29 Odo 262/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce V. K. zastoupeného JUDr. I. B., advokátem, proti žalovanému J. F.,
zastoupenému Mgr. M.K., advokátkou, o zaplacení částky 317.670,- Kč s
příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn.
34 Cm 58/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
7. září 2005, č.j. 9 Cmo 89/2005-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 21.669,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jeho zástupkyně.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. srpna 2004,
č.j. 34 Cm 58/2004-30, zamítl žalobu o zaplacení částky
317.670,- Kč ze směnky (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí - odkazuje na ustanovení § 1 bodu 6
a § 2 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) - dospěl k
závěru, že směnka je neplatná, když neobsahuje jméno toho, komu nebo na jehož
řad má být placeno, když údaj „… na řad vlastní“ nesplňuje „náležitost“
vyžadovanou směnečným zákonem.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. září 2005, č.j. 9
Cmo 89/2005-56, opravil příjmení žalovaného v záhlaví písemného vyhotovení
rozsudku soudu prvního stupně tak, že správně zní „F.“ (první výrok), rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že směnka je obchodovatelným cenným papírem a
základním předpokladem naplnění její oběžné funkce je přísná formálnost jejího
obsahu. Ze směnky musí být zcela nepochybně zřejmý obsah směnečných závazků i
co do postavení jejich účastníků, a to nejen v době jejího vystavení, ale po
celou dobu, kdy bude v oběhu. Pravidlo, podle něhož směnečné předpisy vylučují
možnost jakýchkoli nejasností, jimi vymezených obsahových náležitostí směnky,
musí být respektováno i z hlediska výkladu ustanovení § 3 odst. 1 směnečného
zákona, podle kterého může směnka znít na vlastní řad výstavce. Takovou směnkou
pak výstavce přikazuje směnečníkovi, aby jemu samotnému (podepsanému výstavci)
zaplatil směnečnou sumu; remitent tudíž nemusí být osobou odlišnou od výstavce,
ale musí být osobou odlišnou od směnečníka. Skutečnost, že výstavce směnky je
současně remitentem, pak lze z hlediska naplnění požadavku § 1 bodu 6
směnečného zákona vyjádřit tak, že výstavce sám sebe uvede jménem jako
remitenta, popř. uvede v kontextu směnečného prohlášení namísto jména remitenta
jiný výraz, který vyhovuje zákonnému požadavku „… na jehož řad má být placeno“.
Příkladem může být formulace - pokračoval odvolací soud - obsahující příslušné
přivlastňovací zájmeno, např. „na řad můj vlastní“ či „zaplaťte mně samotnému“,
čímž se současně vylučuje možnost, aby listina zněla na doručitele, popř. aby z
kontextu nevyplynulo, že směnka je vystavena na řad směnečníka, když v obou
uvažovaných případech by šlo o směnku neplatnou.
„Byla-li v projednávaném případě předložena k důkazu směnky listina označená
jako směnka obsahující bezpodmínečný příkaz výstavce (žalobce) adresovaný
směnečníkovi (žalovanému) zaplatit „na řad vlastní“, takto formulovaný příkaz
ukládá směnečníkovi, aby zaplatil sám sobě směnečnou sumu, důsledkem čehož je
závěr o neplatnosti směnky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci.
Dovolatel nesouhlasí s výkladem ustanovení § 1 bodu 6 a § 3 odst. 1 směnečného
zákona, jak jej provedl odvolací soud a zdůrazňuje, že podle ustálené soudní
praxe stačí, je-li místo označení remitenta uveden údaj „na řad můj vlastní“
nebo „na vlastní řad“ a podobně. Potud poukazuje na judikaturu představovanou
rozhodnutími „Váž 8345 a Váž 15700“, podle kterých označení „na řad vlastní“
jest dostatečným označením remitenta na směnce na vlastní řad.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, s jeho argumentací co
do výkladu ustanovení § 3 odst. 1 směnečného zákona se ztotožňuje a navrhuje,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Po právní stránce zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší
soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. za přípustné - ve výkladu ustanovení čl. I § 1 a § 3 odst. 1
směnečného zákona.
Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu;
Nejvyšší soud se tedy, v hranicích právních otázek uplatněných dovoláním,
zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I § 1 směnečného zákona cizí směnka obsahuje:
1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a
vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána;
2. bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu;
3. jméno toho, kdo má platit (směnečníka);
4. údaj splatnosti;
5. údaj místa, kde má být placeno;
6. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno;
7. datum a místo vystavení směnky;
8. podpis výstavce.
Podle ustanovení čl. I § 3 odst. 1 směnečného zákona směnka může znít na
vlastní řad výstavce.
Poslední výše citované ustanovení upravuje tzv. směnku cizí na vlastní řad
výstavce, u níž výstavce směnky přikazuje směnečníkovi, aby jemu samému (tj.
výstavci) zaplatil směnečnou sumu. K naplnění požadavku, aby směnka obsahovala
jméno toho, na jehož řad má být placeno (čl. I. § 1 bod 6 směnečného zákona),
přitom postačí, aby směnka obsahovala namísto jména remitenta údaj např. „na
řad můj vlastní“ nebo „na řad náš vlastní“ (v závislosti na tom zda výstavcem
je fyzická nebo právnická osoba). Taková doložka totiž způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti vyjadřuje, komu má být placeno.
Se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož požadavku vyplývajícímu z čl. I §
1 bodu 6 a § 3 odst. 1 směnečného zákona nevyhovuje - z hlediska označení toho,
na jehož řad má být placeno - doložka „na řad vlastní“, se Nejvyšší soud
ztotožňuje.
Z takového údaje totiž není zřejmé, na čí řad má směnečník platit, tj. zda má
platit na „svůj vlastní řad“ (viz příkaz „zaplaťte na vlastní řad“) nebo „na
řad výstavce“, čehož důsledkem je závěr o neplatnosti směnky (k tomu v právní
teorii srov. např. František Rouček, Československý zákon směnečný, 2. vydání,
Praha 1932, str. 52-53, jakož i František Rouček, Jednotný směnečný řád, Praha
1941, str. 65-66).
K odkazu dovolatele na „ustálenou soudní praxi“, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že
Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutích ze dne 30. října 1931, č.j. Rv I 1510/31 a
č.j. Rv I 2422/36 při výkladu ustanovení § 3 bodu 3 a § 5 odst. 1 zákona č.
1/1928 Sb., sice dovodil, že označení „na řad vlastní“ jest dostatečným
označením remitenta na směnce na vlastní řad a že označení remitenta obratem
„na řad vlastní“ jest postačitelné a potud zřetelné, že jest tím míněn
vystavitel směnky, nikoliv směnečník a přijatel, nicméně již vzhledem k
rozdílům mezi výše zmíněnou právní úpravou a úpravou obsaženou ve směnečném
zákoně tyto závěry neobstojí.
Na rozdíl od ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 1/1928 Sb., podle něhož výstavce
může sama sebe označiti za remitenta (§ 3, č. 3.; směnka na vlastní řád),
doznala následná právní úprava obsažená v ustanovení čl. 3 nařízení č.111/1941
Sb., tak i v ustanovení čl. I § 3 odst. 1 směnečného zákona takových změn,
které uplatnění právních názorů vyslovených Nejvyšším soudem ČSR nedovolují.
Možnost, aby se výstavce označil za remitenta za použití údaje „na vlastní
řád“, vyplývající z ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 1/1928 Sb., totiž bylo
možno dovodit ze samotného textu dotčeného ustanovení, jež také bezprostředně
odkazovalo na ustanovení § 3 bodu 3 téhož zákona „ohledně jména osoby nebo
firmy“, které nebo na jejíž řád (ordre) má býti placeno (remitent), jako
podstatné náležitosti směnky. Oproti tomu ustanovení čl. I § 3 odst. 1
směnečného zákona výslovně určuje, že směnka může znít na vlastní řad výstavce,
jinými slovy současná právní úprava vyžaduje, aby remitent byl na směnce
označen způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, kdo je oprávněným ze směnky,
čemuž údaj „…na vlastní řad“ nevyhovuje.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a
žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Účelně
vynaložené náklady žalovaného sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v
jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §
3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky činní 18.135,- Kč a z paušální
částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
účinném k témuž datu, přičemž celkem po připočtení částky odpovídající dani z
přidané hodnoty činí 21.669,90 Kč. Právní úkon spočívající ve změně v osobě
zástupce (převzetí zastoupení novým zástupcem) přitom Nejvyšší soud nepovažoval
za účelně vynaložený.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu