NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 285/2002-136
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany
Štenglové v právní věci žalobce Ing. K. Č., proti
žalovanému Ing. arch. J. M., zastoupenému JUDr. J. M., advokátem , o
zaplacení částky 331.847,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 1/2001, o dovolání žalovaného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 53 Co
568/2001127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soudu pro Prahu 10 usnesením ze dne 4. září 2001, č.
j. 28 C 1/2001-114, poté, co vzal žalobce žalobu
zpět podáním ze dne 9. července 2001 došlým soudu 12. července 2001, řízení
zastavil podle § 96 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001
(dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že důvody, pro které žalovaný se zpětvzetím
žaloby nesouhlasil, nepovažoval ve smyslu ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř. za
vážné důvody.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2001,
č. j. 53 Co 568/2001127, usnesení soudu prvního stupně potvrdil,
ztotožňuje se s jeho závěrem, že zde nejsou vážné důvody pro nesouhlas
žalovaného se zpětvzetím žaloby.
Žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., uváděje, že důvody, pro
které nesouhlasil se zpětvzetím žaloby, jsou vážné. V dovolání pak snáší
podrobné argumenty na podporu tohoto tvrzení a požaduje, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního
stupně o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby dle § 96 o. s. ř., není podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237
až § 239 o. s. ř.
Dle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je
společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení o zastavení řízení je
sice usnesením, jímž se řízení končí, usnesením „ve věci samé“ však není
(shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem
53/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), takže dovolání dle § 237 o.
s. ř. přípustné není. Pro úplnost lze dodat, že dle § 237 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř. nemůže být dovolání v této věci přípustné i proto, že dovoláním napadené
unesení nemá povahu měnícího rozhodnutí odvolacího soudu.
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1, odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř.
nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit
žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 písm.
a/ o. s. ř., jehož se žalovaný dovolává výslovně. Dle tohoto ustanovení
dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1
(to jest pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení). O takový případ ovšem
v dané věci nejde, jelikož soud prvního stupně zastavil řízení z jiného důvodu,
totiž pro zpětvzetí žaloby (§ 96 o. s. ř.). Tento závěr s sebou nese konečné
posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž ve
věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání odmítl
(§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že,
žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a
žalobci v souvislosti s dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r .
předseda senátu