29 Odo 252/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. s.,
a.s., proti žalovanému F. D., (adresa pro doručování ….), o zaplacení
směnečné pohledávky ve výši 6,424.123,14 Kč s příslušenstvím a směnečné
pohledávky 443.475,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 186/96, o dovolání žalovaného
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2000,
čj. 4 Cmo 428/2000-101, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června
2000, čj. 4 Cmo 428/2000-101, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením odmítl Vrchní soud v Olomouci odvolání žalovaného proti
rozsudku ze dne 14. ledna 1997, čj. 23 Cm 186/96-26 (ve znění opravného
usnesení ze dne 5. října 1999, čj. 23 Cm 186/96-87), kterým Krajský obchodní
soud v Ostravě ponechal v platnosti jím vydané směnečné platební
rozkazy ze dne 22. července 1996, čj. 2 Sm 295/96-9 a čj. 2 Sm
296/96-10. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek byl žalovanému doručen
uložením na poště v pondělí 3. února 1997, takže odvolání podané na poště
teprve 21. února 1997 je (se zřetelem k ustanovením §
204 odst. 1 a § 57 odst. 1 občanského soudního řádu - dále též jen
„o. s. ř.”) opožděné (§ 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání,
namítaje, že rozsudek mu byl účinně doručen až 6. února 2002 a
odvolání proto bylo včasné. Konkrétně uvádí, že v době doručování se v místě
doručení nezdržoval, neboť zde již od března 1996 nebydlí, a to jednak z
důvodu neobyvatelnosti nemovitosti a dále z toho důvodu, že denně opatruje
svoji bezmocnou maminku T. D., bytem v H. 38, okres P.; podmínky náhradního
doručení podle § 47 odst. 2 o. s. ř. tak nebyly splněny. Vzhledem k výše
uvedenému dovolatel navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dne 6. února 2002 došlo Nejvyššímu soudu sdělení žalobkyně, že pohledávku, jež
je předmětem tohoto sporu, postoupila K. b. P., s.p.ú., se sídlem v P. 7, J.
438/2, IČ …, (jejímž právním nástupcem je Č. k. a., se sídlem v P. 7, J. 438/2,
IČ …) a navrhla „vstup K. b. P., s.p.ú. na místo žalobkyně ve smyslu
ustanovení § 107a o. s. ř.“ Nejvyšší soud však dospěl k
závěru, že k procesnímu nástupnictví v tomto sporu nedošlo. Smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 30. června 2001, č.
…., žalobkyně K. b., s.p.ú. postoupila pohledávku za
společností T., s.r.o. v B., se sídlem v B. 7, PSČ …, zajištěnou mimo jiné
dvěma biancosměnkami vlastními, které vystavil žalovaný. Vzhledem k tomu, že v
tomto sporu je uplatňován právě nárok z výše uvedených dvou směnek, zabýval se
soud především tím, zda Č. k. a. je oprávněnou ze směnek a uzavřel, že není.
Jak vyplývá z vyjádření žalobkyně a Č. k. a. založených ve spise, nedošlo mezi
nimi k indosaci a předání výše uvedených směnek, a tedy ani k převodu práv a
povinností z nich. Proto dovolací soud jednal i nadále s Č. s.,
a.s. jako se žalobkyní.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. a
je i důvodné.
Dovolání podle obsahu zahrnuje kritiku správnosti závěru odvolacího
soudu o opožděnosti dovolání; dovolatel tedy tvrdí, že je dán
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Podle § 47 odst. 2 o. s. ř., nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena
do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej
doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu
uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží
doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným
způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení,
považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o
uložení nedozvěděl.
Podle obsahu spisu byl první pokus o doručení rozsudku soudu prvního stupně
žalovanému na adresu B. 7, PSČ …, učiněn 30. ledna 1997 (č.l. 27)
a po výzvě byl bezvýsledně opakován dne 31. ledna 1997, kdy byla písemnost (s
účinky doručení dnem 3. února 1997) uložena na poště; žalovaný písemnost
posléze převzal osobně dne 6. února 1997.
Žalobce nabídl dovolacímu soudu k důkazu (srov. § 243a odst. 2, větu
první, o. s. ř.) potvrzení Obecního úřadu B. ze dne 28. února 2001,
potvrzení Obecního úřadu H. ze dne 14. února 2001, prohlášení T. D. ze dne 16.
února 2001 a výslech svědků A. K. a F. D..
Podmínkou, bez které závěr o náhradním doručení písemnosti
určené do vlastních rukou neobstojí, je, že adresát
písemnosti (který nebyl zastižen) se v místě doručení zdržuje (srov. § 47 odst.
2, větu první, o. s. ř.).
K prokázání důvodů dovolání bylo provedeno dokazování výslechem
svědků a listinami.
Z výpovědí svědků A. K. a F. D. soud shodně zjistil, že v době doručování
rozsudku soudu prvního stupně (tj. 30. ledna 1997) se žalovaný na adrese B. 7,
PSČ …, nezdržoval z důvodu, že výše označená nemovitost nebyla v zimním období
obyvatelná. Oba svědkové v tom směru vypovídali zcela přesvědčivě. Zjištění, že
se žalovaný v době doručování rozsudku na uvedené adrese nezdržoval, soud
učinil také z potvrzení Obecního úřadu H. a Obecního úřadu B. a z prohlášení
matky žalovaného; ve všech označených listinách se přitom uvádí, že tento stav
trval již od listopadu 1996..
Z toho lze učinit závěr, že v projednávané věci nebyly splněny
podmínky pro náhradní doručení zkoumané písemnosti ke dni 3. února
1997. Odtud plyne, že za den doručení písemnosti je nutno považovat až 6. února
1997, kdy dovolatel převzal na poště. Dovolání podané na poště 21. února 1997
(srov. čl. 31) je proto z hlediska běhu odvolací lhůty (§ 204 odst. 1 o. s. ř.)
včasné. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil
otázku včasnosti dovolání (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právním názorem dovolacího soudu o včasnosti odvolání je odvolací soud vázán (§
243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu