29 Odo 3/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci povolení změny zápisu A. s. s. r. o., do obchodního rejstříku, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. C 34307, za účasti 1. P. S., a 2. B. N., o
dovolání P. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2004,
č. j. 7 Cmo 143/2004-64, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2004, č. j. 7 Cmo
143/2004-64 se v potvrzujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího
řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením odmítl odvolací soud odvolání P. S. proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2003, č. j. F 111365/2003/C
34307-48, v části týkající se zápisu změny sídla (výrok I.). V části, týkající
se výmazu P. S., coby jednatele a společníka A. s. s. r. o. (dále jen
„společnost“) se splaceným vkladem 50.000,- Kč a obchodním podílem ve výši 50
%, zápisu dne zániku jeho funkce jednatele (6. října 2003), zápisu výše
splaceného vkladu B. N. 100.000,- Kč a výše jeho obchodního podílu 100 %,
odvolací soud toto usnesení potvrdil (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že dne 6. října 2003 se konala
valná hromada společnosti, jíž se zúčastnili oba její společníci P. S. a B. N.
Z obsahu notářského zápisu NZ 183/2003, N 211/2003, sepsaného téhož dne
notářkou JUDr. J. E., vyplývá, že valná hromada jednomyslně přijala rozhodnutí,
jímž vyslovila souhlas s převodem obchodního podílu P. S. na B. N. za
„dohodnutou převodní cenu 50.000,- Kč splatnou před uzavřením smlouvy před
jejím podpisem“. Notářský zápis byl v celém rozsahu schválen a jmenovanými
podepsán.
Soudu nebylo doloženo, že by platnost uvedeného usnesení valné hromady byla v
prekluzívní tříměsíční lhůtě napadena návrhem na vyslovení neplatnosti podle §
131 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně a ani
odvolací soud žádný důvod neplatnosti uvedeného usnesení valné hromady
neshledal. Vůle společníka P. S. převést úplatně obchodní podíl vyplývá z
předložené smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené mezi ním jako převodcem
a B. N. jako nabyvatelem (dále též jen „smlouva“). Smlouva obsahuje veškeré
náležitosti stanovené v § 115 odst. 3 obch. zák., je určitá a srozumitelná,
pravost podpisů na ní byla úředně ověřena. Jelikož obchodní zákoník ani jiný
právní předpis neurčuje žádná pravidla pro stanovení výše úplaty za převod
obchodního podílu, dohoda o její výši plně závisí na smluvních stranách. V
daném případě je ujednání o výši dohodnuté úplaty 50.000,- Kč a o jejím
zaplacení před podpisem smlouvy obsaženo v článku III. smlouvy a koresponduje
tak i s podmínkami převodu schválenými valnou hromadou. V článku VI. smlouvy je
pak obsaženo výslovné prohlášení účastníků, že po zaplacení dohodnuté ceny
podle článku III. nemají vůči sobě v souvislosti s touto smlouvou a účastí ve
společnosti žádné další nároky. Z toho je podle odvolacího soudu nepochybné, že
nabyvatel obchodního podílu nemá vůči převodci žádnou další uhrazovací, popř.
jinou povinnost.
Dále pak odvolací soud uzavřel, že v dané věci není možné odstoupení od
smlouvy, neboť taková možnost „nebyla mezi účastníky sjednána a z obsahu
smlouvy vyplývá, že prodlení ve smyslu § 345 obch. zák. je pojmově vyloučeno,
když smluvní strany své závazky ze smlouvy splnily beze zbytku okamžikem
uzavření smlouvy.“ K tomu odvolací soud odkazuje na ustanovení § 344 obch. zák.
Důvody které odvolatel uvádí pro odstoupení, nejsou podle odvolacího soudu
relevantní. Podle § 28 odst. 7 a § 31 odst. 3 obch. zák. vzniká podnikateli,
tj. společnosti, nikoli jak se nesprávně domnívá odvolatel společníkovi,
povinnost podat návrh na zápis změn do obchodního rejstříku bez zbytečného
odkladu poté, co došlo ke změně, popř. k zániku zapisovaných skutečností. Pokud
tedy společnost dne 30. října 2003 podala návrh na zápis změn, k nimž došlo dne
6. října 2003, do obchodního rejstříku splnila tím svoji zákonnou povinnost. Z
uvedeného vyplývá, že převod obchodního podílu na společníka B. N. byl
uskutečněn v souladu s právními předpisy, a že tedy P. S. zanikla dne 6. října
2003 účast v této společnosti a B. N. se zvýšila majetková účast v ní.
Podle § 135 odst. 2 ve vazbě na § 154 odst. 2 obch. zák. zaniká funkce
jednatele společnosti s ručením omezeným odvoláním valnou hromadou podle § 125
odst. 1 písm. f) obch. zák. Z obsahu vpředu citovaného notářského zápisu
vyplývá, že valná hromada společnosti konaná dne 6. října 2003, za účasti obou
jejích společníků jednomyslně přijala rozhodnutí o odvolání jednatele P. S.
Soudu nebylo doloženo, že by platnost tohoto usnesení valné hromady byla
napadena návrhem podle § 131 obch. zák. Z uvedeného plyne, že P. S. zanikla
funkce jednatele odvoláním dne 6. října 2003.
Proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu podal P. S. dovolání.
Tvrdí, že mezi účastníky bylo současně s uzavřením smlouvy o převodu obchodního
podílu dohodnuto, že B. N. (dále jen „druhý společník“) udělá celkovou evidenci
majetku společnosti a poté mu „dorovná“ částku, která mu po právu náleží, aby
tak celkově obdržel polovinu skutečného majetku společnosti. Vzhledem k tomu,
že až do té doby byly mezi oběma společníky přátelské vztahy založené na
vzájemné důvěře, jevila se dovolateli ústní dohoda jako dostatečná záruka toho,
že druhý společník danému slovu dostojí. Teprve po celkovém vyrovnání měl dle
ústní dohody druhý společník podat návrh na zápis změn do obchodního
rejstříku. Třebaže však k celkovému vzájemnému vypořádání nedošlo, druhý
společník podal návrh na zápis změn do obchodního rejstříku, což se dovolatel
dozvěděl teprve z usnesení Městského soudu v Praze v projednávané věci.
Dovolatel dovozuje, že v projednávané věci jde o věc zásadního právního
významu. Tvrdí, že smlouvy mají být dodržovány, a to ať již se jedná o smlouvu
uzavřenou písemně nebo ústně. Jednání druhého společníka, který vyšel pouze z
písemné části dohody a druhou ústní část zcela opomenul, je podle dovolatele v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy. Odstoupení
dovolatele od smlouvy bylo proto podle dovolatele zcela oprávněné. Dovolatel
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený výrok usnesení Vrchního soudu v
Praze zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde
zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud
nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně.
Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem,
má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu
nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v
souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné)
v řešení otázky, zda lze odstoupit od smlouvy, chová-li se její druhý účastník
v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy. K tomu
odvolací soud uzavřel, že od smlouvy o převodu obchodního podílu lze odstoupit,
pouze je-li „to upraveno ve smlouvě samé“ nebo za podmínek § 345 a násl. obch.
zák. Tento závěr odvolacího soudu je správný, pro úplnost však dovolací soud
dodává, že od smlouvy o převodu obchodního podílu lze odstoupit též, vyplývá-li
to z jiného zákona – viz např. ustanovení § 575 odst. 3 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny.
V projednávané věci dovolatel tvrdil, že ačkoli ve smlouvě o převodu obchodního
podílu účastníci uvedli, že se obchodní podíl převádí za částku 50.000,- Kč,
směřoval jejich úmysl k převodu obchodního podílu za cenu tvořenou částkou
odpovídající jeho vkladu (tj. 50.000,- Kč) zvýšenou o „částku odpovídající jeho
podílu na zisku společnosti za uplynulé období“. Tímto tvrzením se odvolací
soud nezabýval a konstatoval pouze, že smlouva o převodu obchodního podílu
obsahuje veškeré náležitosti stanovené zákonem, je určitá a srozumitelná,
pravost podpisů na ní je úředně ověřena, sjednaná úplata není v rozporu se
zákonem a oba účastníci ve smlouvě výslovně prohlásili, že vůči sobě nemají v
souvislosti se smlouvou a účastí ve společnosti žádné další nároky. Tím, že
pominul některé námitky odvolatele a nevyzval jej k předložení důkazů ohledně
jeho tvrzení, zatížil odvolací soud řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. (Přitom platnost smlouvy, na jejímž základě
dochází ke změně zápisu v obchodním rejstříku byl odvolací soud povinen zkoumat
z úřední povinnosti.) Je-li totiž tvrzení dovolatele ohledně dohody o ceně za
obchodní podíl pravdivé, je třeba se zabývat platností smlouvy z hlediska
ustanovení § 41a odst. 2 obč. zák. a zkoumat, zda smlouvou o převodu obchodního
podílu za 50.000,- Kč nebyl zastírán právní úkon jiný, a to smlouva o převodu
obchodního podílu za částku vyšší.
V právní teorii není sporu o tom, že zastřeným právním úkonem bylo v minulosti
např. uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitosti, zatímco vůle účastníků
směřovala k uzavření smlouvy darovací (viz např. Knapp, V., Luby, Š. a kol.:
Československé občanské právo. 2. vydání. Praha Orbis 1974 s. 159); účelem
uzavření simulované smlouvy v době, kdy k takovému postupu docházelo, bylo
nižší daňové zatížení kupní smlouvy. Právní teorie se dosud nezabývala tím, zda
zastřeným právním úkonem může být smlouva téhož typu jako simulovaná smlouva,
jejíž podmínky jsou rozdílné od podmínek uvedených v simulované smlouvě.
Dovolací soud dospěl k závěru, že není žádného důvodu vyloučit aplikaci
ustanovení § 41a odst. 2 obč. zák. i na takový postup. Směřovala-li vůle
účastníků smlouvy k jejímu uzavření za jiných podmínek (v projednávané věci za
jinou cenu), než je ve smlouvě uvedeno, je uzavřená smlouva simulovaným úkonem
a zastřeným úkonem je smlouva uzavíraná za cenu, kterou účastníci mezi sebou
skutečně dohodli.
Protože odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání,
jeho usnesení podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o.
s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. března 2006
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu