29 Odo 308/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému D.
D., zastoupenému, advokátem, o určení neplatnosti vyloučení z
družstva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 335/2000, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2002,
č. j. 15 Co 153/2002-49, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2002, č. j. 15 Co 153/2002-
49, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. prosince 2001,
č.j. 8 C 335/2000-27, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3
ze dne 10.12.2001, č.j. 8 C 335/2000-27, kterým tento soud zamítl žalobu na
určení, že vyloučení žalobce ze žalovaného družstva provedené dne
24.1.2000 a potvrzené členskou schůzí družstva dne 29.2.2000, je neplatné.
Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že vzhledem k tomu, že žalobní
návrh je formulován jako žaloba na určení, zda tu právní vztah je či
není, soustředil se soud prvního stupně zcela správně nejdříve na vyřešení
otázky, zda je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení dle §
80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy
má obchodní zákoník v ustanovení § 231 odst. 4 speciální právní úpravu, není
možno s úspěchem použít žalobu na určení, že vyloučení z družstva je neplatné.
Dále pak odvolací soud uvedl, že soud není oprávněn přezkoumávat platnost
usnesení členské schůze mimo řízení podle § 231 odst. 4 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jinak než v rejstříkovém řízení o
povolení zápisu skutečností vyplývajících z usnesení valné hromady do
obchodního rejstříku, a tedy ani platnost rozhodnutí představenstva, které
členská schůze svým rozhodnutím schválila. Právní zájem na požadovaném určení
proto nemůže být dán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
V dovolání uvedl, že žalobce zahájil soudní řízení žalobou Krajskému obchodnímu
soudu v Praze. Tento soud usnesením ze dne 23.5.2000, č. j. 51 Cm 125/2000-4
vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 3
s odůvodněním, že se nejedná o vztah podřazený ustanovení § 9 odst. 3
písm. a) o. s. ř. v tehdy platném znění. Dovolatel tvrdí, že Krajský obchodní
soud opominul ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) jj) o. s. ř. kde se stanoví, že k
rozhodování o návrhu člena družstva na zrušení rozhodnutí členské schůze o jeho
vyloučení je příslušný krajský soud. Pokud pak soud vycházel z
toho, že „naformulovaný žalobní petit“ nelze pod toto ustanovení
podřadit, pak mohl využít ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) aa) o. s. ř. Podle
názoru dovolatele rozhodoval ve věci věcně nepříslušný soud.
Dovolatel tvrdí, že z toho, že žalobce podal žalobu u krajského soudu, lze
dovodit, že chtěl upravit členství v družstvu v souladu s ustanovením §
231 odst. 4 obch. zák. I když je uvedené ustanovení specielním ustanovením,
svou povahou se blížící určovací žalobě.
Dovolatel považuje za podivné, že soud rozhodl o „změně věcné
příslušnosti“ (a na to žalobu posoudil podle ustanovení § 80 o.
s. ř. a ne podle ustanovení § 231 odst. 4 obch. zák.) bez toho, že by účastníky
jakkoli poučil. Přitom sám žalovaný ve svém vyjádření ze dne 23.5.2001 uvádí,
že žalobce podal žalobu na určení neplatnosti jeho vyloučení podle § 231
odst. 4 obch. zák.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam především v řešení otázky, zda
rozhodnutí o žalobě na neplatnost vyloučení člena z družstva věcně
nepříslušným soudem není taková vada řízení, kterou nelze odstranit. Zásadní
právní význam spatřuje též v tom, zda může soud rozhodnout bez jakékoli
komunikace se žalobcem o charakteru petitu žaloby tak, aby z toho vzniklo tzv.
překvapivé rozhodnutí, ač samotný obsah žaloby jasně určuje typ daného sporu.
Dovolatel požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že se dovolací soud nemůže zabývat
otázkou věcné příslušnosti soudu, neboť touto otázkou se odvolací soud ve svém
rozhodnutí nezabýval a proti rozhodnutí krajského obchodního soudu o postoupení
věci žalobce nepodal odvolání. Tvrdí, že z obsahu žaloby nevyplývalo, že jde o
žalobu člena družstva „na zrušení rozhodnutí orgánu družstva o jeho vyloučení“.
Dále žalovaný uvádí, že otázka, nakolik mají soudy účastníka poučovat o podobě
petitu, je otázkou judikatorně vyřešenou tak, že soud poučuje účastníky pouze o
jejich procesních právech a povinnostech. V projednávané věci bylo ze žalobního
petitu zřejmé, čeho se žalobce domáhá a rozhodnutí bylo materiálně vykonatelné.
K otázce překvapivosti rozhodnutí žalovaný uvedl, že názor soudu na charakter
žaloby byl zřejmý již z postoupení věci na obvodní soud.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V projednávané věci vylíčil dovolatel v žalobě skutkové okolnosti tak, že se
jako oprávněný nájemce bytu č. 7 v domě č. 2149, J. 8 P. 3 (dále jen „byt“)
stal zakládajícím členem žalovaného družstva a následně nájemcem uvedeného
bytu. Dne 30.4.1996 uzavřel se žalovaným smlouvu, podle níž byl oprávněn byt
krátkodobě pronajímat. Platnost této smlouvy nebyla nikdy písemně ukončena, ale
žalovaný sdělil žalobci dopisem - výstrahou - ze dne 14.11.1999, že
pronajímáním bytu porušuje stanovy družstva a že při opětovném
porušení stanov družstva bude z družstva vyloučen. Následovalo rozhodnutí
představenstva družstva ze dne 24.1.2000, kterým byl žalobce vyloučen z
družstva a po jeho odvolání k členské schůzi tato dne 29.2.2000 jeho odvolání
zamítla a vyloučení potvrdila. Vzhledem k tomu, že se žalobce
nedopustil jednání, na jehož základě byl z družstva vyloučen, soudí, že z
družstva platně vyloučen nebyl a dovozuje, že má naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti vyloučení z družstva. Navrhuje vydání rozsudku, kterým soud
určí, že jeho vyloučení z družstva je neplatné.
Dovolací soud uzavřel, že z vylíčení skutkových okolností v žalobě jednoznačně
vyplývá, že se žalobce domáhá prohlášení usnesení, kterým členská schůze
žalovaného potvrdila jeho vyloučení z družstva, za neplatné. Na tom nic nemění
ani to, že žalobce dovozuje, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Není povinností účastníka znát judikaturu, která dovodila (ačkoli to zákon
výslovně nestanoví), že při žalobách na vyslovení neplatnosti
rozhodnutí členské schůze družstva, které jsou určovacími žalobami svého druhu,
nemusí oprávněné osoby prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Formálně se však žalobce žalobním petitem domáhá určení neplatnosti svého
vyloučení (nikoli neplatnosti usnesení členské schůze). Pokud tedy měl soud,
vzhledem k formulaci žalobního petitu, přes vylíčení skutkových okolností v
žalobě, pochybnosti o charakteru žaloby, bylo jeho povinností vyzvat
účastníka k odstranění vady podání spočívající v rozporu mezi skutkovými
tvrzeními v žalobě a formulací žalobního petitu.
Jestliže odvolací soud takto nepostupoval a žalobce k odstranění vady nevyzval,
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Otázkou věcné příslušnosti soudu v projednávané věci se dovolací soud zabývat
nemohl, neboť ta byla pravomocně vyřešena usnesením Krajského obchodního soudu
v Praze ze dne 23.5.2000, č. j. 51 Cm 125/2000-4, kterým tento soud vyslovil
svoji věcnou nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 3, proti
kterému nepodal žalobce odvolání.
Protože odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jeho rozsudek a spolu s ním ze stejných
důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
a odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 6. dubna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu