29 Odo 312/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně Č. k. a., zastoupené JUDr. B. T., advokátem, proti žalovaným 1) P.
k. v. o. s., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně B. M. – D. a. s., a 2)
K. b. a. s., o určení pravosti pohledávky a práva na oddělené uspokojení,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 53 CmI 33/2001, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2004, č.j. 4
Cmo 94/2004-231, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2004, č.j. 4 Cmo 94/2004-231 a
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2003, č.j. 53 CmI 33/2001-193,
s výjimkou vyhovujícího výroku ve věci samé, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. září 2004, č.j. 4
Cmo 94/2004-231, potvrdil rozsudek ze dne 3. února 2003, č.j. 53 CmI
33/2001-193, jímž Krajský soud v Praze mimo jiné zamítl žalobu o určení, že
pohledávka žalobkyně za úpadkyní B. M. – D. a. s. (dále jen „úpadkyně“) činí
41,745.154,62,- Kč a že u pohledávky ve výši 109,615.167,24 Kč má žalobkyně
právo na oddělené uspokojení ze zpeněžení ve výroku specifikovaných nemovitostí
(dále jen „sporné nemovitosti“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a
žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že „celá řešená věc,
resp. rozhodnutí v ní, je pouze otázkou právního posouzení, neboť skutkový stav
učinili účastníci nesporným“. Odkazuje na stanovisko účastníků v průběhu řízení
před soudy obou stupňů, odvolací soud uzavřel, že ačkoli žalobkyně své nároky
dovozovala ze smlouvy o převzetí směnečného rukojemství, považujíc tuto „za typ
úvěrové smlouvy“, jde o pohledávku z převzetí směnečného rukojemství podle
ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“).
Jelikož v rozsahu částky 41,745.154,62,- Kč požadavek žalobkyně převyšuje
nároky vzniklé ve smyslu výše odkazovaného ustanovení směnečného zákona, v této
části žalobkyni vůči úpadkyni pohledávka nevznikla.
Dále odvolací soud zdůraznil, že k zaplacení „první směnky“ došlo tak, že
„směnečník první směnky (žalobkyně) vystavil druhou směnku a touto druhou
směnkou zaplatil směnku první“. Za stavu, kdy výše uvedeným způsobem původní
závazek zanikl splněním, zanikly rovněž akcesorické závazky - zástavní právo;
žalobkyně se tak nemůže domáhat odděleného uspokojení pohledávky z titulu
zástavního práva, zřízeného v její prospěch „v souvislosti s původním
závazkem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 243b odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř., tj. namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Akcentujíc, že do konkursu vedeného na majetek úpadkyně přihlásila pohledávku
ze smlouvy o převzetí směnečného rukojemství (a nikoli pohledávku směnečnou),
dovolatelka soudům nižších stupňů především vytýká, že v rozporu s přihláškou
pohledávky a s žalobními tvrzeními posuzovaly důvodnost žalobou uplatněného
nároku dle směnečného zákona a nikoli podle smlouvy o převzetí směnečného
rukojemství. V této souvislosti dovolatelka podrobně odůvodňuje možnost vzniku
mimosměnečných závazků (a jím odpovídajících pohledávek) na základě smlouvu o
převzetí směnečného rukojemství. Dále polemizuje s právním závěrem odvolacího
soudu (a soudu prvního stupně) ohledně řešení otázky, zda „zaplacení směnky
směnkou je možné i tím, že dlužník původní směnky vystaví směnku novou“.
Konečně dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že nesplnily poučovací
povinnost podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. a nesprávně řešily i otázky
procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř., jakož i to, že
rozhodnutí nezdůvodnily v intencích požadavků vyplývajících z ustanovení § 157
o. s. ř.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i
důvodné.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 82/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého spor o
určení pravosti nevykonatelné pohledávky je sporem vyvolaným konkursem, v jehož
rámci soud usnesení podle § 107a o. s. ř. nevydává. S osobou, které žalující
konkursní věřitel v průběhu takového sporu postoupil pohledávku, o jejíž
pravost jde, soud bez dalšího jedná jako s novým žalobcem ode dne, kdy nabude
právní moci usnesení, jímž soud v konkursním řízení ve smyslu § 107a o. s. ř.
připustil, aby se tato osoba stala účastníkem konkursního řízení namísto
žalujícího konkursního věřitele. To, že ve sporu o určení pravosti
nevykonatelné pohledávky tímto způsobem došlo ke změně v osobě žalobce, může
soud vzít na vědomí usnesením, jímž se upravuje vedení řízení.
V projednávané věci je z obsahu spisu nepochybné, že soud prvního stupně
usnesením ze dne 31. července 2002, č.j. 53 CmI 33/2001-174, vyhověl návrhu
původní žalobkyně Č. o. b., a. s., aby na její místo do řízení vstoupila Č. k.
a., a to s odkazem na ustanovení § 107a o. s. ř., aniž přitom zkoumal, zda k
takové změně došlo v rámci konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně. V
průběhu odvolacího řízení pak Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. ledna
2004, č.j. 4 Cmo 66/2003-218, zamítl návrh druhé žalované, aby na její místo
vstoupila G. C. B., a. s. (jako nabyvatelka pohledávek přihlášených druhou
žalovanou do konkursu vedeného na majetek úpadkyně); aniž se zabýval otázkou,
zda v konkursním řízení došlo ke změně v osobě popírajícího konkursního
věřitele či nikoli, nadále v řízení pokračoval jako s druhou žalovanou s K. b.
a. s. a ve vztahu k ní také rozhodl.
Jelikož postup soudů obou stupňů při řešení otázky procesního nástupnictví jak
na straně žalobkyně, tak na straně druhé žalované (jako popírající konkursní
věřitelky) je v rozporu se závěry přijatými Nejvyšším soudem ve shora citovaném
rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; již proto rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu prvního
stupně) neobstojí.
Řízení před soudy nižších stupňů je postiženo i další vadou řízení, k jejíž
existenci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. Nejvyšší soud
přihlíží z úřední povinnosti.
Podle ustanovení § 120 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede
(odstavec 1). Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení
účastníků (odstavec 4).
Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména
výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a
právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a
výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud
(§ 125 o. s. ř.).
Jak pro sporné, tak pro nesporné řízení platí, že ne všechna právně významná
tvrzení účastníků musí být předmětem dokazování v tom smyslu, že jejich
pravdivost by musela být zjištěna provedením některého z důkazních prostředků.
Zejména pro oblast sporného řízení, které je ovládáno zásadou dispoziční a
projednací, zákon počítá s tím, že skutková zjištění soudů mohou mít svůj původ
v nesporných tvrzeních účastníků, kteří tím projevují vůli omezit dokazování
jen na ty skutečnosti, které zůstávají mezi nimi spornými. Shodná tvrzení
účastníků nejsou ovšem pro soud závazná potud, že by skutečnosti, kterých se
tato tvrzení týkají, nemohl učinit předmětem dokazování. Zejména tam, kde
rozhodnutí soudu má být v souladu s hmotným právem kogentní povahy, musí být
soudu umožněno, aby prostřednictvím dokazování ověřil pravdivost těchto
tvrzení, která ostatně mohou být účastníky odvolána v průběhu dalšího řízení.
Účastníci mohou učinit nespornými skutkové okolnosti, nikoli jejich právní
hodnocení (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Občanský soudní řád.
Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 572). Jak je zřejmé
z obsahu spisu (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 27.
ledna 2003 - čl. 189-190 a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně), soud
prvního stupně ve věci neprováděl dokazování, vycházeje z toho, že „nesporným“
je rovněž uzavření smlouvy o převzetí směnečného rukojemství ze dne 9. srpna
1995, včetně dodatků a dohody o vyrovnání z téhož data, včetně dodatků, jakož i
smlouva o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem a existence směnek
ze dne 6. září 1999. Občanský soudní řád však takový způsob „získání“
skutkových zjištění nezná, když ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. soudu pouze
umožňuje, aby vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků o
skutkových okolnostech věci a nikoli jednotlivé důkazní prostředky.
Neučinily-li soudy nižších stupňů žádné skutkové zjištění ohledně obsahu
právních úkonů, z nichž žalobkyně dovozuje existenci žalobou uplatněné
pohledávky a práva na její oddělené uspokojení, nelze za správné považovat ani
jejich právní závěry o neexistenci pohledávky a o zániku zástavního práva; je
tak naplněn i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu a s výjimkou vyhovujícího
výroku ve věci samé i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a
odstavec 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně při řešení otázek koexistence
směnečných a mimosměnečných závazků a zániku závazku převzetím směnky
nepřehlédne názory právní teorie (viz Kovařík, Z. - Ke vztahu závazků
směnečných a smluvních, Právní rozhledy 1/1994).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu