29 Odo 243/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře
a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci
žalobkyně České republiky - Finančního úřadu ve S., proti žalovanému K. M.,
jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. B., a. s., o určení pravosti
pohledávky ve výši 495.785,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 43 Cm 246/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 4 Cmo 262/2002-36, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 4 Cmo
262/2002-36 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května
2002, č. j. 43 Cm 246/2001 20, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 6.
května 2002 č. j. 43 Cm 246/2001 20, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem
zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky žalobkyně.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně uplatnila v konkursu vedeném na
majetek úpadkyně U. B., a. s. na základě dvou vyúčtování daní z příjmů
vybíraných srážkou ze dne 27. dubna 1999 daňové pohledávky ve výši 457.808,- Kč
a 37.977,- Kč, přičemž žalovaný (správce konkursní podstaty úpadkyně) takto
přihlášené pohledávky popřel při přezkumném jednání, jež se konalo ve dnech 3.
až 5. dubna a 10. dubna 2001 a 4. července 2001 žalobkyni vyzval, aby v souladu
s ustanovením § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále též jen „ZKV“) podala do 30 dnů žalobu o určení pohledávky. V platebních
výměrech byla (podle odvolacího soudu správně) jako plátce daně uvedena
úpadkyně. Odtud odvolací soud dovodil, že postup žalovaného byl vadný, neboť
žalobkyně přihlásila do konkursu vykonatelnou pohledávku. Podle § 24 odst. 2
ZKV byl tedy žalovaný povinen uplatnit popření do 30 dnů u soudu. Jestliže tak
neučinil, platí, že přihlášená pohledávka se považuje za zjištěnou. Žalobkyně
tedy nebyla oprávněna podat žalobu o určení pravosti pohledávky podle § 23
odst. 2 ZKV a oprávnění k podání takové žaloby jí nezakládá ani § 80 písm. c/
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., namítaje, že odvolací
soud v rozporu s hmotným právem dovodil, že žalobce vydal platební výměry
plátci daně oprávněně a že tyto výměry nabyly právní moci. Přitom nezkoumal,
zda pozdější úpadkyně byla v době od 1. ledna 1999 do 11. února 1999 daňovým
subjektem. Pozdější úpadkyně – pokračuje dovolatel – nebyla ve zdaňovacím
období plátcem srážkové daně podle § 36 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z
příjmů, protože jí již od 17. prosince 1998 bylo odňato povolení působit jako
banka. Platební výměry tak byly vydány – ve smyslu ustanovení § 6 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků – neexistujícímu subjektu. Tím, že
odvolací soud judikoval, že se pohledávka žalobkyně považuje za zjištěnou, v
podstatě o této věci rozhodl v první instanci. Dovolatel proto požaduje, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření kritizuje jako nesprávnou úvahu dovolatele, že úpadkyně
byla „neexistujícím subjektem“ a navrhuje dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud především poznamenává, že ač žalovaný po formální stránce ve
sporu uspěl (soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí
potvrdil), pokládá dovolání za subjektivně přípustné z týchž příčin, jež popsal
v typově shodné věci v rozsudku ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo
327/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, na
který v podrobnostech odkazuje.
V rovině objektivní přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud shledává dovolání
přípustným dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve výkladu
ustanovení § 24 ZKV (na němž odvolací soud založil závěr, že pohledávka je
zjištěna, jelikož šlo o pohledávku vykonatelnou, pro kterou žalovaný žalobu
včas nepodal), kde se závěry odvolacího soudu odchylují od judikatury
Nejvyššího soudu.
Z obsahového hlediska dovolací argumenty vystihují dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V již zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Odo 327/2004 pak Nejvyšší soud na základě
rozboru ustanovení § 24 ZKV na dané téma uzavřel, že důvodností žaloby o určení
pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky popřené správcem konkursní podstaty
se soud zabývá, i když dospěje k závěru, že přihlášená pohledávka žalujícího
konkursního věřitele je pohledávkou vykonatelnou; v takovém případě však
důkazní břemeno o tom, že uplatněná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že
v konkrétním rozsahu není důvodná co do výše, nese žalovaný správce konkursní
podstaty, který navíc je – obdobně jako kdyby popřel vykonatelnou pohledávku –
vázán důvody, pro které pravost nebo výši pohledávky popřel.
Jelikož napadené rozhodnutí je se závěry obsaženými v tomto rozhodnutí – na něž
Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje – v rozporu, je dovolání již proto
opodstatněné.
Řízení je nadto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního totiž v důvodech rozsudku nezmiňuje žádná
skutková zjištění a právní posouzení věci neopírá ani o nesporná tvrzení
účastníků. Rozhodnutí, z nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým
závěrům, je nepřezkoumatelné a v odvolacím řízení mohlo být jen zrušeno.
Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, pak vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, zatížil i odvolací řízení (srov. i důvody
rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil; vzhledem k tomu, že co do popsané vady
řízení platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu