29 Odo 298/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně Č. P. k. s., proti žalovanému Z. d. T., o určení vlastnického práva a
zaplacení částky 74.725,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň -
sever pod sp. zn. 4 C 103/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 13. října 2004, č.j. 25 Co 110/2004-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 6. října 2003, č.j. 4 C
103/2003-55, zamítl žalobu na určení, že část kupní smlouvy uzavřené 27. února
2001 mezi Ing. V. B., správcem konkursní podstaty úpadkyně V. - s. B., s. r. o.
a žalovaným ohledně dvou tlakových nádob je neplatná (výrok I.), určil, že
žalobkyně je vlastnicí dvou tlakových nádob - nádrží na proban-butan o objemu
17 m³ výr. č. 5414 a výr. č. 5418 (výrok II.), žalovanému uložil zaplatit
žalobkyni 74.725,- Kč s příslušenstvím (výrok III.) a na náhradu nákladů řízení
2.748,- Kč (výrok IV.). Dále žalobkyni uložil zaplatit České republice na
soudním poplatku 2.000,- Kč (výrok V.).
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně mimo jiné k závěru, že 16.
září 1997 byla mezi žalobkyní (jako dodavatelkou a pronajímatelkou) a V. - s.
B., s. r. o. (jako objednatelkou a nájemkyní - dále též jen „úpadkyně“)
uzavřena smlouva o dodávkách kapalného plynu a pronájmu zásobníků na tento
plyn; zásobníky (ve vlastnictví žalobkyně) v počtu dvou kusů byly umístěny na
odběrném místě - farmě B. u P. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31.
března 2000, č.j. 27 K 23/2000-25, byl na majetek V. - s. B., s. r. o.
prohlášen konkurs a v průběhu konkursního řízení v rámci zpeněžování konkursní
podstaty byla dne 27. února 2001 uzavřena mezi správcem konkursní podstaty
úpadkyně Ing. V. B.(jako prodávajícím) a žalovaným (jako kupujícím) smlouva o
prodeji nemovitostí, jejímž předmětem byly tři zemědělské hospodářské budovy,
včetně stavebních parcel č. 1208/1 a č. 1208/5 v k. ú. D. Jako předmět
prodeje a to „příslušenství nemovitostí“ byly v kupní smlouvě uvedeny i sporné
tlakové nádoby, které však nebyly zapsány do soupisu majetku konkursní podstaty.
Soud prvního stupně akcentoval, že při vymezení předmětu prodeje dle výše
označené smlouvy došlo k pochybení ze strany správce konkursní podstaty, který
jako „příslušenství převáděných nemovitostí“ uvedl také sporné tlakové nádoby,
které však byly ve vlastnictví žalobkyně a nikoli úpadkyně, která je „měla“
pouze v nájmu. Při zpeněžování konkursní podstaty tak došlo k prodeji věcí,
které byly ve vlastnictví „třetího subjektu“ a které nebyly ani „zapsány do
konkursní podstaty“. Proto shledal smlouvu v části týkající se sporných
tlakových nádob za absolutně neplatnou podle ustanovení § 39 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a to pro rozpor se zákonem - ustanoveními § 18,
§ 18a, § 19 a § 27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen
„ZKV“).
Výhradu žalovaného co do možnosti aplikace ustanovení § 446 obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“) neshledal soud prvního stupně důvodnou, jelikož kupní
smlouva byla uzavřena „v režimu občanského a nikoli obchodního zákoníku“,
přičemž nešlo o „zvláštní typ smlouvy o prodeji podniku ve smyslu § 27a ZKV“.
V této souvislosti doplnil, že žalovaný v době prodeje mohl vědět, že úpadkyně
není vlastnicí předmětných zásobníků, když předseda představenstva žalovaného
Ing. J. K. byl současně jedním ze společníků úpadkyně.
Maje za splněnou i podmínku existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na
požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud prvního stupně žalobě na určení
vlastnického práva vyhověl. Pokud jde o požadavek na úhradu částky 74.725,- Kč
s příslušenstvím, i v tomto směru považoval žalobní požadavek za opodstatněný,
odkazuje přitom na smlouvu o dodávkách zkapalněného uhlovodíkového plynu a o
pronájmu zásobníků - tlakových nádob ze dne 29. srpna 2001, ze které nárok co
do důvodu a výše vyplývá.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. října 2004,
č.j. 25 Co 110/2004-78, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčené
části, tj. ve vyhovujících výrocích ve věci samé a v souvisejícím výroku o
nákladech řízení, potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje se závěry
soudu prvního stupně co do existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na
požadovaném určení vlastnického práva ke sporným tlakovým nádobám, přičemž
správným shledal rovněž závěr soudu prvního stupně co do existence vlastnického
práva žalobkyně k těmto věcem.
Odvolací soud zdůraznil, že pro rozhodnutí ve věci je zásadní, zda tlakové
nádoby mohly být předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi Ing. V. B., správcem
konkursní podstaty úpadkyně, a žalovaným a zda sporné tlakové nádoby jsou
samostatnými věcmi, popř. součástí věci nebo jejím příslušenstvím.
Přitom uzavřel, že jde o zásobníky, které jsou umístěny na betonovém podkladě
na povrchu země, a které byly žalobkyní zakoupeny a úpadkyni pronajaty. V
žádném případě tak nejde o věci, které náleží k nemovitosti a nemůžou být od ní
odděleny, aniž by se tím nemovitost znehodnotila, přičemž nejde ani o věci,
které náleží vlastníku věci hlavní, a které jsou určeny k tomu, aby s hlavní
věcí byly trvale užívány. Jsou-li sporné tlakové nádoby samostatnými movitými
věcmi - pokračoval odvolací soud - nemohly být převedeny kupní smlouvou ze dne
27. února 2001 na žalovanou jako „příslušenství nemovitostí“, nýbrž pouze jako
„samostatné movité věci“.
Zabývaje se otázkou oprávnění správce konkursní podstaty úpadkyně výše uvedené
věci prodat, odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 18 ZKV, považoval za
rozhodující, že tyto tlakové nádoby nebyly „zapsány do konkursní podstaty“ a
správce konkursní podstaty tak s nimi nebyl oprávněn nakládat. Proto shledal
závěr soudu prvního stupně o částečné neplatnosti smlouvy (ohledně sporných
tlakových nádob) správným.
Argumentaci žalovaného o nutnosti aplikace ustanovení § 446 obch. zák.
považoval odvolací soud za nepřípadnou již proto, že správce konkursní podstaty
není podnikatelským subjektem a při zpeněžování majetku konkursní podstaty
nevystupuje v pozici podnikatele, v důsledku čehož smlouvy uzavírané správcem
konkursní podstaty při zpeněžování majetku je třeba posuzovat podle občanského
zákoníku.
Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěry soudu prvního stupně ohledně
povinnosti žalovaného uhradit sjednané nájemné včetně úroků z prodlení,
poukazuje přitom na řádně uzavřenou nájemní smlouvu a skutečnost, že žalovaný
své povinnosti ze smlouvy neplnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že napadené
rozhodnutí má obecný právní význam, když „zajistí právní jistotu ohledně práv a
povinností správce konkursní podstaty“, včetně toho, „jak široce je možné
vykládat dobrou víru nabyvatele věci získaných při zpeněžování konkursní
podstaty prováděné mimo dražbu“. Současně by mělo být dle dovolatele
judikováno, „jaký je rozsah konkursní podstaty, které věci do ní skutečně
spadají a v této souvislosti by pak měl být vysloven právní názor ohledně práv
a povinností třetího osob, které nabývají určité věci z konkursní podstaty“.
Co do dovolacích důvodu dovolatel odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)]
a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm.
b)].
Dovolatel zdůrazňuje, že kupní smlouvou ze dne 27. února 2001 správce konkursní
podstaty úpadkyně prodal žalované nemovitosti specifikované ve smlouvě, jakož i
další movité věci - mimo jiné i sporné tlakové nádoby. Pokud správce konkursní
podstaty sám deklaroval, že „movité věci“ patří do konkursní podstaty, neměl
žalovaný důvod, proč „tuto skutečnost“ dále zkoumat. Byť dovolatel akceptuje
závěry soudů nižších stupňů, podle nichž jsou sporné tlakové nádoby
samostatnými movitými věcmi, nadále setrvává na výhradě, že ohledně jejich
prodeje bylo nutno postupovat podle obchodního zákoníku, když šlo o prodej
movitých věcí mezi podnikatelskými subjekty. V této souvislosti se dovolává
ustanovení § 446 obch. zák., s tím, že sporné tlakové nádoby nabyl od
nevlastníka v dobré víře.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a ve
stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.; není však důvodné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a
potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
přípustné - v řešení otázky, zda závazkový vztah z kupní smlouvy, kterou
správce konkursní podstaty zpeněžil movité věci (§ 27 ZKV), je obchodním
závazkovým vztahem a zda na nabytí vlastnického práva kupujícím podle takové
smlouvy lze aplikovat ustanovení § 446 obch. zák.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány
[dovolatel sice odkázal na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nicméně
- podle obsahu dovolání - žádnou výhradu v tomto směru nevznesl] a ze spisu se
nepodávají, dovolací soud - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním
- přezkoumal především správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Pro právní posouzení věci jsou podstatné především skutkové závěry, podle
kterých:
1) žalobkyně byla před 27. únorem 2001 vlastnicí sporných tlakových nádob a
dne 16. září 1997 uzavřela jako dodavatelka (pronajímatelka) s pozdější
úpadkyní (jako objednatelkou a nájemkyní) smlouvu o dodávkách kapalného plynu a
pronájmu zásobníků na tento plyn;
2) usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2000, č.j. 27 K
23/2000-25, byl na majetek V. - s. B., s. r. o. prohlášen konkurs;
3) v průběhu konkursního řízení dne 27. února 2001 při zpeněžování majetku
konkursní podstaty byla mezi Ing. V. B., správcem konkursní podstaty úpadkyně
(prodávajícím) a žalovanou (kupující) uzavřena kupní smlouva o prodeji
nemovitostí, s tím, že předmětem prodeje bylo i příslušenství nemovitostí, za
které byly označeny i sporné tlakové nádoby;
4) sporné tlakové nádoby nebyly sepsány do soupisu majetku konkursní podstaty.
Podle ustanovení § 18 ZKV soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede správce
podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti
věřitelského výboru (odstavec 1). Soupis je listinou, která správce opravňuje
ke zpeněžení sepsaného majetku (odstavec 2 věta první ). Jakmile je věc, právo
nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze
správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (odstavec 3).
Podstatu lze zpeněžit veřejnou dražbou věcí a jiných penězi ocenitelných
majetkových hodnot, soudním výkonem rozhodnutí nebo jejich prodejem mimo dražbu
(§ 27 odst. 1 věta první ZKV).
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 19/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr (jež se plně prosadí i v
projednávané věci), že kupní smlouva, kterou správce konkursní podstaty
zpeněžil majetek ve vlastnictví osoby odlišné od úpadce, aniž jej sepsal do
konkursní podstaty, je absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Je tomu tak
především proto, že - jak Nejvyšší soud vysvětlil ve stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998,
Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek - soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku
patřícího do podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a
správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu
zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Soupis majetku podstaty tak představuje
titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným
majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Není-li zde takového titulu, nemá správce
konkursní podstaty právo věc zpeněžit.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů v dané věci jsou pak se shora uvedenými
judikatorními závěry v souladu.
Opodstatněnými Nejvyšší soud neshledává ani námitku o nezbytnosti aplikace
ustanovení § 446 obch. zák. na vznik vlastnického práva žalovaného ke sporným
tlakovým nádobám, jež - podle obsahu dovolání - vychází z předpokladu, že kupní
smlouva, kterou správce konkursní podstaty při zpeněžování majetku (§ 27 ZKV)
prodává movité věci, je obchodním závazkovým vztahem.
Přitom zdůrazňuje, že za obchodní vztahy je nutno považovat obchodní závazkové
vztahy, jejichž definice je obsažena v ustanovení § 261 a § 262 obch. zák.
(srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 1/2000 a 26/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek); posuzovaná kupní smlouva žádné z definic
obchodních závazkových vztahů, jak jsou konkretizovány ve shora odkazovaných
ustanoveních obchodního zákoníku, nevyhovuje. Z pohledu ustanovení § 261 odst.
1 obch. zák. je tomu tak proto, že při zpeněžování majetku (§ 27 ZKV) nelze na
prodávajícího správce konkursní podstaty nahlížet jako na podnikatele, ani
nelze usuzovat, že závazkové vztahy, do nichž v této souvislosti vstupuje, se
týkají jeho podnikatelské činnosti.
Navíc oprávnění správce konkursní podstaty ke zpeněžení majetku osob odlišných
od úpadce není založeno na existenci vlastnického práva, nýbrž právě na
skutečnosti, že jde o majetek sepsaný správcem konkursní podstaty do soupisu
majetku konkursní podstaty. Proto ani v případě, že by závazkový vztah
založený kupní smlouvou uzavřenou správcem konkursní podstaty při zpeněžování
majetku byl - vzhledem k dohodě podle ustanovení § 262 obch. zák. - obchodním
závazkovým vztahem, by aplikace ustanovení § 446 obch. zák. nepřicházela v
úvahu, když to, zda prodávajícímu „svědčilo vlastnické právo“, je při
zpeněžování majetku podle ustanovení § 27 ZKV irelevantní.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného
bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v. r.
předseda senátu