29 Odo 301/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSC. soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobce: C. – 1 L., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným: 1)
R., spol. s r. o., zastoupeným, advokátem, a 2) P. a g. r. a l. f., a. s., o
5,138.376,86 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 13 Cm 425/2000, o dovoláních žalovaného 1) a žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2001, čj. 5 Cmo 52/2001-161,
I. Dovolání se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2000,
čj. 13 Cm 425/2000 – 86, jako soudu prvního stupně, bylo rozhodnuto v
předmětné věci, v níž vystupovala jako původní žalobce K. b. P., s. p. ú. se
sídlem J. 438/2, P. 7, že „I. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci částku
5,138.376,86 Kč s úroky z prodlení ročně ve výši 5%, jdoucími z částky
4,484.994,60 Kč od 23. 11. 1999 do zaplacení a ve výši 14,15% jdoucími z částky
306.023,18 Kč od 23. 11. 1999 do zaplacení a žalovaný 2) je povinen zaplatit
žalobci částku 1,436.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 11% z této částky
ročně od 30. 7. 1999 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci náklady tohoto
řízení ve výši 205.536,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“.
K odvolání obou žalovaných Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem
(již ve vztahu k právnímu nástupci žalobce, jak je vpředu uveden) rozhodl, že
„I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku ve věci samé ve
vztahu k žalovanému 2) mění tak, že se žaloba zamítá. Ve výroku o nákladech
řízení se mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady řízení
před soudem prvního stupně a z tohoto důvodu zaplatit k rukám jeho právního
zástupce částku 26.775,- Kč. II. Ve vztahu k žalovanému 1) se napadený rozsudek
ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení potvrzuje. III. Žalovaný
1) je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce na náhradu
nákladů odvolacího řízení 33.100,- Kč. Žalobce je povinen zaplatit k rukám
právního zástupce žalovaného 2) náklady odvolacího řízení ve výši 17.850,- Kč.
IV. Dovolání k posouzení platnosti dohody o narovnání se připouští“.
Odvolací soud zejména konstatoval, že zásadní otázkou pro rozhodnutí je, zda
dohoda o narovnání byla platně uzavřena. Zopakoval důkaz smlouvou č. 1166/98 z
30. 7. 1998 o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. 1. 1992 na
základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obchodního zákoníku
(zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve zkr. „obch. zák.“) a o
narovnání vzájemných vztahů v důsledku změn v osobách účastníků původního
závazkového vztahu.
Odvolací soud dovodil, že skutečnost, že strany v roce 1998, kdy již byla
zrušena rozhodující část hospodářského zákoníku a kdy platil již obchodní
zákoník a novelizovaný občanský zákoník, uzavřely dohodu o narovnání podle v té
době platné úpravy, tj. podle § 585 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák“) neplatnost takové
dohody způsobit nemůže. Její uzavření není ani v rozporu s ustanovením § 763
odst. 1 obch. zák., byť toto ustanovení je kogentní povahy; jde však o
přechodné ustanovení, které uzavření dohody o narovnání podle občanského
zákoníku nebrání. Dohoda o narovnání, uzavřená v r. 1998, již nemohla mít
právní základ ve zrušeném hospodářském zákoníku.
Dohoda o narovnání je tudíž podle názoru odvolacího soudu platná. Námitka
žalovaného 1), že již před jejím uzavřením závazek z úvěrové smlouvy na trvale
se obracející zásoby (ve zkratce „TOZ“) zanikl, není relevantní vzhledem k ust.
§ 586 odst. 2 obč. zák. Nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobce nebyl
při sjednávání narovnání v dobré víře. Od okamžiku účinnosti dohody o narovnání
tedy zanikly hospodářskoprávní závazky, které byly nahrazeny závazky obchodními
(závazky podle obchodního zákoníku).
K námitce žalovaného 1) týkající se nedostatku aktivní legitimace žalobce,
odvolací soud konstatoval, že právní nástupnictví na straně věřitele z titulu
postoupení pohledávky postupně ve vztazích … banky, a. s., … banky, s. p. ú. a
… banky P., s. p. ú, bylo prokázáno. Stejně posuzoval tuto otázku v totožném
sporu Nejvyšší soud a jeho judikatura je shodná i v otázce udělení souhlasu …
banky a Č. p., a.s. při postoupení pohledávky … bance, s. p. ú.
Z uvedených důvodů shledal odvolací soud odvolání žalovaného 1) nedůvodným.
Podle názoru odvolacího soudu však jinak je tomu u žalovaného 2). V ručitelském
prohlášení v čl. IV. odst. 3 se ručitel zavazuje zajišťovat závazek dlužníka po
dobu, po kterou bude věřitelem … banka P. s. p. ú. Tato podmínka není v rozporu
s platnou právní úpravou. S účinností smlouvy o postoupení pohledávky z … banky
P. s. p. ú. na právního nástupce zanikl proto ručitelský závazek žalovaného
2) a žalovaný 2) tak vůči současnému žalobci, tj. C.1-1, L., není zavázán.
Proto ve vztahu k žalovanému 2) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, jak
shora uvedeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaný 1) a žalobce.
Žalovaný 1) v dovolání z 13. 12. 2001 poukazuje na to, že přípustnost dovolání
vyslovil Vrchní soud v Praze k posouzení platnosti předmětné smlouvy (dohody) o
narovnání. Posouzení má zásadní právní význam, neboť stejné dohody uzavírala …
banka P., s. p. ú. v období let 1995-1998 i s jinými subjekty.
K právnímu názoru odvolacího soudu žalovaný 1) namítá, že ustanovení § 763
odst. 1 obch. zák. je kogentní povahy a účastníci se proto od něj nemohou
odchýlit. Práva a povinnosti účastníků musejí být i po době
účinnosti hospodářského zákoníku posuzována podle tohoto předpisu.V opačném
případě by vznikla účastníkům práva a povinnosti rozdílná od očekávaných a
předpokládaných, a to by byl stav naprosto nežádoucí. Z tohoto důvodu má
žalovaný 1) za to, že předmětná dohoda o narovnání odporuje zákonu a je jako
taková neplatná. Právní vztahy a práva z této dohody vzniklé se musely a musejí
nadále řídit hospodářským zákoníkem. Tento zákoník dovoloval stranám pouze
upřesnit sporný nebo pochybný obsah závazku (§ 127) anebo stávající závazek
změnit nebo zrušit (§ 125) za předpokladů a v mezích stanovených
hospodářským zákoníkem. Rovněž případné uznání závazku by muselo být posuzováno
podle § 132 hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“)
Právní posouzení věci soudy obou stupňů proto žalovaný 1) pokládá za
chybné a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním z 19. 12. 2001 ve výrocích
I. a III. věta druhá s tím, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, dále též „o. s. ř.“), neboť směřuje proti výrokové části, kterou byl
změněn rozsudek osudu prvního stupně ve věci samé, a to ve vztahu k žalovanému
2). Jako důvod dovolání uvádí dovolatel, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzen věci (ust. § 241 odst. 3 písm. d) občanského
soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“).
Podle názoru žalobce odvolací soud nesprávně právně posoudil omezení
ručitelského závazku v bodu IV. poslední větě ručitelského prohlášení
žalovaného 2) ze dne 25. 8. 1998, čj. 2469/98-3115/1, podle kterého se ručitel,
tj. žalovaný 2) zavazuje zajišťovat závazek žalovaného 1) po dobu, po kterou
bude věřitelem … banka P., s. p. ú.
Žalobce se domnívá, že odvolací soud nevzal v úvahu rozhodující skutková
zjištění pro posouzení právních následků ve změně věřitelského subjektu. Tato
zjištění rekapituluje a dovozuje, že obchodní zákoník při úpravě institutu
ručení s případem, že dojde k omezení platnosti ručení na určitou osobu nebo po
určitou dobu, nepočítá - jak konstatoval i odvolací soud - a je třeba použít ve
smyslu ust. § 1 odst. 2 obch. zák. a § 853 obč. zák. ta ustanovení zákona,
která upravují vztahy obsahem a účelem ručení nejbližší, což je dle názoru
žalobce úprava bankovní záruky. Důsledky časového omezení platnosti záruky
výslovně upravuje ustanovení § 321 odst. 1 obch. zák. a nic nebrání tomu, aby
toto ustanovení bylo aplikováno i mimo bankovní obchody a tak je použít i
pro úpravu ručení ve smyslu ust. § 1 odst. 2 obch. zák. Žalobce má za to, že na
základě aplikace cit. ustanovení je třeba rozlišit důsledky skončení doby
platnosti ručení podle toho, zda došlo nebo nedošlo k platnému uplatnění nároku
věřitele z ručení, tj. k písemné výzvě věřitele, po dobu platnosti ručení. Po
skončení doby platnosti ručení zaniká právo věřitele uplatnit písemnou výzvou
své nároky z ručení, nikoli však existující pohledávka věřitele za ručitelem (a
odpovídající závazek ručitele) vzniklá na základě výzvy v době platnosti ručení
již učiněné. Opačný výklad podle názoru dovolatele otevírá cestu ke zneužití
práva a je v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák., protože ručitel by mohl
protiprávním odkládáním plnění docílit zánik svého závazku.
Dovolatel dospívá k závěru, že pohledávka … banky P., s. p. ú. je od
doručení její výzvy k plnění ručiteli – žalovanému 2) existující, platnou a
splatnou pohledávkou, která nezaniká pouze z toho důvodu, že uplyne doba
platnosti ručení. Splatná pohledávka žalobce resp. splatný závazek žalovaného
2) není a nemůže být omezen ve smyslu čl. IV. poslední věta ručitelského
prohlášení. Časové omezení platnosti ručení v předmětném ručitelském prohlášení
je třeba interpretovat tak, že zánikem ručení se rozumí zánik práva věřitele
uplatnit nároky z ručení, nikoliv zánik práva požadovat plnění od ručitele na
základě nároku již vzniklého.
Dovolatel je toho názoru, že dikce bodu IV. poslední věta ručitelského
prohlášení je formulována jako rozvazovací podmínka, jež má působit při
svém splnění zánik ručitelského závazku žalovaného 2) za specifikovaný závazek
žalovaného 1), avšak podle přesvědčení dovolatele k této rozvazovací podmínce
nelze přihlížet ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 in fine obč. zák., jelikož se
jedná o podmínku nedovolenou, v rozporu se zákonem. Dovolatel poukazuje na to,
že podle ustanovení § 311 odst. 1 obch. zák. ručení zaniká zánikem závazku,
který ručení zajišťuje a tato úprava má ve smyslu § 263 odst. 1 kogentní
charakter, takže jiný moment zániku ručitelského závazku nelze stanovit.
Dovolatel dále poukazuje na ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák., podle kterého s
postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní
spojená, a toto ustanovení je rovněž kogentní a nelze se od něj odchýlit.
Dovolatel má za to, že zajištění závazku jako právní institut se nevztahuje
přímo k subjektům (věřiteli a dlužníku) konkrétního závazku, ale vztahuje se k
závazku jako takovému. Postavení právního nástupce původního věřitele nemá být
zkráceno oproti postavení původního věřitele. V daném případě bod IV. poslední
věta ručitelského prohlášení obchází zákonnou úpravu postoupení pohledávky a je
proto neplatný.
Dovolatel konečně zdůrazňuje, že žalovaný 2) ve více případech ručil za závazky
dlužníků z původních úvěrů na TOZ a ustanovení bodu IV. poslední věta
ručitelského prohlášení nelze aplikovat tak, aby postup žalovaného 2),
zkracující ručení, požíval právní ochrany.
Dovolatel resumuje, že jeho pohledávka za žalovaným 2) nezanikla, když
pohledávka … banky P., s. p. ú. za žalovaným 2) byla postoupena na žalobce.
Žalobce z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud výroky I. a III. věta
druhá napadeného rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc vrátil (v tomto
rozsahu) odvolacímu soudu k dalšímu řízení a současně navrhuje i odložení
vykonatelnosti předmětných výroků ve smyslu ust. § 243 o. s. ř.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001).
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání žalobce a žalovaného
1) splňují náležitosti, stanovené zákonem (ustanovení § 240 odst. 1, § 241
odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval dovoláním žalovaného 1), jehož
přípustnosti se opírá o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., jelikož odvolací
soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Ve vztahu k ustanovení § 239 odst. 1 lze jako dovolací důvod uplatnit jen
nesprávné právní posouzení věci, na němž rozhodnutí spočívá [ust. § 241 odst. 3
písm. d) o. s. ř.].
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění,
jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při
aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl
také správně vyložen, popř. správně aplikován.
V daném případě je předmětem právního posouzení smlouva (dohoda) o narovnání
mezi účastníky, která je součástí „Smlouvy o podřízení závazkových vztahů
vzniklých před 1. 1. 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu
režimu obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků
a o narovnání vzájemných vztahů“, uzavřené dne 30. 7. 1998.
Spornou otázkou je, zda právní vztah vzniklý na základě ustanovení
hospodářského zákoníku (v době jeho účinnosti do 31. 12. 1991), který se i po
zrušení hospodářského zákoníku a jeho nahrazení obchodním zákoníkem od 1. 1.
1992, po tomto datu nadále řídí jen režimem hospodářského zákoníku, anebo zda
tento právní vztah v důsledku uzavření dohody o narovnání – lze podřídit po 1.
1. 1992 režimu obchodního zákoníku, resp. režimu občanského zákoníku obecně
včetně speciálního režimu obchodního zákoníku.
K této otázce se soudní judikatura vyslovila zcela jednoznačně právě v
souvislosti s použitím narovnání, a to za použití analogie tak, že „smlouva
není neplatná jen proto, že se účastníci dohodli o nahrazení dosavadního
hospodářského závazku závazkem obchodněprávním“ (rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 9 Cmo 601/2000, uveřejněný pod č.
8/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud k tomu dodává,
že ustanovení § 585 a násl. obč. zák. o narovnání lze aplikovat na
obchodněprávní vztahy po 1. 1. 1992 právě proto, že hospodářský zákoník tento
institut neznal a vzniklou mezeru je možno překlenout analogií iuris v souladu
s povahou předmětného závazkového vztahu jako „hospodářsko – obchodního“. V
důsledku uvedeného se hospodářskoprávní závazek ze smlouvy o úvěru
„modifikoval“ na obchodněprávní závazek z dohody o narovnání. Tomu odpovídá jak
povaha předmětného vztahu, tak i vůle účastníků, uzavírajících smlouvu č.
1166/98 z 30. 7. 1998, vyložená za použití pravidel výkladu, obsažených v
ustanovení § 266 odst. 1-3 obch. zák. Dohoda o narovnání podle § 585 obč. zák.
se ostatně svou podstatou blíží úpravě v § 127 hosp. zák., podle něhož je-li
obsah závazku sporný nebo pochybný a není-li hospodářsky účelné jej přesně
zjišťovat, může být obsah tohoto závazku stanoven dohodou organizací. V tomto
smyslu a k tomuto účelu směřovala též dohoda účastníků v posuzovaném případě,
přičemž není rozhodné, jak je tato dohoda (smlouva) formálně označena, nýbrž
rozhodný je její obsah, tj. práva a povinností z této dohody (smlouvy) pro
účastníky vyplývající.
S právním názorem žalovaného 1) se proto dovolací soud neztotožňuje a naopak
považuje za věcně správné právní posouzení odvolacího soudu. Z tohoto důvodu
dovolací soud dovolání žalovaného 1) zamítl (§ 243b odst. 1 věta před
středníkem o. s. ř.).
Dovolání žalobce je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž
směřuje proti výrokové části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé [ve vztahu k žalovanému 2)].
Ani dovolání žalobce není důvodné.
Žalobce jako dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení
sjednaného ručitelského závazku v ručitelském prohlášení žalovaného 2) ze dne
25. 8. 1998, jímž se žalovaný 2) zavázal zajišťovat závazek žalovaného jen pro
určitou, časově omezenou dobu, tj. po dobu, po kterou bude věřitelem … banka
P., s. p. ú. S právním posouzením odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje,
neboť je i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který dovodil v rozsudku
ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. 29 Odo 667/2001, že „ustanovení § 303 a násl.
obch. zák. nezakazují omezit ručitelský závazek pouze na jednoho věřitele; není
v rozporu s touto úpravou, ani ji neobchází (§ 39 obč. zák.), je-li ručitelský
závazek omezen právě jen na dobu, po kterou je věřitelem původní
věřitel“ (uveřejněno pod č. 61/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
S právním názorem žalobce, že neupravuje-li obchodní zákoník časově omezené
ručení, je nutno na takový případ aplikovat zákonnou úpravu bankovní záruky,
nelze souhlasit. Takovou analogii legis není možno z obchodního zákoníku
dovodit. Není žádný právní důvod pro to, aby pro institut ručení byla použita
ustanovení institutu bankovní záruky, jež podle základního ustanovení § 313
obch. zák. je naprosto odlišně konstruována co do účastníků (uplatňuje
se jen ve vztahu k bankám), co do obsahu i co do účelu.
Není rovněž opora pro to, aby jen z učiněné výzvy věřitele k plnění z ručení
byla vyvozována změna závazku, na určitou dobu smluvně omezeného, na závazek v
důsledku výzvy časově modifikovaný v tom smyslu, že nárok lze uplatnit i po
době, na kterou byl závazek časově omezen.
Ani námitce dovolatele, že v daném případě šlo o rozvazovací podmínku ve
smyslu § 36 odst. 2 věta druhá obč. zák., a to nedovolenou, v rozporu se
zákonem, nelze přisvědčit. Sjednané omezení ručení na dobu, po kterou bude
účastníkem závazkového vztahu jeden z účastníků, není svou povahou podmínkou
rozvazovací, protože žádné právní následky, které měly pominout, v tomto
případě nenastaly.
Námitka, že úprava zániku ručení v § 311 odst. 1 obch. zák. má kogentní povahu,
taktéž neobstojí, protože zánik ručení v důsledku zániku zajištěného závazku je
pouze jedním ze způsobu zániku, přičemž úprava ručení v § 303 a násl. obch.
zák. neobsahuje všechny způsoby zániku ručení, které jsou možné a dovolené
(např. dohodou účastníků). Rovněž odkaz dovolatele na kogentní charakter
ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. o postoupení pohledávky není případný, když
nelze směšovat závazky z ručení a závazky z postoupení práva (pohledávky).
Z uvedených důvodů dovolací soud zamítl i dovolání žalobce jako nedůvodné, když
rozhodnutí odvolacího soudu je i v žalobcem napadené části správné (ustanovení
§ 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve vazbě na §
224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Oba dovolatelé neměli v řízení o dovolání
úspěch a žádnému z účastníků v tomto řízení nevznikly podle obsahu spisu
náklady, na jejichž náhradu by měli právo.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. března 2004
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu