29 Odo 232/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře, v
právní věci žalobkyně L. L., zast. , advokátkou, proti žalovanému Z. d. se
sídlem ve S., zast. , advokátem, o zaplacení 448.377,- Kč s přísl., vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 128/2000, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8.
ledna 2002, čj. 19 Co 108/2001-53, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. ledna
2002, čj. 19 Co 108/2001-53 se ve výroku, kterým soud
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 448.377,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od
8. listopadu 1999 do zaplacení a ve výrocích o
nákladech řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 19.12.2000, čj. 6 C 128/2000-38, tak, že uložil žalovanému zaplatit
žalobkyni 448.377,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8.11.1999 do zaplacení.
Návrh, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 10 % úrok z
prodlení z přisouzené částky za den 7. 11.1999, odvolací soud zamítl. (Protože
tento návrh zamítl již soud prvního stupně, odvolací soud vlastně v tomto
rozsahu jeho rozsudek potvrdil.)
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně
odůvodnil zamítavý výrok odkazem na ustanovení § 101 občanského zákoníku (dále
též jen „obč. zák.“), když učinil právní závěr, že nárok žalobkyně je promlčen.
Odvolací soud dovodil, že podle § 9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen
„transformační zákon“) „se oprávněná osoba stala vlastníkem majetkového podílu
již před jeho vydáním, resp. poté, co byl družstvem vypočten a oprávněná osoba
s ním byla seznámena. Z. d. pouze dostala možnost užívat majetek oprávněných
osob a výnosů z tohoto majetku, resp. majetek oprávněných osob jim byl
svěřen do správy s tím, že je nezbytné jej po uplynutí lhůty
stanovené v § 13 transformačního zákona vrátit oprávněným osobám (viz ÚS
17/99). Dle § 100 odst. 2 obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s
výjimkou práva vlastnického.“ Z toho pak odvolací soud dovodil, „že oprávněná
osoba (žalobkyně) je vlastníkem majetkového podílu, přičemž její vlastnické
právo se nepromlčuje, resp. otázka promlčení zde vůbec nepřichází v úvahu.“
Pro případ, že mezi osobou oprávněnou k vypořádání majetkového podílu podle §
13 transformačního zákona a povinnou osobou nedošlo k dohodě o formě
vypořádání, vyplývá z ustanovení § 13 odst. 2 a odst. 3 transformačního zákona
nárok na peněžité plnění. V tom směru odvolací soud odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 65/1998.
Dále soud uvedl, že majetkový podíl oprávněné osoby představuje míru účasti na
čistém jmění družstva k poslednímu dni čtvrtletí předcházejícího transformaci.
Vzhledem k tomu, že zákon neupravuje způsob vypořádání majetkového podílu z
transformace a nesvěřuje rozhodnutí o způsobu vypořádání, ani soudu, nelze než
dovodit, že jestliže se účastníci nedohodli o způsobu vypořádání je třeba
vycházet z universality peněžitého plnění. V případě prodlení s úhradou
peněžitého plnění vzniká oprávněnému nárok na zaplacení úroku z prodlení. V
řízení nebylo prokázáno, zda je žalobkyně oprávněnou osobou podle § 13 odst. 2
nebo odst. 3 transformačního zákona. Vzhledem k tomu, že již uplynulo sedm let
od schválení transformačního projektu žalovaného, považuje odvolací soud
dokazování o této skutečnosti za nadbytečné, neboť v době jeho rozhodovaní je
majetkový podíl z transformace splatný bez ohledu na to, zda je žalobkyně
oprávněnou osobou podle § 13 odst. 2 či odst. 3 transformačního zákona.
Protože žalobkyně měla nárok na vydání majetkového podílu z transformace
nejpozději po uplynutí 7 let od schválení transformačního projektu, je
oprávněna po žalovaném požadovat úroky z prodlení. Zákonná
sedmiletá lhůta uplynula dne 6.11.1999, žalovaný byl proto povinen plnit
žalobkyni dne 7.11.1999 a ode dne 8.11.1999 je tedy v prodlení a je povinen
platit úrok z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým, jak je patrno
z jeho odůvodnění, napadá vyhovující výrok rozsudku. Co do jeho přípustnosti
odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) [správně § 238 odst. 1 písm. a)]
o.s.ř.
V dovolání napadá především právní závěr odvolacího soudu, že majetkový podíl z
transformace je předmětem vlastnictví „a tudíž je jako vlastnictví
nepromlčitelný“. Tvrdí, že vlastnickým právem ve smyslu ustanovení § 100 odst.
2 obč. zák. nemůže být nic jiného, než vlastnické právo podle § 123 a
násl. obč. zák., tedy právo, jehož předmětem je věc ve smyslu § 119 obč. zák.
„Hovoří-li ustanovení § 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o právu
vlastnit majetek, jde nejen o neobvyklý výraz, jak to nazývá teorie ústavního
práva, ale i o zohlednění skutečnosti, že v právním řádu se vyskytují termíny
duševní vlastnictví apod.“ Nepromlčitelnost vlastnického práva jako institutu
občanského práva se však může vztahovat jen k vlastnickému právu jako institutu
práva občanského. Majetkový podíl není a nemůže být předmětem vlastnického
práva a podle výslovného ustanovení § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je
nárok na vydání majetkového podílu z transformace pohledávkou. Tento nárok je
proto promlčitelný. Odvolací soud se vůbec nezabýval tím, zda byl v
projednávané věci splněny podmínky promlčení nároku, neboť vycházel z
nesprávného právního závěru.
Dále pak dovolatel podrobně dokumentuje názory právní teorie na právní povahu
majetkového podílu a uzavírá - na základě jeho právní úpravy - že stanovením
majetkového podílu vzniká mezi družstvem a oprávněnou osobou závazkový právní
vztah ve smyslu § 488 obč. zák., „přičemž právo na plnění podle citovaného
ustanovení občanského zákoníku se označuje jako pohledávka“.
Dovolatel též konstruuje počátek běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na
vypořádání majetkového podílu z transformace, a to tak, že pro nárok podle §
13 odst. 2 transformačního zákona počíná běžet promlčecí doba dnem, kdy
„oprávněná osoba začne osobně provozovat zemědělskou výrobu jako podnikatel,“
pro nárok podle § 13 odst. 3 transformačního zákona počíná běžet promlčecí doba
prvním dnem následujícím po uplynutí sedmileté lhůty ode dne schválení
transformačního projektu.
Dovolatel napadá i tvrzení odvolacího soudu, že se po sedmi letech nárok podle
§ 13 odst. 2 transformačního zákona transformuje v nárok podle § 13 odst. 3
transformačního zákona a uzavírá, že zákon vůbec nic o takové změně nároku
neobsahuje. Odvolacímu soudu též vytýká, že tento svůj závěr nijak neodůvodnil.
Konečně dovolatel napadá i závěr odvolacího soudu, že nedojde-li mezi účastníky
k jiné dohodě, je třeba vypořádat majetkový podíl z transformace v penězích.
Přitom polemizuje se závěry rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 65/1998 a navazujícího rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 29 Cdo 134/2001 (uveřejněného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
43/2002). Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že k promlčení práva na vypořádání
majetkového podílu nemůže v době, kdy má věcněprávní povahu, dojít. Již vůbec
podle jejího názoru nezačne běžet promlčecí doba okamžikem zápisu
oprávněného do evidence samostatně hospodařících rolníků.
Žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen
„o.s.ř.“). Tak tomu bylo i v této věci, jelikož odvolací osud věc ve
shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.
projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do 31. 12. 2000, jak sám zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je přípustné dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud uzavřel, že námitka dovolatele týkající se právního posouzení
promlčení nároku na vypořádání majetkového podílu je důvodná.
Transformační zákon ukládá družstvům, aby v rámci své transformace vypočetla
majetkové podíly oprávněných osob na transformovaném družstvu (dále jen
„majetkové podíly“) a seznámila s nimi oprávněné osoby (§ 9 odst. 7
transformačního zákona) a aby těm oprávněným osobám, které se
nestanou účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, majetkové
podíly vypořádala ve lhůtách a za podmínek stanovených zákonem (§ 13 odst. 2 a
3 transformačního zákona). Z uvedeného vyplývá, že jestliže oprávněná osoba
splní podmínky stanovené transformačním zákonem, vzniká ji vůči družstvu nárok
na vypořádání jejího majetkového podílu, tj. pohledávka za
družstvem.
Pro tuto pohledávku platí - v rozsahu ve kterém transformační zákon nemá
odchylnou úpravu - úprava pohledávek v občanském a obchodním zákoníku,
tedy i úprava promlčení. Jinými slovy nárok na vypořádání
(zaplacení) majetkového podílu z transformace se promlčuje. Zda bude v
konkrétním případě aplikována úprava občanského nebo obchodního zákoníku pak
závisí na tom, zda osoba, která nárok uplatňuje (popřípadě její právní
předchůdce), byla či nebyla členem transformujícího se družstva. V této
souvislosti je třeba poukázat na to, že pokud by se oprávněná osoba stala
účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, představoval by její
majetkový podíl vklad do základního jmění družstva a nárok na případné
vypořádání členského podílu by členu družstva vznikl až ukončením členství v
družstvu [§ 226 odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku - dále též jen „obch.
zák.“]. I v takovém případě by pak, od okamžiku, kdy mohl člen či jeho právní
nástupce uplatnit nárok na vypořádání členského podílu u soudu, začala běžet
promlčecí doba.
Na uvedeném závěru nic nemění závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud v nálezu,
na který odkazuje odvolací soud. Je sice pravda, že v tomto nálezu Ústavní soud
uzavřel, že novela transformačního zákona provedená zákonem č.
144/1999 „na jedné straně poškozuje, zhoršuje ekonomické
postavení a popírá vlastnická práva oprávněných osob k majetkovým podílům a na
druhé straně legalizuje právo družstev či obchodních společností nakládat s
cizím majetkem podle jejich vlastních dispozic. Tím dochází i k porušení
čl. 11. odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod, že
vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah i ochranu.“ Z toho
však nelze vyvozovat, že Ústavní soud dospěl k závěru, že majetkový podíl je
předmětem vlastnického práva. Závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu je
třeba chápat v obecné poloze, v souvislosti s posuzováním ústavnosti citovaného
předpisu, když ustanovení článku 11. Listiny základních práv a svobod používá
pojem vlastnické právo ve vztahu k pojmu majetek, tedy k pojmu, obecně
chápanému jako soubor majetkových hodnot tj. věcí, pohledávek a jiných
majetkových práv a penězi ocenitelných jiných hodnot (viz např. § 6 obch. zák.
To však nic nemění na tom, že, jak správně uzavřel dovolatel, předmětem
vlastnického práva mohou být pouze věci (§ 123 a násl. obč. zák.).
Za důvodnou nepovažuje dovolací soud námitku dovolatele, že závěr odvolacího
soudu o tom, že uplynutím zákonné sedmileté lhůty se nárok osoby oprávněné
podle § 13 odst. 2 transformačního zákona transformuje na nárok podle §
13 odst. 3 tohoto zákona, je nesprávný, neboť odvolací soud takový právní závěr
neučinil. Odvolací soud pouze uzavřel, že v projednávané věci není třeba
zkoumat, zda oprávněné osobě vznikl nárok podle § 13 odst. 2 transformačního
zákona nebo podle § 13 odst. 3 transformačního zákona, neboť uplynutím
sedmileté lhůty se stalo toto zkoumání nadbytečným. Tento závěr odvolacího
soudu je konformní s jeho závěrem o tom, že není třeba se zabývat otázkou
promlčení uplatněného nároku. Z právního závěru dovolacího soudu však vyplývá,
že takový postup je možný pouze tehdy, jestliže na splnění či nesplnění
podmínky provozování zemědělské výroby nezávisí posouzení námitky promlčení či
posouzení jiného nároku účastníka.
Pokud jde o námitky dovolatele týkající se způsobu vypořádání majetkového
podílu, z ustálené judikatury vyplývá způsob vypořádání uplatněný odvolacím
soudem (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 65/1998 a č. 43/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, od nichž Nejvyšší soud nemá důvodu se odchýlit). K
tomu je třeba ještě dodat, že obě uvedená rozhodnutí byla předepsaným postupem
schválena k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a nejde tedy
o rozhodnutí pouze „některých senátů Nejvyššího soudu“ jak tvrdí dovolatel.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1,
části věty za středníkem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. září 2002
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu