NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 30/2003-254
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce F. P., proti žalovaným 1) Ing. I. H., a 2) Ing. J. V., o zaplacení vypořádacího podílu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 84/97, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2002, čj. 8 Cmo 114/2001-231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným usnesením odvolací soud připustil zpětvzetí žaloby, zrušil rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 15.6.2000, čj. 9 Cm 84/97-179 a řízení zastavil. Dále uložil žalobci zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 20.505,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.677,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, avšak, jak je zřejmé z odůvodnění, pouze do výroků týkajících se nákladů řízení. Pokud jde o jeho přípustnost odkazuje na ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (zřejmě
ve znění účinném od 1.1.2001). Dovolacím důvodem je pak nesprávné právní posouzení v části týkající se úhrady nákladů řízení. Konkrétně dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že nebylo osvědčeno, že důvodem zpětvzetí žaloby bylo chování žalovaných. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení v části týkající se nákladů řízení zrušil. Současně pak navrhuje, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného usnesení odvolacího soudu.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). Takový stav nastal i v projednávané věci.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. je přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení (takovou povahu má napadené usnesení odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně) výslovně vyloučena.
Ve zbytku (tj. v rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodoval o nákladech odvolacího řízení) nemá usnesení o nákladech řízení povahu měnícího nebo potvrzujícího usnesení a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 pod písmeny b) až f) o. s. ř.
Podmínky stanovené v § 239 o.s.a. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé; výrok o nákladech odvolacího řízení navíc ani nemá, jak již bylo uvedeno výše, povahu potvrzujícího usnesení.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, žalovaným však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá žádný z účastníků právo.
Za součást dovolacích nákladů dovolatele přitom Nejvyšší soud nepokládal zaplacený soudní poplatek z dovolání. Výrok o nákladech řízení je totiž rozhodnutím jen procesní povahy, z nějž se soudní poplatek z dovolání neplatí (srov. poznámku č. 5 k položce 18 sazebníku poplatků – přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), takže uhrazený poplatek bude muset být dovolateli vrácen.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu