29 Odo 30/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci žalobkyně P. t., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Fondu …,
o převod akcií, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
8 Cm 169/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
27. ledna 2003, č.j. 14 Cmo 289/2002-70, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2003, č.j. 14 Cmo
289/2002-70, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2002,
č.j. 8 Cm 169/97-48, ve spojení s opravným usnesením ze dne 6. září 2002, č.j.
8 Cm 169/97-58, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 21.6.2002, č.j. 8 Cm 169/97-48, ve spojení s opravným
usnesením ze dne 6.9.2002, č.j. 8 Cm 169/97-58, kterým tento soud uložil
žalovanému dát Středisku cenných papírů příkaz k převodu 72.533 kusů akcií
žalobkyně ISIN CS … v nominální hodnotě 72,533 .000,- Kč ze svého účtu majitele
cenných papírů na účet žalobkyně ve Středisku cenných papírů, a to do tří dnů
od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud především konstatoval, že řízení bylo
zahájeno dne 26.5.1997 a jde o vztah mezi společností a jejím akcionářem
(zakladatelem) související se zvýšením základního jmění. Podle občanského
soudního řádu platného v době zahájení řízení šlo o řízení podle § 9 odst. 3
písm. c) bod aa) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na
které nedopadalo ustanovení § 200e o. s. ř. v tehdy platném znění. Proto na
dané řízení nedopadá část dvanáctá, hlava I., bod 15., zákona č. 30/2000 Sb. a
odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
v platném znění.
Dále odvolací soud uvedl, že přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně,
která ani nebyla odvolatelem zpochybněna, a ztotožňuje se i s jeho právními
závěry.
Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud posuzoval věc podle ustanovení
obchodního zákoníku ve znění platném v době rozhodnutí valné hromady o zvýšení
základního jmění, tj. k 19.10.1992 (dále též jen „obch. zák.“) a setrval i na
tehdejší terminologii.
Ani odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného o nedostatku aktivní
legitimace žalobkyně. Konstatoval, že věcnou legitimací se rozumí stav
vyplývající z hmotného práva, podle kterého je účastník subjektem práva, jež je
předmětem řízení. Soud prvního stupně se správně zabýval tím, podle kterého
ustanovení hmotného práva by bylo možno uplatněný nárok posoudit. Lze se plně
ztotožnit s jeho závěrem, že s ohledem na absenci úpravy v
obchodním zákoníku je požadavek žalobkyně podle § 1 odst. 2 obch. zák.
podřaditelný pod § 126 odst. 2 obch. zák. (správně občanského zákoníku - dále
jen „obč. zák.“), podle něhož požívá stejné ochrany jako vlastník
ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe. Bez toho by žalobkyně nemohla
dostát povinnosti, vyplývající pro ni z ustanovení § 209 odst. 1 obch.
zák. Sama skutečnost, že ke zvýšení došlo podle tvrzení žalovaného proto, aby
byla skutečná výše základního jmění dána do souladu s výší zapsanou při vzniku
společnosti do obchodního rejstříku, na tom nic nemění.
Obchodní zákoník znal zvýšení základního jmění upsáním nových akcií (§ 203 a
násl.) a zvýšení základního jmění z majetku společnosti (§ 208 a násl.).
Obchodní zákoník ani zákon č. 92/1991 Sb. neupravuje možnost nějaké zvláštní
formy zvýšení základního jmění z důvodu dosažení souladu mezi skutečným stavem
jmění a výší základního jmění při vzniku společnosti. „Případné rozdíly se
mohly odrazit především při aktualizaci privatizačního projektu.“
V daném případě žalovaný jako jediný akcionář rozhodl o zvýšení základního
jmění podle § 208 obch. zák. Potom vyplývají důsledky zvýšení z ustanovení §
209 obch. zák. a společnost je povinna se podle tohoto ustanovení
chovat. Protože byly vydány nové akcie, měla společnost povinnost bezplatně
tyto akcie rozdělit mezi akcionáře podle podílu jimi upsaných akcií. To, že v
mezidobí, mezi rozhodnutím o zvýšení základního jmění a zápisem do
obchodního rejstříku, získali akcie společnosti v rámci kuponové privatizace
další akcionáři, na povinnosti společnosti podle § 209 odst. 1 obch. zák. nic
nemění. Ti, kdož byli akcionáři žalující společnosti v okamžiku účinného
zvýšení, k němuž došlo podle § 202 odst. 4 obch. zák. až zápisem do
obchodního rejstříku, mají podle § 209 odst. 1 obch. zák. právo na bezplatné
vydání akcií. Případné další změny v okruhu akcionářů nejsou pro tento spor
relevantní, když s případnými právními nástupci oprávněných akcionářů se bude
muset vypořádat společnost při plnění povinnosti pode § 209 obch. zák.
Oprávnění žalobkyně držet akcie, které je povinna rozdělit mezi akcionáře,
vyplývá z ustanovení § 209 odst. 1 obch. zák. Akcionáři jsou z toho titulu v
právním vztahu ke společnosti, která emitovala akcie při
zvýšení základního jmění, a nikoli k jednomu z akcionářů (byť zakladateli
společnosti), který si všechny nově vydané akcie ponechal. Ani v tomto směru
není proto námitka odvolatele důvodná.
Soud prvního stupně provedl zjištění z výpisů z účtů majitelů cenných
papírů u Střediska cenných papírů, a z jejich žádostí o vydání
nově emitovaných akcií. Žalobkyně v tomto řízení požaduje na žalovaném převod
tolika akcií, jež odpovídají procentně zvýšenému základnímu jmění a počtu
akcií, které měli v držení akcionáři, kteří požádali o vydání
nových akcií. Petit žaloby je natolik určitý, že splňuje požadavky na
materiální vykonatelnost rozhodnutí. Je v něm uveden počet akcií i ISIN (ten
nikdo nezpochybňuje, stejně ani to, že akcie má na účtu žalovaný). Účet, ze
kterého mají být akcie převedeny a účet, na který mají být převedeny, jsou
dostatečně identifikovány označením majitele, když každý majitel může mít u
Střediska cenných papírů jen jeden účet (§ 58 odst. 3 zák. č. 591/1992 Sb.).
Uvedení jednotlivých akcionářů, jimž má následně žalobkyně takto získané akcie
podle § 209 odst. 1 obch. zák. vydat, je z hlediska vykonatelnosti výroku soudu
zcela nadbytečné. V této chvíli je postačující, že bylo prokázáno, že akcionáři
požádali žalobkyni o vydání akcií a s ohledem na počet jimi
držených akcií „odpovídá i žalovaná částka“. Nevydá-li posléze žalobkyně akcie
oprávněným akcionářům (či jejich právním nástupcům) je na nich, aby se svého
práva vůči ní domáhali.
Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Žalovaný vytýká
odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází z neúplně zjištěného skutkového
stavu věci a to že věc nesprávně právně posoudil.
Především namítá, že žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována. Soud v
rozhodnutí dovodil, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni akcie proto, aby je
mohla dále vydat oprávněným majitelům. Žádný právní předpis ovšem nezakazuje,
aby akcionáři uplatnili své právo na vydání akcií přímo vůči žalovanému. Navíc
nebylo v řízení prokázáno zda jednotlivým akcionářům, uvedeným v odůvodnění
žaloby, právo na připsání akcií skutečně svědčí a pokud ano, v jaké výši.
Někteří akcionáři (právnické osoby) již zanikli a přesto soud rozhodl i o
eventuálním vydání jejich akcií. Takové akcie by neoprávněně zůstaly v držení
žalobkyně. Soud nezkoumal ani správnost počtu požadovaných akcií, který
žalobkyně nijak neprokázala.
Podle názoru žalovaného soud rovněž nesprávně posoudil obsah žalobního petitu,
který je neurčitý. Petit by měl obsahovat konkrétní určení akcionářů, kterým by
mělo právo na připsání akcií svědčit a dále určení, na jaký počet akcií má ten
který akcionář nárok, protože pouze v tomto případě by měl vazbu na
projednávaný předmět sporu. Jedině takový petit by byl vykonatelný.
Žalovaný dále namítá, že akcionářům nevznikl nárok na bezplatné rozdělení
nových akcií, protože ke zvýšení základního jmění žalobkyně došlo v rámci tzv.
povinné aktualizace základního jmění. Při této aktualizaci šlo pouze o
upřesnění hodnoty vloženého majetku a tím i o upřesnění skutečné výše
základního jmění. Byl zajištěn pouze soulad mezi stavem skutečným a stavem
zapsaným v obchodním rejstříku.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že svoji aktivní legitimaci
odvozuje z ustanovení § 126 obč. zák., podle něhož má ten, kdo je oprávněn věc
mít u sebe, obdobná práva na ochranu, jako vlastník. Žalobkyně neodvozuje svůj
nárok z toho, že by byla majitelem předmětných akcií, ale z toho, že je povinna
s předmětnými cennými papíry určitým právem požadovaným způsobem naložit, totiž
vydat je oprávněným vlastníkům, a z toho důvodu je nezbytné, aby cennými papíry
mohla disponovat.
Námitku žalovaného ohledně pochybností o současné existenci jednotlivých
akcionářů žalobkyně, kteří vůči ní uplatnili nárok na vydání akcií z titulu
zvýšení základního jmění, považuje žalobkyně za irelevantní, neboť tato otázka
je z hlediska předmětu řízení nepodstatná.
K námitce žalovaného ohledně neurčitosti žalobního petitu žalobkyně uvádí, že
petit splňuje všechny požadavky na materiální vykonatelnost rozhodnutí.
Ohledně námitky, že nárok akcionářů na rozdělení nových akcií nevznikl,
neboť ke zvýšení základního jmění došlo v rámci tzv. povinné
aktualizace základního jmění a nejde o zvýšení základního jmění dle obchodního
zákoníku, žalobkyně uvádí, že tento závěr je nesprávný, neboť
nemá oporu v zákonné úpravě. Žalobkyně je přesvědčena, že šlo
o zvýšení základního jmění z majetku společnosti dle § 208 obchodního zákoníku
vydáním nových akcií, které měly být bezplatně rozděleny mezi stávající
akcionáře. Dle ustanovení § 208 odst. 2 obch. zák. se na zvýšení
základního jmění z majetku společnosti podílejí akcionáři podle jmenovitých
hodnot svých akcií. Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá nárok na vydání
akcií, vydaných na základě zvýšení základního jmění osobám, které byly ke dni
27.5.1993 akcionáři žalobkyně. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalovaného zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když
zásadní právní význam dovolací soud shledává v řešení otázky, zda je žalobkyně,
která emitovala akcie na zvýšení základního jmění, aktivně věcně legitimována k
žalobě na jejich vydání, jestliže je vydala osobě, které je vydat neměla.
V řešení této otázky se dovolací soud zcela ztotožnil se závěry odvolacího
soudu, které považuje za správné.
Rovněž otázku, komu patří akcie vydané v rámci tzv. povinné aktualizace
základního jmění, považuje Nejvyšší soud za otázku zásadního právního významu.
V projednávané věci dovolatelka v průběhu řízení tvrdila, že akcie, o které se
vede spor, byly vydány v rámci tzv. velké privatizace, přičemž nešlo z právního
hlediska o zvýšení základního jmění, ale pouze o upřesnění
hodnoty majetku vloženého do základního jmění privatizovaného státního podniku
a tím i o upřesnění skutečné výše základního jmění. Podle dovolatelky tím byl
pouze zajištěn soulad mezi stavem skutečným a stavem zapsaným v obchodním
rejstříku.
K tomu odvolací soud uzavřel, že obchodní zákoník v rozhodném znění znal
zvýšení základního jmění upsáním nových akcií (§ 203 a násl.) a zvýšení
základního jmění z majetku společnosti (§ 208 a násl.). Obchodní zákoník ani
zákon č. 92/1991 Sb. neupravoval možnost nějaké zvláštní formy zvýšení
základního jmění z důvodu dosažení souladu mezi skutečným stavem jmění a výší
základního jmění při vzniku společnosti. Z toho pak dovodil, že v daném případě
žalovaný jako jediný akcionář rozhodl o zvýšení základního jmění podle §
208 obch. zák. Tento závěr odvolacího soudu však není správný,
resp. úplný.
Odvolací soud si nepoložil otázku, jaká byla vůle jediného akcionáře v
projednávané věci, resp. jaký postup mu byl uložen v souvislosti se změnou
hodnoty vkládaného podniku (jeho obchodního jmění) do základního jmění akciové
společnosti. Jestliže jediný akcionář vložil do základního jmění privatizované
společnosti celé obchodní jmění privatizovaného státního podniku (pouze bez
složek, které vložit nemohl – např. majetek, ke kterému byly uplatněny
restituční nároky) a skutečně „zvýšením základního jmění“ pouze plnil uloženou
povinnost aktualizovat hodnotu majetku vloženého do základního jmění akciové
společnosti v rámci privatizace ve vazbě na jeho změnu, ke které došlo od
zpracování účetní závěrky, na jejímž základě došlo k určení hodnoty
vkládaného majetku do vzniku společnosti (tj. povinnost určit
skutečnou hodnotu tohoto majetku ke dni vkladu), potom fakticky nedošlo ke
zvýšení základního jmění, ale pouze k zajištění souladu mezi zápisem výše
základního jmění v obchodním rejstříku a skutečným stavem. Na tom by nic
neměnilo ani to, že jediný akcionář formálně rozhodl o zvýšení základního
jmění, ač ve skutečnosti základní jmění zvýšit nehodlal. Tento jeho postup by
byl nesprávný a rejstříkový soud na základě takového postupu neměl rozhodnout o
zápisu zvýšení základního jmění, ale o změně zápisu, kterou bude dosaženo
souladu mezi skutečným a rejstříkovým stavem.
Pro úplnost je třeba uvést, že správný není ani závěr odvolacího soudu, že z
ustanovení § 58 odst. 3 zák. č. 591/1992 Sb. v rozhodném znění vyplývalo, že
každý majitel může mít u Střediska cenných papírů jen jeden
účet. Teorie i praxe je jednotná v tom, že z uvedeného ustanovení vyplývalo
pouze to, že Středisko cenných papírů je povinno zřídit každému majiteli jeden
účet, nic však nebrání tomu, aby po dohodě s ním zřídilo účtů více.
Protože právní posouzení věci co do řešení jedné z otázek, na nichž napadené
rozhodnutí v rozsahu, ve kterém dovolací soud shledal dovolání přípustným,
spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek
odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení
§ 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o.s.ř. zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá a § 226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu