29 Odo 3/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobkyně … banky,
a.s. proti žalovaným: 1) B., společnost s ručením omezeným, 2) J. P., a
3) J. J., o 24,517.474,09 Kč, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp.
zn. 4 Cm 100/97, k dovolání I. G. H., a. s., proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července
2000, čj. 5 Cmo 193/2000 – 56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací shora označeným usnesením v předmětné
věci rozhodl, že usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze
dne 11. ledna 2000 čj. 4 Cm 100/97 – 47 se potvrzuje (výrok
I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II.).
Soud prvního stupně uvedeným usnesením uložil žalobkyni zaplatit soudní
poplatek v částce 980.700,- Kč a částku 135.900,- Kč na náhradu nákladů
právního zastoupení žalovaného 3).
K odvolání žalobce odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu prvního
stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce je povinen
soudní poplatek za řízení v prvním stupni (který dříve zaplacen nebyl)
uhradit, jelikož řízení bylo zastaveno až po jednání, a že výrok o nákladech
řízení je (ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.) odůvodněn procesní
zaviněním žalobce na zastavení řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala včas dovolání obchodní společnost I. G.
H., a. s., IČ …, s tím, že je procesním nástupcem původního žalobce. Procesní
nástupnictví ve sporu dovozoval dovolatel z toho, že (jak bylo doloženo
odvolacímu soudu v průběhu řízení před soudy nižších stupňů) předmětná
pohledávka přešla ze žalobce na společnost N. a. s. již 10. 6.1999.
Skutečnost, že pohledávka, která byla v řízení po
žalovaných vymáhána (24,517.474,09 Kč) mu posléze byla
postoupena, dovolatel v dovolacím řízení dokládal
dohodou o narovnání ze dne 30.10.2001, uzavřenou
mezi … bankou a.s., i. A. A., a.s. (dříve N., a.s.) a I. G. H., a.s.,
Dovolatel dále v dovolání (jež má za přípustné /a současně i důvodné/ dle § 237
odst. 1 písm. b/ a f/ o. s. ř.) snáší podrobné argumenty na podporu závěru o
existenci uvedených vad řízení přičemž v tomto rámci kritizuje právní posouzení
věci odvolacím soudem a domáhá se toho, aby žalobci povinnost k úhradě
soudního poplatku a náhradě nákladů řízení uložena nebyla.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda dovolání bylo podáno osobou k tomu
oprávněnou - účastníkem řízení, případně jeho procesním nástupcem (srov. § 240
odst. 1 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Z obsahu spisu je patrno, že žalobu dne 28. března 1997 podala … BANKA, a. s.
(srov. č.l. 1). Pro zpětvzetí žaloby touto společností, k němuž došlo dne
24.6.1999 (srov. č.l. 23) soud prvního stupně řízení ve věci samé usnesením ze
dne 1.7.1999, č.j. 4 Cm 100/97-26, zastavil a rozhodl o nákladech
řízení a o poplatkové povinnosti žalobkyně. Ve výroku o
zastavení řízení přitom usnesení nabylo právní moci již 28.7.1999 a procesní
nástupnictví formou singulární sukcese bylo v řízení uplatněno až po tomto
datu, podáním ze dne 2. září 1999 (srov. č.l. 36).
V soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy,
jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního
řízení na jiného v důsledku některého z případů universální
sukcese (srov. § 107 odst. 1 o. s. ř.); uvedené platí bez
ohledu na to, zda k universální sukcesi došlo v souvislosti se
zánikem účastníka (ztratil-li účastník způsobilost být účastníkem řízení) nebo
zda universální sukcese nastala, aniž účastník přestal být způsobilý mít práva
a povinnosti (např. při vyslovení trestu propadnutí majetku podle § 51 a § 52
tr. zák.). Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho
účastník na místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s
předmětem sukcese nabyl všechna (tedy i procesní) práva svého právního
předchůdce. Sukcesor totiž nabyl práva v tom stavu, v jakém byla, a s
vlastnostmi, které měla v době sukcese; k těmto vlastnostem patří i to, že byla
předmětem probíhajícího řízení (předmětem sporu). Universální sukcese práva
proto má nejen hmotněprávní důsledky; v oblasti procesního práva má za následek
procesní nástupnictví a soud je povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti,
aniž byla některým z účastníků uplatněna.
Také v případě, že v průběhu občanského soudního řízení došlo k tzv. singulární
sukcesi, přecházela na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v
rozhodném období v občanském soudním řádu upraven výslovně) i práva a
povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním
nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních.
Šlo o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení
docházelo, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby
singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se singulární
sukcese liší jen tím, že při ní na nabyvatele přecházejí jen jednotlivá práva a
povinnosti vymezené předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností
universální sukcese vyjadřuje (ve srovnání se sukcesí singulární) jen rozsah
přechodu, nikoliv jeho kvalitu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.
2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v
témže časopise, č. 10, ročník 1997, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30.
listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I., pod číslem 171).
Jestliže ovšem k uplatnění procesního nástupnictví formou singulární sukcese
došlo až v době, kdy řízení o postupované pohledávce bylo pravomocně skončeno
(řízení ve věci samé bylo beze zbytku zastaveno), pak k procesnímu nástupnictví
v rozsahu procesních práv a povinností závislých na projednání věci samé
(včetně práva na náhradu nákladů řízení a poplatkových povinností) již dojít
nemohlo a ohledně těchto akcesorických výroků zůstal účastníkem řízení ten, kdo
byl účasten řízení o věci samé (zde původní žalobkyně – jež s účinky zápisu do
obchodního rejstříku od 27. 9. 2000 změnila obchodní firmu do podoby uvedené v
záhlaví usnesení).
Dovolání podané I. G. H., a. s., je tudíž ve smyslu ust. § 240 odst. 1 a § 218
odst. 1 písm. b) ve vazbě na ust. § 243b odst. 4 o. s. ř. podané osobou
neoprávněnou, která není účastníkem řízení. Dovolací soud proto dovolání z
uvedeného důvodu podle cit. ustanovení odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ust. § 146 odst. 2 věta první
o. s. ř. (per analogiam) ve vazbě na ust. § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s.
ř., když dovolatel procesně zavinil, že dovolání bylo odmítnuto a ostatním
účastníkům náklady v řízení o dovolání podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. června 2002
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r. předseda senátu