29 Odo 257/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně
T. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. M. N., CSc., jako
správci konkursní podstaty úpadkyně F. a. s., zastoupenému advokátkou, o
vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u
Městského soudu v P. pod sp. zn. 41 Cm 51/2001, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 27. října 2005, č.j. 13 Cmo 406/2004-95,
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 27. října 2005, č.j. 13 Cmo 406/2004-95, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 16. července 2004, č.j. 41 Cm 51/2001-56,
vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně F. a. s. (dále jen „úpadkyně“) ve výroku
specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“). Odkazuje na
ustanovení § 14 odst. 2, § 15 odst. 1 písm. c) a § 19 odst. 1 a 2 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), uzavřel, že kupní
smlouva uzavřená mezi žalobkyní (jako kupující) a úpadkyní (jako prodávající)
dne 22. února 2000, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti (dále jen „kupní
smlouva“), není ani neúčinným právním úkonem [§ 15 odst. 1 písm. c) ZKV], ani
nezanikla odstoupením (§ 14 odst. 2 ZKV) původní správkyně konkursní podstaty
úpadkyně. Přitom zdůraznil, že úpadkyně závazek z kupní smlouvy, tj. závazek
převést vlastnické právo ke sporným nemovitostem, zcela splnila (vlastnické
právo ke sporným nemovitostem ve prospěch žalobkyně bylo vloženo do katastru
nemovitostí), pročež nešlo o situaci předvídanou ustanovením § 14 odst. 2 ZKV,
jež zakládá právo odstoupit od smlouvy pouze pro případy, kdy smlouva o
vzájemném plnění nebyla splněna zcela nebo zčásti žádnou ze smluvních stran.
Jelikož sporné nemovitosti byly do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně
zahrnuty neoprávněně, soud prvního stupně shledal žalobou uplatněný požadavek
opodstatněným.
Vrchní soud v P. k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. října 2005, č.j. 13
Cmo 406/2004-95, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na
vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně
zamítl.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že ustanovení § 14 odst. 2 ZKV
zakládá právo odstoupit od smlouvy v situaci, kdy „smlouva nebyla splněna
zčásti jako celek, aniž by bylo právně významné, zda zároveň oběma jejími
kontrahenty nebo jen jedním z nich, jak tomu bylo v posuzovaném případě, kdy
smlouva nebyla splněna toliko žalobkyní, která ke dni prohlášení konkursu
nezaplatila celou kupní cenu“. Jelikož odstoupením kupní smlouva zanikla, a to
„podle výslovné úpravy v § 48 odst. 2 občanského zákoníku“ (dále jen „obč.
zák.“) od samého počátku, odvolací soud, aniž se dále zabýval otázkou
důvodnosti zápisu sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty z
hlediska ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV, uzavřel, že žalovaný sporné
nemovitosti zahrnul do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a §
241a odst. 3 o. s. ř., namítajíc, že: 1/ spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a 2/ vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu co do možnosti
odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV, ztotožňujíc se
současně s právním posouzením věci, jak je provedl soud prvního stupně.
Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávnost skutkových zjištění ohledně data
prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, když konkurs byl prohlášen 19. ledna
2001 a nikoli 16. srpna 2000.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV (ve znění účinném k datu prohlášení konkursu
na majetek úpadkyně a k datu zápisu sporných nemovitostí do soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně), jestliže smlouva o vzájemném plnění nebyla ještě
v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy,
anebo byla splněna jen částečně, každá smluvní strana může od smlouvy
odstoupit; od smlouvy o koupi najaté věci uzavřené úpadcem jako nájemcem nemůže
pronajímatel odstoupit, ledaže úpadce řádně neplní své závazky z této smlouvy.
Jelikož v projednávané věci není pochyb o tom, že smlouva, od které původní
správkyně konkursní podstaty úpadkyně odstoupila, je smlouvou o vzájemném
plnění, zabýval se Nejvyšší soud výkladem ustanovení § 14 odst. 2 ZKV co do
naplnění dalšího předpokladu pro odstoupení od smlouvy dle citovaného
ustanovení, tj. otázkou (ne)splnění, respektive jen částečného plnění smlouvy.
V této souvislosti předesílá, že obecně přicházejí v úvahu situace, kdy: 1/
smlouva nebyla (ani zčásti) splněna žádnou smluvní stranou; 2/ smlouva byla
splněna oběma smluvními stranami jen částečně, popř. ji jedna smluvní strana
splnila částečně a druhá vůbec; 3/ smlouva byla splněna (zcela) jen jednou
smluvní stranou, přičemž druhá strana neplnila vůbec nebo jen zčásti.
Zatímco první dva z výše uvedených případů (ad 1/ a 2/) bez jakýchkoli
pochybností požadavku kladenému ustanovením § 14 odst. 2 ZKV pro odstoupení od
smlouvy vyhovují a dotčené ustanovení je v tomto směru zcela jednoznačné a
nečiní žádné výkladové obtíže, u třetího z nich [o nějž jde i v poměrech dané
věci, když úpadkyně (prodávající) povinnost pro ni vyplývající z kupní smlouvy
splnila zcela a žalobkyně (kupující) plnila závazek k úhradě kupní ceny jen
částečně] soudní praxe (viz rozdílné závěry soudů nižších stupňů) ani právní
teorie jednotná není.
Podle převažujících názorů právní teorie odstoupení od smlouvy podle
ustanovení § 14 odst. 2 ZKV je možné jen tehdy, nebyla-li v době prohlášení
konkursu smlouva o vzájemném plnění splněna žádnou smluvní stranou (k tomu
srov. Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. Vydání třetí. Praha,
C. H. Beck 1998, str. 107, dále Schelleová, I. a kolektiv: Konkurz a vyrovnání.
3. vydání. EUROLEX BOHEMIA, Praha 2005, str.189, jakož i Zelenka, J.,
Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící. Komentář. 2.
vydání. Linde Praha 2002, str. 416). Opačný názor, podle něhož může každá ze
smluvních stran od smlouvy odstoupit (§ 14 odst. 2 ZKV), nebyla-li smlouva o
vzájemném plnění splněna některou smluvní stranou úplně, pak formuloval
Steiner, V. (viz dílo Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. Linde Praha 1995,
str. 101).
Nejvyšší soud se s většinovým názorem právní teorie ztotožňuje, když tento plně
odpovídá jazykovému, logickému, teleologickému i historickému výkladu dotčeného
ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.
Ze samotného slovního spojení „…ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy…“
vyplývá, že podmínka (ne)splnění závazku se vztahuje k oběma smluvním stranám.
Smyslem a účelem posuzovaného ustanovení pak není umožnit odstoupení od smlouvy
v případech, kdy jedna ze smluvních stran již závazek ze smlouvy (zcela)
splnila. V takovém případě by totiž byl prakticky zmařen cíl konkursu, jímž je
poměrné uspokojení věřitelů (§ 2 odst. 3 ZKV); režim přihlášek pohledávek (§ 20
ZKV) by totiž bylo možno obejít tak, že by např. věřitel od smlouvy uzavřené s
úpadcem odstoupil, čímž by se obnovilo jeho vlastnické právo k převedené věci a
v konečném důsledku by došlo ke snížení majetku tvořícího konkursní podstatu.
Jelikož podmínky pro odstoupení od smlouvy určuje ustanovení § 14 odst. 2 ZKV
pro obě smluvní strany (tj. pro úpadce i druhého účastníka smlouvy) stejně,
nelze připustit rozdílný výklad tohoto ustanovení podle toho, zda závazek
(zcela) splnil úpadce nebo jeho smluvní partner. Logice věci pak plně odpovídá,
že shora uvedené závěry platí i pro případ, kdy jedna ze smluvních stran
závazek ze smlouvy (zcela) splnila a druhá smluvní strana plnila jen zčásti.
Ustanovení § 14 odst. 2 část věty před středníkem ZKV se ve výše cit. podobě
nachází v zákoně o konkursu a vyrovnání již od jeho přijetí (od 11. července
1991), přičemž jeho nepřehlédnutelným inspiračním zdrojem zjevně byla úprava
obsažená v § 23 odst. 1 zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády
konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „konkursní řád“). Označené ustanovení
určovalo, že „nebyla-li smlouva o vzájemném plnění v době prohlášení
konkursu ještě splněna úpadcem ani druhou stranou nebo nebyla-li splněna
úplně, může správce podstaty buď na místě úpadce smlouvu splniti a žádati
splnění od druhé strany nebo od smlouvy odstoupiti“. Dobová literatura
(srov. např. Voska, J. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Právnické
knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. Praha 1931, str. 150-151 nebo
Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství Všehrd, Praha 1947, str. 457)
rovněž dovozovala, že splnila-li jedna ze stran před vyhlášením konkursu, nemá
správce konkursní podstaty k dispozici postupu podle § 23 konkursního řádu, s
tím, že splnil-li zcela úpadce, má konkursní podstata nárok na vzájemné dlužné
plnění, kdežto splnila-li svůj závazek druhá strana, náleží jí přihlásit svou
pohledávku do konkursu. V tomto ohledu vycházela literatura ze závěrů
obsažených v rozhodnutí uveřejněném v ročníku č. 8 Sbírky rozhodnutí nejvyšších
stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem 5894.
Uvedené rozhodnutí se sice vyslovovalo k výkladu § 21 císařského nařízení č.
337/1914 ř. z., kterým se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí (jež s
menšími změnami platilo v českých zemích až do 1. srpna 1931), i toto
ustanovení (jeho odstavec 1, určující, že „není-li oboustranná smlouva od
úpadce a druhé strany v době vyhlášení konkursu ještě splněna anebo ne úplně
splněna, může správce podstaty buď na místě úpadce smlouvu splniti a od
druhé strany splnění žádati anebo od smlouvy odstoupiti“), je však v
otázce podmínek, za nichž může správce konkursní podstaty odstoupit od smlouvy
o vzájemném plnění, obsahově srovnatelné s pozdějšími úpravami. Tomuto chápání
uvedeného ustanovení v kontextu jeho vývoje odpovídá i dikce § 253 zákona č.
182/2006 Sb., insolvenčního zákona, jenž má nabýt účinnosti k 1. lednu 2008.
Uvedené ustanovení v duchu téže logiky určuje, že „nebyla-li smlouva o
vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu
ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční
správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka
smlouvy nebo může od smlouvy odstoupit“.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem co do výkladu ustanovení § 14
odst. 2 ZKV není správné a je tak naplněn dovolatelkou uplatněný dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem a odstavec 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. listopadu 2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu