NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 270/2003-41
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Františka Kučery v právní věci
žalobce P. P., proti žalované Z. s. P. u S., a. s., zastoupené JUDr. V. K.,
advokátem, o žalobě žalované na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v
Příbramí pod sp. zn. 12 C 113/2002, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2002, č. j. 23 Co 492/2002 – 24,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 9. září 2002, č. j. 12 C
113/2002 – 10, zamítl žalobu žalované na obnovu řízení vedeného před Okresním
soudem v Příbrami pod sp. zn. 12 C 52/2000, uváděje, že nebyly splněny zákonné
předpoklady pro povolení obnovy řízení. Důkazy předložené žalovanou totiž mohly
být provedeny již v původním řízení, jelikož žalovaná o nich věděla, měla je k
dispozici a mohla je proto použít; nejde o důkazy, které by dodatečně vyšly
najevo. Na tomto základě soud - odkazuje na ustanovení § 228 odst. 1 a § 235e
odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - uzavřel, že žaloba
na obnovu řízení není přípustná.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. listopadu
2002, č. j. 23 Co 492/2002 – 24, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vysvětlil, že v původním řízení byly provedeny veškeré důkazy
navrhované účastníky, a to včetně archivních dokladů předchůdců žalované, tedy
Z. d. P. a bývalého Z. S. Okolnost, že žalovaná znovu prozkoumala celý archív
bývalého Z. S. a Z. d. P. a k důkazu nabízí archivní doklady, z nichž část
předložila v původním řízení, neznamená, že jde o důkazy nebo skutečnosti,
které bez své viny nemohla použít v původním řízení. Navíc z těchto důkazů
nelze dovodit, že by mohly znamenat pro žalovanou příznivější rozhodnutí ve
věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíc, že
rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.). Tuto nesprávnost spatřuje dovolatelka v názoru soudů, že nově předložené
důkazy a tvrzené skutečnosti mohla použít během původního řízení, a že se nelze
domnívat, že by mohly dovodit pro ni příznivější rozhodnutí. K tomu dovolatelka
uvádí, že není právní nástupkyní bývalého Z. S., a proto má k dispozici pouze
část archivu tohoto družstva, který byl při částečné transformaci družstva Z.
S. na ni převeden v souvislosti s přechodem části majetku Z. S. Předložené
listinné důkazy pocházejí z archivu zcela jiné organizace, o jehož existenci a
obsahu neměla až do zahájení soudního řízení ve věci samé, a i po značnou část
tohoto řízení, vědomost. O existenci dalších písemných materiálů se dovolatelka
dozvěděla až v souvislosti s jednáním před Krajským soudem v Praze. Ze zápisu o
jednání členské schůze Z. S. ohledně vypořádání členského podílu právního
předchůdce žalovaného jednoznačně vyplývá, že posledně uvedený se nikdy nestal
osobou oprávněnou vůči dovolatelce, neboť veškeré jeho majetkové nároky přešly
v 70. letech na Z. P. Není proto pravdou, že by nově navržené důkazy nemohly
přivodit příznivější rozhodnutí ve věci pro dovolatelku, jelikož zpochybňují
věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí ve věci samé, a
to zejména ve vztahu k výpovědi svědka L. Nárok žalobce byl v řízení opřen v
podstatě o jediný listinný důkaz, a to o majetkový list oprávněné osoby, který
však sám o sobě nemůže nárok žalobce založit. Dovolatelka proto požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí, s tím, že tvrzeními
dovolatelky se soudy opakované zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru.
Dovolání není v této věci přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon - zde v ustanoveních § 237 až §
239 o. s. ř. - připouští.
Ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají
přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam
vyjmenovaných případů.
Podle ustanovení § 238 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení (odstavec 1 písm. a/).
Ustanovení § 237 o. s. ř. platí obdobně (odstavec 2).
Ustanovení § 238 o. s. ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením
vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za shodných podmínek jako ty, jež jsou uvedeny
v § 237 o. s. ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení § 237 odst. 2 o. s.
ř.).
Dle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je
společné, že musí jít o rozhodnutí „ve věci samé“. Ve spojení s dikcí § 238
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je pak nutno míti za rozhodnutí „ve věci samé“ též
usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně
o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (§ 235e odst.
1 o. s. ř.); jiný výklad by vedl k absurdnímu závěru, že úprava přípustnosti
dovolání formulovaná v § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. se vzhledem k omezením
plynoucím z obdobné aplikace § 237 o. s. ř. neprosadí vůbec (shodně srov. v
právní teorii např. Winterová, A. a kol. in: Občanský soudní řád s
vysvětlivkami a judikaturou, 1. vydání. Linde Praha, a. s., 2003, str.
542-543). Nicméně, přesto, že podmínka, aby šlo o usnesení „ve věci samé“, v
posuzovaném případě splněna je, chybí další předpoklady formulované ustanovením
§ 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání není přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst.
1 písm. a/ a b/ o. s. ř., protože usnesení odvolacího soudu není usnesením
měnícím, nýbrž potvrzujícím (písmeno a/) a usnesení ze dne 9. září 2002 je
prvním rozhodnutím soudu prvního stupně v dané věci (písmeno b/).
V neposlední řadě není splněna podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po
právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Námitky dovolatelky po obsahové stránce nesměřují k řešení právní otázky, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Soustřeďují se totiž toliko k
prověření závěru, zda v konkrétním případě jsou nabízené důkazy - v intencích §
228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. - těmi, jež bez své viny nemohla použít v
původním řízení, a jež mohou přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci;
takové posouzení však potřebný judikatorní přesah nemá. Napadené rozhodnutí též
neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (jde v něm o výklad procesního
práva).
Skutečnost, že odvolací soud žalovanou nepřesně poučil - nepoučil ji o tom, že
dovolání není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od
doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného
soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam - přípustnost dovolání nezakládá;
měla (ve shodě s ustanovením § 240 odst. 3 o. s. ř.) jen ten následek, že
dovolatelce uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od
doručení rozhodnutí (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto bez jednání odmítl (§ 243a odst. 1 věta
první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
U žalobce, jemuž odmítnutím dovolání žalované vzniklo právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení, žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Této procesní situaci odpovídá ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá
právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. září 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu