Nejvyšší soud Rozsudek obchodní

29 Odo 288/2001

ze dne 2002-05-29
ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.288.2001.1

29 Odo 288/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. ž. V. za s., s.

r. o., v likvidaci, proti žalovanému B., spol. s r. o., zast., advokátem, o

zaplacení 607.623,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn.

35 Cm 19/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

13. září 2000, č.j. 6 Cmo 444/99-157, takto:

I. Dovolání proti výroku uvedenému pod bodem I., odst. 2 rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 13. 9. 2000, čj. 6 Cmo 444/99-157 se zamítá.

II. Dovolání proti výrokům uvedeným pod bodem I., odst. 2 a pod bodem II.

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2000, čj. 6 Cmo 444/99-157 se

odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2000, č.j. 6 Cmo 444/99-157

změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 1999, č.

j. 35 Cm 19/98-78 tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci

částku 607.623,- Kč. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že žalobce

se na žalovaném domáhal zaplacení částky 607.623,- Kč z titulu

kupní smlouvy a úroků z prodlení.

V listině označené jako „uznání závazku“ ze dne 25. května 1999 podepsané

jednatelem žalovaného je výslovně uvedeno, že žalovaný uznává závazek zaplatit

žalobci do 31. 12. 1999 částku 607.623,- Kč. V tomto dokladu jsou uvedeny

jednotlivé faktury, fakturované částky a jejich splatnost. Odvolací soud dospěl

k závěru, že tato listina splňuje náležitosti uznání závazku ve smyslu § 323

obch. zák.

Soud se k námitce žalovaného zabýval dále listinou označenou jako

„Dohoda o narovnání“, kterou podepsali žalobce i žalovaný a dospěl k

závěru, že nejde o dohodu o narovnání ve smyslu § 585 obč. zák., kterou by

dosavadní závazek zanikl a byl nahrazen závazkem novým, jenž vyplývá z

narovnání.

Obsahem listiny je podle soudu druhého stupně pouze konstatování, že dlužník

(tj. žalovaný) uznal co do důvodu i výše dluh ve výši 607.623,- Kč, který bude

žalobci zaplacen v dále stanovených splátkách do 31.12.1999.

Vzhledem k tomu, že žalovaný uznal svůj závazek zaplatit žalobci žalovanou

částku a neprokázal, že uznaný závazek zanikl, odvolací soud změnil rozsudek

soudu prvního stupně a uložil žalovanému zaplatit žalobci žalovanou částku.

Dovoláním ze dne 7. 11. 2000 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu

ve všech jeho výrocích. Dovolání žalovaný odůvodnil tak, že řízení je postiženo

vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vychází ze

skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování

a rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaný ve svém dovolání zejména uvedl, že soud druhého stupně dospěl na

základě skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, k

nesprávnému právnímu závěru, že dohoda uzavřená mezi žalobcem a žalovaným není

dohodou o narovnání.

Z provedeného dokazování však podle dovolatele vyplývá, že uznání

závazku i dohoda o narovnání jsou vzájemně související úkony. Žalovaný

uznal spornou pohledávku žalobce jen za podmínky, že toto uznání bude

bezprostředně následováno dohodou o narovnání. Uzavřením této dohody byly potom

dosavadní pohledávky žalobce na zaplacení kupní ceny za dodávky pásové oceli

nahrazeny pohledávkou vyplývající z narovnání.

Pokud odvolací soud rozhodl tak, že změnil rozsudek krajského soudu, který

žalobu zamítnul, jde podle dovolatele o nesprávné rozhodnutí, neboť podle

ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. nelze žalobci přiznat požadované

plnění z titulu pohledávky, která není předmětem řízení.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu

a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V podání ze dne 28. listopadu 2000 žalovaný

dále navrhnul, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil

vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.

Žalobce se k dovolání žalovaného - jak vyplývá ze spisu - nevyjádřil.

Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném

před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalovaného se proto

projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního

řádu ve znění platném do 31.12. 2000.

Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného podle ust. § 240 odst. 1 a § 241

odst. 1 a 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou

osobou, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, dovolatel je řádně zastoupen

advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti

rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve

věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Dovolací soud při posuzování věci vycházel ze skutkových zjištění provedených

odvolacím soudem na základě ust. § 205 odst. 2 a § 213 odst. 2 o. s. ř., z

nichž vyplývá, že žalovaný v listině ze dne 25. 5. 1999 uznal svůj závazek

zaplatit žalobci částku 607.623,- Kč. Dále zjistil, že mezi účastníky byla

uzavřena dohoda (označená jako dohoda o narovnání) podepsaná žalovaným dne 25.

5. 1999 a žalobcem dne 1. 6. 1999. Tyto skutečnosti nejsou mezi účastníky

řízení sporné; sporným však zůstává právní posouzení takto zjištěných

skutečností.

V uznání závazku z 25. 5. 1999 jsou specifikovány odběratelské

faktury a vyúčtování poplatků z prodlení (tzv. penalizační

faktury), jejich čísly, daty splatnosti a částkami, celkem ve výši

607.623,- Kč. Tento dluh žalovaný uznal „co do důvodu i výše ve

smyslu ust. § 323 a 407 obchodního zákoníku“ a zavázal se uvedenou částku

zaplatit do 31. 12. 1999 „podle přiloženého splátkového kalendáře“.

V listině označené jako „Dohoda o narovnání“ ze dne 25. 5. 1999 a 1. 6. 1999 se

v čl. I. uvádí, že „Dnešního dne dlužník uznal co do důvodu i výše dluh ve výši

607.623,- Kč“. V dalším textu pak bylo uvedeno, že „Touto dohodou účastníci

narovnávají svůj vzájemný vztah vzniklý mezi nimi uznáním závazku uvedeným v

čl. I. tak, že dlužník zaplatí věřiteli dluh uvedený v čl. I. podle tohoto

splátkového kalendáře“. Poslední splátka byla splatná 31. 12. 1999. Dále se

žalovaný v čl. III. Dohody o narovnání zavázal zaplatit žalobci náklady řízení

ve věci sp. zn. 35 Cm 19/98 vedené u Krajského soudu v Hradci Králové.

Žalovaný uznanou částku žalobci nezaplatil.

Dovolací soud shodně s odvolacím soudem dospěl k závěru, že listinu označenou

jako „dohoda o narovnání“ není možné s ohledem na její obsah považovat

za narovnání podle § 585 a násl. obč. zákoníku, neboť z textu této listiny je

zřejmé, že důvod ani výše dluhu 607.623,- Kč nebyla mezi účastníky sporná či

pochybná; naopak tento dluh (závazky) byl žalovaným uznán co do důvodu i výše.

Za této situace nebyl důvod pro to, aby uznaný závazek, tj. závazek, o němž

platí domněnka, že v okamžiku uznání trval, byl ve stejný okamžik nahrazován

závazkem novým z důvodu spornosti uznaného závazku, aniž by zde byly okolnosti

odůvodňující takovýto postup. Z uvedeného textu dohody o narovnání nelze též

určit, která práva byla mezi účastníky sporná či pochybná, a měla být

předmětem narovnání.

Z obsahu tzv. dohody o narovnání je především zřejmé, že jejím úkolem bylo

dohodnout tzv. splátkový kalendář, tj. výši a dobu jednotlivých splátek, v

nichž bude zaplacen uznaný dluh a nikoliv to, že by se původní závazek

(závazky) nahrazoval závazkem novým, vyplývajícím z narovnání.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Pokud žalovaný výslovně dovoláním napadl i výroky rozsudku odvolacího soudu,

jímž tento soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně ( výrok

pod bodem I. odst. 2) a o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II.),

není dovolání proti výroku pod bodem I. odst. 2 rozsudku odvolacího soudu

přípustné podle § 238 a odst. 1 písm. a) věta za středníkem o. s. ř.; totéž

platí i pro výrok o nákladech odvolacího řízení, neboť jde o rozhodnutí, které

je svojí povahou usnesením a nejedná se o žádný z případů, kdy je dovolání

přípustné.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti

na ust. § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání, které

směřovalo proti výroku ve věci samé zamítl pro nedůvodnost a pokud směřovalo

proti rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů, odmítl pro

nepřípustnost.

O návrhu na odložení vykonatelnosti dovolací soud nerozhodoval.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v

návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch

ve věci a s ohledem na to, že žalobci v dovolacím řízení žádné náklady

nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 29. května 2002

JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r. .

předseda senátu