142
odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšnému dovolateli právo na
jejich náhradu nevzniklo a žalovanému, který nemá způsobilost být účastníkem
řízení, je pojmově vzato ani nelze přiznat.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. března 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu