29 Odo 232/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně E.-V. spol. s r. o., proti žalovanému F. Ž., o zaplacení částky
400.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 88/2003, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2005, č.j. 12 Cmo
149/2005-165, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku ze dne 12. září 2005, č.j. 12 Cmo
149/2005-165, jimiž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
v zamítavém výroku ve věci samé, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů,
se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2005, č.j. 12 Cmo
149/2005-165, se s výjimkou potvrzujícího výroku ve věci samé zrušuje a věc se
v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 12. září 2005,
č.j. 12 Cmo 149/2005-165, změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 28. prosince 2004, č.j. 44 Cm 88/2003-126, ve vyhovujícím výroku ve věci
samé tak, že žalobu o zaplacení částky 387.381,30 Kč s 6% úrokem od 31.
července 2001 do zaplacení zamítl, v zamítavém výroku ve věci samé ohledně
částky 13.951,70 Kč s 6% úrokem z částky 12.618,70 Kč od 31. července 2001 do
zaplacení jej potvrdil a ve výroku o nákladech řízení zrušil (výrok I.). Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení Čl. I. § 75 bodu 4 zákona č. 191/1950
Sb. (dále jen „zákon“) - se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle
kterého „listina označená žalobkyní jako směnka“ je platnou směnkou vlastní
vystavenou žalovaným ve prospěch žalobkyně. Přitom zdůraznil, že v listině je
údaj místa, kde má být placeno, uveden jako sídlo žalobkyně. Problém takto
určeného platebního místo spočívá v možné změně sídla právnické osoby a „není
tedy přímo z listiny jasné, zda se má výstavce dostavit k placení do sídla
společnosti E. V. spol. s r. o. existujícího v den splatnosti směnky nebo do
sídla existujícího v den vystavení směnky“. Ačkoli je na jiném místě listiny, u
vyznačení remitenta, konkretizováno sídlo žalobkyně - Ch. 3, není podle
odvolacího soudu zřejmé, zda platebním místem je právě sídlo „vypsané u osoby
remitenta“.
Jelikož platební místo není dostatečně určité a „tuto část nelze oddělit od
ostatního obsahu právního úkonu“ (§ 41 občanského zákoníku - dále jen „obč.
zák.“), není předložená listina „pro rozpor s § 37 odst. 1 obč. zák.“ platnou
směnkou.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně
dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení „§ 238 odst. 1 písm.
a)“ občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka shledává nesprávným právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti
směnky z důvodu neurčitě uvedeného platebního místa a požaduje, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu
dovoláním ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda
dovolání je přípustné proti těm částem výroku, kterými odvolací soud zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají
povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z
ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustným Nejvyšší soud neshledal dovolání ani v části směřující proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Je tomu tak proto,
že uvedeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění v částce 13. 951,70 Kč s
příslušenstvím, přičemž podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Jelikož vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání dovolací soud
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním
namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud - jsa vázán
uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením - správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle Čl. I., § 75 zákona vlastní směnka obsahuje: 1. označení, že jde o
směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je
tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; 3.
údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. jméno toho, komu nebo na
jehož řad má být placeno; 6. datum a místo vystavení směnky; 7. podpis
výstavce.
Otázkou označení platebního místa na směnce se Nejvyšší soud zabýval již v
rozsudku ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 1053/2004. Přitom formuloval a
odůvodnil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na
nějž v podrobnostech odkazuje, že je-li na směnce určitě a srozumitelně
vyznačeno sídlo věřitele a údaj o tom, že sídlo věřitele je místem, kde má být
placeno, neobstojí právní závěr o neplatnosti směnky „pro neurčitost platebního
místa“. Možnou změnu sídla věřitele v době po vystavení směnky pak nepovažoval
pro posouzení platnosti směnky za významnou.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je s výše uvedeným judikatorním
závěrem v rozporu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu s výjimkou
potvrzujícího výroku ve věci samé zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o.
s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu