29 Odo 260/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobce F. ú. v J., proti žalované Š. P., zastoupené advokátem za účasti JUDr.
A. O., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadce F. P., jako vedlejší
účastnice řízení na straně žalobce, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené
u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12C 1059/98, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. února 2004, č. j. 16 Co
761/2000-132, takto:
I. Dovolání proti těm výrokům rozsudku ze dne 18. února 2004, č. j. 16
Co 761/2000-132, jimiž Krajský soud v Brně rozhodl o nákladech řízení a o
poplatkové povinnosti žalované, se odmítá.
II. Dovolání proti měnícímu vyhovujícímu výroku rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 18. února 2004, č. j. 16 Co 761/2000-132, ve věci samé, se
zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 16. března 2000, č. j. 12C 1059/98-104,
zamítl žalobu, kterou se F. ú. v J. (jako žalobce) domáhal proti žalované Š.
P. určení, že darovací smlouva uzavřená mezi žalovanou a F. P. dne 1. listopadu
1996, s právními účinky vkladu ke dni 20. listopadu 1996, jejímž předmětem jsou
ve výroku označené nemovitosti (2 budovy a 6 pozemků), všechny zapsané na listu
vlastnictví číslo 4982 pro obec a katastrální území J., vedeném u K. ú. v J.
(dále též jen „darovací smlouva“), je vůči žalobci právně neúčinná (bod I.
výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud dospěl k závěru,
že sice byly splněny ostatní předpoklady pro vylovení neúčinnosti dle § 42a
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), v době uzavření darovací
smlouvy však neexistovala pohledávka žalobce vůči dárci (F. P.); ta byla
vyměřena (z titulu neuhrazené daně z přidané hodnoty) až dodatečným platebním
výměrem dne 27. listopadu 1997.
K odvolání žalované (jen proti výroku o nákladech řízení) a správkyně konkursní
podstaty úpadce F. P. (na jehož majetek byl dne 20. ledna 2000 prohlášen
konkurs) jako vedlejší účastnice řízení na straně žalobce (proti výroku o věci
samé) Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že určil, že darovací smlouva je vůči žalobci právně
neúčinná (první výrok); dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů
(druhý výrok) a o poplatkové povinnosti žalované (třetí výrok).
K námitce žalované, že vedlejší účastnice nemá právní zájem na výsledku
řízení a v řízení jedná toliko sama za sebe, odvolací soud uvedl, že o
přípustnosti vedlejšího účastenství rozhoduje soud pouze na návrh, který je
nutno uplatnit do skončení řízení v tom kterém stupni, ve kterém vedlejší
účastník do řízení vstoupil. Žalovaná tak měla námitky proti vstupu vedlejší
účastnice do řízení uplatnit před rozhodnutím soudu prvního stupně. Neučinila-
li tak, nelze se zabývat přípustností vstupu vedlejší účastnice (s ohledem na
tvrzený právní zájem na výsledku řízení) v odvolacím řízení. Vedlejší účastník
- pokračoval odvolací soud - sice jedná v řízení toliko sám za sebe, může však
sám podat odvolání a vysloví-li s tím podporovaný účastník souhlas, jde o
odvolání podané legitimovaným subjektem.
K podstatě sporu pak odvolací soud uzavřel, že F. P. dlužil na dani z přidané
hodnoty částku 1.005.793,- Kč a to za roky 1993 až 1995. Tato pohledávka pak
nevznikla až tím, že o ní bylo rozhodnuto dodatečným platebním výměrem, nýbrž
současně se vznikem daňové povinnosti. V době uzavření darovací smlouvy tedy
žalobce měl vůči F. P. daňovou pohledávku. Vzhledem k tomu, že měl za splněné
(s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) i ostatní podmínky pro
úspěšné uplatnění žaloby, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. lednem 2001 (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou
dány dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř., tedy, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (písmeno b/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (písmeno d/).
Konkrétně dovolatelka uvádí, že odvolací soud měl odvolání podané
vedlejší účastnicí řízení odmítnout podle § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (jako
podané někým, kdo k odvolání není oprávněn). Vedlejší účastník - pokračuje
dovolatelka - jedná s ohledem na ustanovení § 93 o. s. ř. v řízení toliko sám
za sebe a vzhledem k tomu, že žalobce se neodvolal, nemůže způsobit pro žalobce
příznivější výsledek sporu. Aby vedlejší účastník mohl být osobou oprávněnou k
podání odvolání, musí sám mít zájem na výsledku řízení. Podat odvolání je proto
vedlejší účastník oprávněn pouze v případě, že mu výrokem rozhodnutí soudu
prvního stupně byla způsobena újma a má zájem toto rozhodnutí změnit. V
posuzované věci však taková újma vedlejší účastnici nevznikla a neměla ani
právní zájem na výsledku řízení. V konkrétním případě byla darovací smlouva
uzavřena 1. listopadu 1996 a konkurs na majetek úpadce byl prohlášen 31.
prosince 2000, tedy více než 4 roky po uzavření darovací smlouvy. Správkyně
konkursní podstaty úpadce tedy nemá právo tomuto právnímu úkonu odporovat (dle
§ 16 zákona č. 328/1991 Sb., zákon o konkursu a vyrovnání - dále též jen
„ZKV“). Dovolatelka uvádí, že odvolací soud jí sice dal za pravdu v tom, že
ustanovení § 16 ZKV na vedlejšího účastníka nedopadá, nevzal ale v úvahu jeho
přímou souvislost s ustanovením § 6 odst. 3 ZKV. Z výkladu obou ustanovení je
ve spojení s ustanovením § 42a obč. zák. podle dovolatelky zřejmé, že vedlejší
účastnice nemohla mít právní zájem na výsledku řízení ani jí rozhodnutím soudu
prvního stupně nemohla být způsobena újma. Majetek žalované by totiž ani poté,
co by odvolací soud vyhověl odvolání vedlejší účastnice, nemohl přijít do
konkursní podstaty, jelikož zákon o konkursu a vyrovnání se na toto řízení o
odporovatelnosti vůbec nevztahoval.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož
odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb. - odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích,
tedy i v rozsahu, ve kterém odvolací soud druhým výrokem rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů a třetím výrokem o poplatkové povinnosti
žalované.
Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž nejde o žádný
z případů vyjmenovaných v ustanoveních § 238a odst. 1 a § 239 o. s. ř.
Zmatečnostní vady řízení vypočtené v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., které
(s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s.ř.) zakládají přípustnost
dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pak dovoláním namítány
nejsou a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu
podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího
odmítl.
Proti měnícímu vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Jak řečeno výše, zmatečnostní vady řízení nejsou dovoláním namítány a
ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním - zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné
dovolatelkou, přičemž nejprve zkoumal (ve vazbě na zpochybňované vedlejší
účastenství) existenci tvrzené jiné vady řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 93 o. s. ř., jako vedlejší účastník může se vedle
navrhovatele nebo odpůrce zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho
výsledku, pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství, nebo určení,
zda tu manželství je či není (odstavec 1). Do řízení vstoupí buď z vlastního
podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O
přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (odstavec 2). V
řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však
toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v
řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností (odstavec 3).
Jak se podává z obsahu spisu, řízení ve věci probíhalo od 1. října
1998, přičemž správkyně konkursní podstaty úpadce F. P. vstoupila do řízení
jako vedlejší účastnice na straně žalobce podáním datovaným 1. března 2000,
došlým soudu 3. března 2000 (č. l. 89) a upřesněným při jednání před okresním
soudem dne 8. března 2000 (č. l. 97), zdůvodňujíc svůj právní zájem na
výsledku řízení poukazem na ustanovení § 15 odst. 2 ZKV. Kopii oznámení o
vstupu vedlejší účastnice do řízení převzal zástupce žalované s procesní plnou
mocí při jednání 8. března 2000 (č. l. 97). V průběhu onoho jednání, jež bylo
odročeno za účelem vyhlášení rozsudku, ani před vyhlášením rozsudku při jednání
16. března 2000 (č. l. 102) pak žádný z účastníků řízení výhrady proti účasti
vedlejší účastnice neuplatnil. V rámci vyjádření k odvolání vedlejší účastnice
(č. l. 121-122) poukázala dovolatelka mimo jiné na to, že vedlejší účastnice
nemá právní zájem na výsledku řízení, neboť nemůže pro sebe dosáhnout úspěchu
ve věci; v řízení jedná toliko sama za sebe a rozhodnutí, že darovací smlouva
je pro pohledávku žalobce neúčinná, není pro vedlejší účastnici právně
významné.
Odvolací soud správně vystihl, že nebyl-li v řízení před soudem prvního
stupně žalovanou uplatněn návrh, aby soud rozhodl o přípustnosti vedlejšího
účastenství (srov. § 93 odst. 2 větu druhou o. s. ř.), náležela vedlejší
účastnici práva plynoucí z dikce § 93 odst. 3 o. s. ř., včetně práva podat v
rozsahu legitimace toho účastníka, jehož v řízení podporuje, odvolání a to buď
vedle podporovaného účastníka nebo sama (srov. např. i Bureš, J. - Drápal, L.
- Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck
1997, str. 214). Jinak řečeno, u vedlejšího účastníka, který vstoupil do řízení
z vlastního podnětu a ohledně kterého nebyl uplatněn návrh podle § 93 odst. 2
věty druhé o. s. ř., soud jeho právní zájem na výsledku řízení nezkoumá.
Skončilo-li tedy řízení před soudem prvního stupně (rozsudkem ze dne 16. března
2000), aniž žalovaná uplatnila jakékoli výhrady proti účasti vedlejší účastnice
v řízení, byla vedlejší účastnice legitimována k podání odvolání proti tomuto
rozsudku, i když žalobce sám odvolání nepodal. Oproti odvolání, jež by podal
přímo podporovaný účastník, je vedlejší účastník omezen jen tím, že jeho
procesní aktivitu může v daném ohledu korigovat podporovaný účastník tím, že s
odvoláním podaným jen vedlejším účastníkem nebude souhlasit. Na odvolání
vedlejšího účastníka, s nímž podporovaný účastník nesouhlasí, se pak pohlíží
jako na podané k tomu nelegitimovaným subjektem. V posuzované věci se však
žalobce k odvolání vedlejší účastnice výslovně připojil (srov. č. l. 120).
Zbývá doplnit, že vedlejší účastenství založené v řízení před soudem prvního
stupně může být zpochybněno i návrhem učiněným v souladu s ustanovením § 93
odst. 2 větou druhou a § 211 o. s. ř. až v odvolacím řízení. O takovém návrhu
pak rozhoduje odvolací soud, i když vedlejší účastník do řízení vstoupil již
před soudem prvního stupně. I po právní moci rozhodnutí, kterým by odvolací
soud vedlejší účastenství nepřipustil, by však na odvolání podané dříve
vedlejším účastníkem, bylo nutné pohlížet jako na podané oprávněnou osobou a (v
případě, že je i jinak včasné a přípustné) je meritorně projednat. Právo
disponovat s takovým odvoláním poté, co by vedlejší účastník přestal být
účastníkem odvolacího řízení, by náleželo podporovanému účastníku.
Dovolatelka ani v průběhu odvolacího řízení návrh podle § 93 odst. 2 věty druhé
o. s. ř. nepodala a z předchozího výkladu plyne, že i kdyby jej podala a uspěla
s ním, meritornímu projednání odvolání podaného vedlejší účastnicí v době, kdy
její účastenství zpochybněno nebylo, by tím nezabránila. Za této situace není
důvod zabývat se dovolatelčinou námitkou, že vedlejší účastnice nemá právní
zájem na výsledku řízení. Závěr odvolacího soudu, že vedlejší účastníce je
osobou k podání odvolání legitimovanou, je tudíž již na tomto základě správný a
dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. b/ dán není.
Jiné (než dovolatelkou namítané) vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, se pak nepodávají ani ze spisu.
V rovině dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. pak dovolatelka
uplatňuje tytéž argumenty, s nimiž se Nejvyšší soud jako s neopodstatněnými
vypořádal v mezích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
Toliko v rámci preventivního působení pokládá Nejvyšší soud za vhodné k
dovolatelčině argumentaci o nedostatku právního zájmu vedlejší účastnice na
výsledku řízení uvést, že již v rozsudku uveřejněném pod číslem 26/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že byla-li neúčinnost odporovaného
úkonu dlužníka vyslovena (podle § 42a obč. zák.) v době, kdy již byl prohlášen
konkurs na majetek dlužníka, stává se majetek žalovaného, který dohodou ušel z
dlužníkova (úpadcova) majetku, součástí konkursní podstaty úpadce. V důvodech
rozsudku uveřejněného pod číslem 30/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek k tomu dále uvedl, že popsaný účinek rozhodnutí o odporové žalobě
nastane, i když úpadcův věřitel (jako osoba, která odporovou žalobu podala)
svou vymahatelnou pohledávku do konkursu vůbec nepřihlásí (skutečnost, že
takový věřitel pohledávku do konkursu přihlásil, ale přestal být konkursním
věřitelem v důsledku účinného popření pravosti pohledávky, však může být
důvodem pro vyloučení takto sepsaného majetku /nebyl-li dosud zpeněžen/ ze
soupisu majetku konkursní podstaty).
Jinak řečeno, skutečnost, že správkyně konkursní podstaty úpadce F. P. by
vzhledem k době prohlášení konkursu (20. ledna 2000) ohledně darovací smlouvy
nemohla podat včasnou odporovou žalobu podle § 42a obč. zák. (jelikož právní
účinky vkladu vlastnického práva podle darovací smlouvy nastaly již 20.
listopadu 1996), nebrání tomu, aby úpadcova konkursní podstata měla prospěch z
úspěšné odporové žaloby vyvolané dříve (včas) úpadcovým věřitelem. Takový
výklad plně odpovídá účelu a cíli konkursu, neboť z majetku, na který se na
základě aktivity byť jediného úpadcova věřitele pohlíží pro účely jeho
postižení výkonem rozhodnutí nebo exekucí jako na úpadcův, se (stejně, jako
kdyby odporová žaloba vzešla z úpravy obsažené v § 16 ZKV) poměrně uspokojí
všichni úpadcovi konkursní věřitelé.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, zamítl (§ 243b odst. 1 část věty před
středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího říjení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 142 odst. 1 (co do zamítnutí dovolání) a § 146 odst. 2 věty
první (per analogiam) o. s. ř. odůvodněn tím, že u procesně úspěšného žalobce a
vedlejší účastnice žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu