29 Odo 258/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové
v právní věci žalobkyně Ing. J. V., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně
P. č. s. r. o., proti žalované V-T., s. r. o., vedené u Okresního soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 82/2002, o určení právního vztahu, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. června
2004, č.j. 21 Co 149/2004-298, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení do rukou její
právní zástupkyně.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Hradci
Králové ze dne 16. října 2003, č. j. 10 C 82/2002-245, kterým tento soud zamítl
žalobu na určení, že žalobkyně je nájemcem nebytových prostor v přízemí a
prvním poschodí domu v H. K., které jsou přesně specifikovány a červeně
vyznačeny v pláncích, jež tvoří nedílnou součást rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že ani důkazy provedené v odvolacím
řízení nezpochybňují věcně správné závěry soudu prvního stupně, že P. K. byl ke
dni 3. června 2002 jednatelem žalobkyně, že byl oprávněn uzavřít smlouvu o
skončení nájmu, a že smlouva není neplatným právním úkonem pro omyl, ve smyslu
§ 49a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud se ztotožnil s
tím, že ve věci nebyl proveden výslech svědka H., neboť tento důkaz nebyl pro
posouzení věci významný. Nemohl jím být vyvrácen závěr soudu prvního stupně, že
P. K. nejednal v omluvitelném omylu. Omyl P. K. se měl vztahovat ke
skutečnosti, která se týká vnitřních poměrů žalobkyně, jejímž byl P. K.
jednatelem a společníkem. Z tohoto postavení měl možnost si veškeré informace,
které mu poskytla žalovaná, a které pokládal za rozhodující pro uskutečnění
právního úkonu, ověřit, protože pro něj byly dostupné. Krátce před jednáním se
žalovanou se setkal se společníky žalobkyně a bylo i v jejich zájmu, aby mu
poskytli úplné informace, a to i o probíhajícím sporu. Tvrzenému omylu šlo
zabránit při vynaložení náležité pečlivosti. Na platnost úkonu nemá vliv ani
případný nesouhlas dalších společníků žalobkyně s uzavřenou dohodou, neboť
podle ustanovení § 13 odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)
omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu právnické osoby vyplývající
ze stanov, společenské smlouvy či jiného podobného dokumentu nebo z rozhodnutí
orgánů právnické osoby není možno uplatňovat vůči třetím osobám, i když byla
zveřejněna. Podle společenské smlouvy byl jednatel oprávněn jednat jménem
společnosti samostatně. Proto jednání jen jednoho z jednatelů společnost
zavazuje.
Odvolací soud přezkoumal rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že P. K. byl
ke dni 3. června 2002 jednatelem žalobkyně a dospěl k závěru, že je správný
vzhledem k obsahu jednání valné hromady žalobkyně konané dne 14. prosince 1999,
jejíž průběh byl osvědčen notářským zápisem N 206/99 NZ 188/99. Valná hromada
schválila změnu společenské smlouvy tak, že statutárním orgánem společnosti
jsou tři jednatelé, jejichž pořadí je stanoveno touto smlouvou, a to V. A., P.
K. a P. N. Odvolací soud nepřehlédl, že dne 25. listopadu 2003 byl vymazán
jednatel P. K. a zapsán den zániku funkce 26. ledna 1999. To však nelze
vykládat tak, že by tím byly zpochybněny úkony, které byly do doby zápisu
provedeny. Zápis statutárního orgánu je počínaje 1. červencem 1996 zápisem
deklaratorním, a pro posouzení, zda je určitá osoba statutárním orgánem
společnosti, je rozhodující, zda byla jmenována valnou hromadou do funkce, bez
ohledu na zápis do obchodního rejstříku. Odvolací soud dovodil, že v
projednávané věci nešlo o posuzování důvěry žalovaného v zápis v obchodním
rejstříku, a to ani z hlediska informace podané žalobkyní žalované dopisem ze
dne 30. května 2002 o tom, že P. K. byl zbaven funkce jednatele a tím možnosti
jednat jménem žalobkyně. Jestliže byl ke dni 3. června 2002 zapsán v obchodním
rejstříku P. K. jako jednatel žalobkyně, tak tento zápis odpovídal skutečnosti
vzhledem k jeho jmenování jednatelem valnou hromadou dne 14. prosince 1999. Z
uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání dovolatelka tvrdí, že prvními jednateli žalobkyně byli M.
B., P. K., P. N. a V. A. Valná hromada konaná dne 26. ledna 1999 odvolala z
funkce jednatele P. K. Zánik funkce jednatele byl zapsán do obchodního
rejstříku 8. dubna 2004, s tím, že funkce zanikla ke dni 26. ledna 1999. Dne
14. prosince 1999 valná hromada, o jejímž průběhu byl pořízen notářský zápis,
odvolala z funkce jednatele pana M. B. Tato valná hromada také přijala usnesení
o změně stanov, ve kterém snížila počet čtyř jednatelů na tři jednatele. Kromě
toho valná hromada vypustila stávající text určující pořadí prvních jednatelů
společnosti a nahradila jej novým textem, kde byli jako jednatelé uvedeni V.
A., P. K. a P. N. Právě tuto změnu posoudil odvolací soud, jak vyplývá z
napadeného rozsudku, jako opětovné jmenování P. K. do funkce jednatele
společnosti.
Dále pak dovolatelka uvedla, že obchodní zákoník striktně rozlišuje mezi
rozhodnutím valné hromady o jmenování jednatele a rozhodnutím valné hromady o
změně společenské smlouvy. Podle ustanovení § 110 obch. zák. může být ustaven
jednatel společnosti s ručením omezeným do funkce společenskou smlouvou pouze v
jediném případě, a to v případě prvních jednatelů společnosti. Další jednatelé
společnosti již mohou být jmenováni pouze rozhodnutím valné hromady, popřípadě
rozhodnutím společníků mimo valnou hromadu, nebo rozhodnutím soudu. Z uvedeného
vyplývá, že s výjimkou stanovení prvních jednatelů nemůže dojít ke jmenování
jednatele společenskou smlouvou, a to ani přijetím její změny, tím, že je v ní
uvedena identifikace jednatele, aniž by bylo přijato usnesení valné hromady o
jmenování jednatele. Žalobkyně je toho názoru, že podobně jako nelze zvýšit
základní kapitál pouhou změnou výše základního kapitálu ve společenské smlouvě,
bez toho, že bylo přijato zákonem předpokládané rozhodnutí valné hromady, nelze
pouhou změnou společenské smlouvy ani jmenovat jednatele do funkce. K tomu pak
žalobkyně dodala, že v průběhu předmětné valné hromady i z pozvánky na ní je
zřejmé, že valná hromada neměla v úmyslu rozhodovat o jmenování P. K. do funkce
jednatele. Účelem změny společenské smlouvy bylo pouze změnit počet jednatelů,
a to ve vazbě na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp. zn. 29
Odo 269/2002. Dovolatelka dovozuje, že odvolací soud řešil právní otázku
jednatelského oprávnění P. K. v rozporu s hmotným právem. Proto navrhuje, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího
soudu.
Na majetek žalobkyně byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.
srpna 2005, sp. zn. 43 K 15/2005 prohlášen konkurs. Správkyně konkursní
podstaty podala návrh na pokračování v řízení.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde
zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud
nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně.
Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem,
má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu
nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v
souladu s ustálenou soudní praxí.
V projednávané věci spatřuje dovolatelka rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným
právem v závěru, že valná hromada může rozhodnutím o změně společenské smlouvy
rozhodnout o změně jednatele společnosti.
K tomu dovolací soud uzavřel, že takový postup není vyloučen. Stejně jako u
každého jiného projevu vůle, je i u projevu vůle společnosti vyjádřeného v
usnesení valné hromady, třeba vycházet nikoli z označení takového projevu, ale
z jeho obsahu. Bude-li tedy z usnesení, kterým valná hromada společnosti s
ručením omezeným rozhodla o změně společenské smlouvy, možno dovodit, že z něj
vyplývá změna v osobách jednatelů, není žádného důvodu pro závěr, že takovým
usnesením ke změně jednatelů nedošlo jen proto, že usnesení bylo označeno jako
usnesení o změně společenské smlouvy. (Takový postup však, jak správně dovozuje
dovolatelka, není přípustný při zvýšení základního kapitálu, neboť mu v tomto
případě brání, že zákonem předepsané náležitosti takového usnesení a dodržení
stanoveného postupu při jeho realizaci.) Rozhodnutí odvolacího soudu proto
není v rozporu s hmotným právem a z toho důvodu dovolání přípustné není.
Otázkou, zda v projednávané věci skutečně valná hromada přijetím usnesení o
změně společenské smlouvy projevila vůli provést změnu v osobách stávajících
jednatelů, se dovolací soud nemohl zabývat. Její zodpovězení totiž předpokládá
posouzení obsahu usnesení valné hromady a takové posouzení postrádá potřebný
judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc. Ani
otázka obsahu usnesení valné hromady tedy není způsobilá založit přípustnost
dovolání v projednávané věci.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není.
Protože dovolací soud neshledal jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka
jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalované náhradu
nákladů řízení podle ustanovení § 5 písm. c) ve výši 1.550,- Kč a § 14, § 15 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu 75,- Kč podle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinná nesplní dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 14. prosince 2005
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu