29 Odo 297/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře. a JUDr. Pavla Severina v právní
věci žalobce Ing. V. Z., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalovanému „S.
7“, b. d., zastoupenému, advokátem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 51 Cm 360/2000, o určení neplatnosti rozhodnutí členské
schůze o vyloučení žalobce družstva, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003, čj. 14 Cmo
327/2003-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 11. 2. 2003 čj. 51 Cm 360/2000-49, kterým tento soud
určil, že rozhodnutí členské schůze družstva „S. 7“, b. d. (dále jen
„družstvo“) ze dne 12. 11. 2000, jímž byl žalobce vyloučen z družstva, je
neplatné.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud především uvedl, že odvolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 podle části dvanácté, hlavy I., bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb.
Odvolání neshledal důvodným.
K rozhodnutí o vyloučení z družstva došlo 12. 11. 2000, a je proto třeba věc
posuzovat podle ustanovení § 231 obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“) v tehdy platném znění.
Obranou vyloučeného člena je návrh na prohlášení neplatnosti usnesení členské
schůze o vyloučení soudem, je-li usnesení v rozporu s právními předpisy nebo
stanovami. Tehdejší znění ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. neupravovalo
lhůty, ve kterých mohlo družstvo o vyloučení rozhodnout a vyloučený člen se
mohl obrátit na soud. Proto přichází v úvahu obecná čtyřletá promlčecí doba
podle § 397 obch. zák., neboť jde o vztah, na který dopadá ustanovení § 261
odst. 3 písm. b) obch. zák.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a v tom směru
odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Ztotožnil se
i s právními závěry, které učinil soud prvního stupně a s ohledem na tyto
závěry neshledal důvod k doplnění dokazování navrhovaným výslechem svědků.
V projednávané věci jde o tzv. malé družstvo. Podle jeho stanov
rozhoduje o vyloučení z družstva členská schůze
nadpoloviční většinou hlasů. Podle čl. III. odst. 10 stanov, může být člen
vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušil členské povinnosti (což se
shoduje s tehdejším zněním § 231 odst. 3 obch. zák.). Jiné důvody pro vyloučení
stanovy neupravují.
Žalobce tak mohl být vyloučen jen za porušování členských povinností, tj.
povinností uložených právním předpisem nebo stanovami. Soudu prvního stupně lze
plně přisvědčit v tom, že nelze směšovat povinnosti člena družstva a povinnosti
předsedy družstva jako statutárního orgánu či správce nemovitosti na základě
mandátní smlouvy. Ohledně těchto dvou činností existují jiné právní prostředky
jak dosáhnout nápravy. Důvod, který je uveden v rozhodnutí o vyloučení a který
se týká činnosti žalobce ve funkci předsedy družstva a
správce nemovitosti a tvrzeného zneužívání funkce předsedy a činnosti správce,
tak důvodem pro vyloučení podle § 231 odst. 3 obch. zák. být nemůže. Člen může
být vyloučen právě jen za kvalifikované porušování členských povinností.
Odvolací soud dále uvedl, že plně souhlasí se soudem prvního stupně v
tom, že vytýkané porušování povinností musí být
dostatečně konkrétní a určité. Vyloučit z družstva lze tehdy, jestliže člen
družstva i přes výstrahu pokračuje v porušování konkrétních povinností;
výstraha se musí týkat porušení těch povinností, pro které je člen následně
vyloučen. Už pro zachování tohoto zákonného postupu je zřejmé, že výstraha musí
směřovat ke konkrétnímu porušování povinností a že musí obsahovat i samotné
rozhodnutí o vyloučení. Tomuto požadavku rozhodnutí o vyloučení proto, že
žalobce „jako člen družstva chrání nedostatečným způsobem družstevní majetek,
nerespektuje pravidla soužití v domě a chová se způsobem
neslučitelným s členstvím v družstvu“, neodpovídá.
Žalovanému lze přisvědčit jen v tom, že výstraha nemusí být písemná (pokud
takový požadavek nemají stanovy). Jde o úkon, který musí splňovat požadavky
právního úkonu, podle § 37 občanského zákoníku.
Při posuzování neplatnosti usnesení členské schůze podle § 231 odst. 3 obch.
zák. podle odvolacího soudu jde nejen o rozpor samotného obsahu usnesení s
právními předpisy či stanovami, ale i o porušení zákona nebo
stanov či procesu předcházejícího přijetí rozhodnutí, počínaje svoláním členské
schůze. Mezi pravidla řádného svolání členské schůze náleží i pravidlo, podle
kterého pozvánka či oznámení o svolání členské schůze musí obsahovat i její
program. V daném případě otázka vyloučení žalobce z družstva na programu
členské schůze podle oznámení zařazena nebyla. Formulace programu „pokračování
v projednávání témat poslední mimořádné členské schůze družstva konané dne 9.
8. 2000“ (když ani na ní nebyla otázka vyloučení žalobce zařazena) není
dostatečná, aby bylo – zejména žalobci, jehož se to týká – zřejmé, že má být
rozhodováno o jeho vyloučení. I v tomto směru je proto závěr soudu prvního
stupně správný.
Proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V dovolání především
uvádí, že žaloba byla podána dne 19. 12. 2000, nicméně celé řízení již proběhlo
podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001. Nelze zejména
přehlédnout, že první jednání ve věci bylo nařízeno 23. 5. 2002 a předvolání
zcela jasně dokládá, že již byla aplikována všechna ustanovení novely
občanského soudního řádu účinné od 1. 1. 2001. Dle názoru žalovaného je tedy
nutno postupovat i pokud jde o dovolací řízení podle občanského soudního řádu
účinného od 1. 1. 2001. S ohledem na výše uvedené se dovolatel dovolává
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. a tvrdí, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam přisuzuje otázce:
a) zda porušení povinnosti ve funkci předsedy družstva a při výkonu činnosti
správce na základě mandátní smlouvy může být za určitých
okolností i porušením členských povinností člena družstva,
b) zda samotné rozhodnutí o vyloučení z družstva musí obsahovat konkrétní
skutkový popis porušení povinností a v jaké míře,
c) zda má být na programu členské schůze, který je uveden v pozvánce na
členskou schůzi, explicitně uvedeno, že bude projednávat vyloučení člena z
družstva, aby mohlo být o vyloučení platně
rozhodnuto.
Pokud se jedná o první právní otázku dovolatel tvrdí, že je nutno vycházet ze
znění obchodního zákoníku, z něhož vyplývá, že člen družstva může být vyloučen,
jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných
důležitých důvodů uvedených ve stanovách.
Stanovy družstva platné ke dni rozhodnutí o vyloučení uvádějí, že člen družstva
může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské
povinnosti nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách.
Ze stanov družstva rovněž vyplývá, že základní povinnosti členů družstva jsou
uvedeny v článku 5. Mezi práva člena je zařazeno v bodě 1, písmeno e) právo,
podílet se na činnosti družstva i na základě svého živnostenského oprávnění.
Ačkoli je vpředu uvedené formulováno jako právo, není jistě pochybnosti o tom,
že tomuto právu odpovídá i povinnost vykonávat takové činnosti řádně a ve
prospěch družstva. To ostatně vyplývá i z vymezení povinností v bodě 2 písmeno
d) stanov, kde je formulována základní povinnost člena družstva upevňovat a
rozvíjet družstevní hospodářství a chránit a zvelebovat majetek družstva. V
této souvislosti je nutno poukázat na to, že družstvo má pouze 6 členů. Za této
situace zákonitě splývají členské povinnosti s jinou činností vykonávanou v
souvislosti s činností družstva, zejména pokud jde o činnost vykonávanou
funkcionářem družstva či na základě mandátní smlouvy.
Pokud jde o otázku konkrétnosti samotného rozhodnutí o vyloučení z družstva, má
dovolatel za to, že z rozhodnutí musí být patrno, co je vylučovanému členu
vytýkáno. Nelze však vycházet z toho, že v rozhodnutí musí být uveden přesný
skutkový popis porušení povinnosti, ale je nutno vycházet i ze všech dalších
skutkových materiálů, které se k samotnému vyloučení vztahují. Půjde zejména o
obsah výstrahy, obsah návrhu na vyloučení z družstva apod.
Dále pak dovolatel uvádí, že dle obchodního zákoníku platného v době
vyloučení, bylo svolání členské schůze družstva upraveno ustanovením § 239
obch. zák. Z textu toho ustanovení nelze dovodit žádné požadavky na pozvánku ke
svolání členské schůze, o nichž hovoří ve svém rozhodnutí odvolací soud. Je
logické, že pokud je členská schůze svolávána, musí být členům družstva jasné,
jaká témata budou na členské schůzi probírána. Pokud v daném případě bylo zcela
zřejmé, že bude pokračováno v řešení chování žalobce jako člena družstva, jako
funkcionáře a jako správce, nepochybně všichni věděli, co bude faktickým
obsahem členské schůze. Dle názoru dovolatele nelze ze žádného ustanovení
obchodního zákoníku ani stanov družstva dovodit, že v případě vylučování člena
z družstva muselo být na pozvánce na členskou schůzi výslovně
uvedeno, že tento bod je na program zařazen. Dovolatel rovněž dovozuje, že v
projednávané věci je třeba vycházet z toho, že v případě malých družstev
nahrazuje rozhodnutí členské schůze rozhodnutí představenstva, u
něhož se formální náležitosti nevyžadují.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Žalovaný se dovolává přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s.
ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, přičemž tvrdí, že řízení
proběhlo podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2001).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, pro řízení o některých otázkách obchodních společností,
družstev a jiných právnických osob zahájená na návrh, který byl podán přede
dnem účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni použijí
dosavadní právní předpisy.
V projednávané věci byl návrh na zahájení řízení podán před 1. 1. 2000 a
odvolací soud deklaroval, že odvolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001
podle části dvanácté, hlavy I., bodu 15.
zákona č. 30/2000 Sb.
Tento postup však není správný. Řízení o některých otázkách obchodních
společností a družstev upravuje ustanovení § 200e o. s. ř. Z ustanovení § 200e
odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že za řízení o některých otázkách
obchodních společností, družstev a jiných právnických osob lze považovat řízení
ve věcech uvedených v § 9 odst. 4 písm. b) až j) o. s. ř. Protože
řízení o návrhu člena družstva na zrušení rozhodnutí členské
schůze o jeho vyloučení z družstva je řízením podle ustanovení §
9 odst. 3 písm. c) bodu jj) o. s. ř., nevztahuje se na ně ustanovení části
dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb. Proto je třeba posuzovat
přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde
zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud
nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně.
Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem,
má vždy po právní stránce zásadní význam.
Pro řešení otázky, zda má být na programu členské schůze, který je uveden v
pozvánce na členskou schůzi, explicitně uvedeno, že bude projednávat vyloučení
člena z družstva, aby mohlo být o vyloučení platně rozhodnuto, dovolací soud
zásadní právní význam neshledal.
K předestřené právní otázce totiž Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 1. 2.
2000, sp. zn. 32 Cdo 2637/1999, od kterého nemá důvodu se
odchýlit ani v projednávané věci, uzavřel, že z ustanovení § 239 odst. 8 obch.
zák. lze dovodit povinnost družstva předem určit program členské schůze a
oznámit jej předem členům, neboť pouze při takovém postupu je
možno ověřit, zda náhradní členská schůze rozhodovala o stejném programu, o
kterém měla rozhodovat schůze řádná. Pouze takový postup nadto odpovídá jedné
ze základních zásad, na které spočívá obchodní zákoník, totiž
zásadě ochrany společníků či členů právnických osob, jejichž úpravu obsahuje
obchodní zákoník, před zneužitím funkce statutárních či jiných orgánů. Z této
zásady lze mj. dovodit, že společníci či členové musí mít možnost
seznámit se před konáním schůze orgánu, na kterém mohou podle zákona
uplatnit své právo podílet se na řízení právnické osoby, v
dostatečném předstihu s obsahem jednání, aby se mohli kvalifikovaně rozhodnout,
zda se jednání o tomto programu zúčastní. Přitom není žádného důvodu k tomu,
aby v případě, kdy členská schůze rozhoduje současně v působnosti
představenstva i v působnosti členské schůze, tento princip potlačovat.
Z uvedeného se podává, že za situace, kdy ze skutkových zjištění odvolacího
soudu vyplývá, že pozvánka na posuzovanou členskou schůzi neobsahovala
informaci, že v rámci jejího programu bude projednáváno vyloučení člena z
družstva, ale specifikovala program členské schůze odkazem na jednání členské
schůze předchozí, na jejíž program nebylo vyloučení člena rovněž zařazeno,
nelze uzavřít, že byla členská schůze svolána řádně a závěru odvolacího soudu o
neplatnosti jejího rozhodnutí o vyloučení člena z tohoto důvodu nelze ničeho
vytknout. Proto Nejvyšší soud již neposuzoval další právní otázky předestřené
dovolatelem k posouzení. Jejich posouzení by nemělo žádný vliv na výsledek
řízení v projednávané věci, neboť k potvrzení závěru odvolacího soudu o
neplatnosti usnesení členské schůze postačuje právní závěr, které Nejvyšší soud
zaujal ve věci sp. zn. 32 Cdo
2637/1999.
Z uvedeného důvodu dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c) o. s. ř. dovolání odmítl, když jeho přípustnost nezakládají ani jiná
ustanovení občanského soudního řádu.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
navrhovateli žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu