29 Odo 331/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla
Vosečka v právní věci žalobce, Ing. M. C., zast., advokátem, proti
žalovanému Ing. K. N., zast., advokátem, o zaplacení 2,253.493,- Kč s
přísl. ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm
150/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.
října 2001, čj. 5 Cmo 332/2001-98, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2001, čj. 5 Cmo 332/2001-98 a
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2001, čj. 50 Cm
150/99-77 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 21.5.2001, čj. 50 Cm 150/99-77, kterým tento soud zrušil směnečný platební
rozkaz ze dne 14.5.1999, čj. 50 Cm 150/99-11, kterým uložil žalovanému zaplatit
žalobci částku žalovanou z titulu dohody mezi účastníky jako společníky veřejné
obchodní společnosti o vypořádání vypořádacího podílu žalobce v této
společnosti. Soud prvního stupně přitom rozhodoval ve věci již podruhé, když
jeho prvý rozsudek odvolací soud usnesením ze dne 18.9.2000, čj. 5 Cmo
669/99-53, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž
zavázal soud prvního stupně svým právním názorem, že „ujednání o tom, že by měl
Ing. C. obdržet od Ing. N. na vyrovnání podílu ve firmě L. Kč
6,253,494,- je v rozporu se zákonem a tedy je neplatné“.
Soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz proto, že
zjistil, že podle dohody o finančním vyrovnání ze dne 2.4.1996 měl
žalobce obdržet na vyrovnání podílu ve společnosti L. v.o.s.
(dále jen „společnost“). 11,800.000,- Kč, z toho 5,546.507,- Kč od společnosti
a zbytek od žalovaného. Směnka zajišťovala část závazku z uvedené dohody.
Zajištění směnkami dohoda předvídá. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
tvrzení žalobce, že směnka zajišťovala jiné vzájemné nároky účastníků ze
žalobcem předloženého přehledu o společném majetku účastníků nevyplývá, jehož
vypořádání směnka zajišťovala, není prokázaný a toto tvrzení je
vyvráceno jinými listinami. Protože nárok na vypořádací podíl je nárokem
společníka vůči společnosti, je dohoda ze dne 2.4.1996 v části, kterou se
žalovaný, jako společník zavazoval k zaplacení části vypořádacího podílu
žalobci, neplatná. Směnka tedy zajišťuje závazek, který nevznikl.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že ve směnečných věcech nemusí
žalobce uvádět nic o důvodech směnky a okolnostech jejího vystavení,
motivech jež vedly k jednotlivým podpisům a dalším nesměnečným
okolnostem. Je to v prvé řadě žalovaný, který musí přijít s obranou proti
uplatněnému nároku a pokud ji zakládá na okolnostech nesměnečných, musí
přijít s tvrzeními a důkazy, jimiž svou obranu podpoří a prokáže. Nastane-li
ovšem situace, kdy žalovaný takovou obranu uplatní, vznese k tomu příslušná
tvrzení a z provedených důkazů může vyplývat důvodnost námitek, je nezbytné,
aby také žalobce přišel s vlastní skutkovou variantou věci a
předložil k ní důkazy. Ustanovení § 120 odst. 3 občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“) se za takového stavu uplatní i ve směnečných věcech.
V projednávané věci z doplněného dokazování vyplývá souvislý sled zjištění, kdy
směnka logicky navazuje na dohodu ze dne 2.4.1996 a splátkový kalendář k
ní, a to jak svou výší, tak i splatností. Je jistě možné, že shodou
okolností bude přesto vydána další směnka stejného obsahu k jinému účelu. Je-li
však tento účel spatřován v jiných vztazích účastníků, bylo by třeba o nich
něco blíže tvrdit a prokázat. Přitom ze zjištění soudu prvního stupně
vyplývá jasně, že pokud byly zjištěny jakékoli smlouvy, správní rozhodnutí a
další skutečnosti, vždy se vztahovaly ke společnosti, ne ke společníkům.
Jestliže žalobce tvrdí, že kauzální vztah mezi účastníky spočívá ve vypořádání
jejich osobních vztahů mimo společnost, nelze přehlédnout, že směnka je na
značnou částku. Mělo-li by jít o vypořádání, pak je zřejmé, že celkové osobní
„investice“ musely být ještě vyšší, neboť směnka jistě měla by pak zachycovat
jen podíl žalobce. Přitom není vůbec nic známo o tom, kdo, kolik a komu platil
a z jakého důvodu. Že by společnost měla vše dokladováno, zatímco
společníci nic, bylo by velmi podivné. Navíc případné zjištění, že skutečně
společníci něco zaplatili ze svého, také nic neprokazuje. Měli-li by být
spoluvlastníky věcí, jak je uvádí v předloženém přehledu žalobce, pak vzniká
nutně otázka, na základě čeho se stali těmito spoluvlastníky, s kým uzavřeli
smlouvu a jakou, jak na ně bylo vlastnictví převedeno. Samo placení totiž
nemůže nic o vlastnictví vypovědět. V této souvislosti ostatně platí, že i
kdyby platili něco za společnost, šlo by opět o vztah bezdůvodně platícího
společníka a společnosti a nikoli o vztah společníků navzájem. A
konečně i kdyby bylo prokázáno, že účastníci skutečně nabyli na základě smluv
se třetími osobami spoluvlastnictví k majetku tvrzené žalobcem, zbývá ještě
otázka, jak by přešel spoluvlastnický podíl žalobce na
žalovaného.
Uvedené problémy nelze překonat apodiktickým tvrzením, že existovaly nějaké
blíže neuvedené a nijak neprokázané vztahy účastníků mimo společnost. To platí
tím spíše, že z provedených důkazů se podává zcela pravděpodobný důvod směnky.
Co se týče neprovedených důkazů, jejich prostřednictvím by možná šlo
zjistit, že v účetnictví společnosti se o některých položkách neúčtovalo,
nelze z nich však zjistit, zda o nich účtováno být mělo nebo nemělo. Zejména
nelze z toho, že v účetnictví společnosti případně některé položky chybí,
konstatovat, že existovalo spoluvlastnictví mezi účastníky. O tom by muselo být
prokázáno, že existovaly nabývací tituly. Tím, že nebyly provedeny
žalobcem navrhované důkazy znaleckým posudkem a účetnictvím, nebyl žalobce
zkrácen na svých právech. Odvolací soud neshledal, že odůvodnění rozsudku je ve
vztahu k neprovedeným důkazům nedostačující.
Odvolací soud dále uvedl, že co se týče výpovědi žalovaného jako účastníka,
soud prvního stupně se o spornou část neopírá. Výpověď o tom, že žalovaný od
počátku považoval směnku za neplatnou je jistě neuvěřitelná a nepravdivá, je
zřetelně ovlivněna právními názory soudů vyslovenými v předchozích
rozhodnutích. Jiné části jeho výpovědi jsou však naopak zcela
souladné s jiným dokazováním a nebylo důvodu z nich nevyjít, když nejsou známy
důkazy, které je mohly zpochybnit.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že směnka, ze
které se žalobce domáhá plnění, se vztahuje k dohodě o vypořádání
účasti žalobce ve společnosti. Vystupující společník má právo na
vypořádání vůči společnosti, nikoli vůči druhému společníku. Z dohody ze dne
2.4.1996 je zřejmé, že společníci měli na mysli takový stav, kdy jeden
z nich v podstatě kupoval podíl druhého. To však ve veřejné obchodní
společnosti není možné. Směnka se tedy vztahuje k důvodu, který sám jako platný
právní úkon obstát nemůže. Jde tedy o kauzu směnky jen zdánlivou a
námitka nedostačující kauzy je tudíž důvodná. Proto odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), popřípadě c), co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání uvedl, že směnka je abstraktním cenným papírem. Žalovaný
vypověděl, že směnku podepsal dobrovolně, svobodně, bez jakéhokoli nátlaku a
nikoli v tísni, a to sám za sebe. Jde tedy o platný závazek a nemělo být blíže
zkoumáno, proč žalovaný takový závazek převzal. Při opačném výkladu směnka v
podmínkách České republiky ztrácí svůj smysl abstraktního cenného papíru.
Pokud však již soud zkoumal, z jakých důvodů žalovaný směnku vystavil, nese
důkazní řízení znaky libovůle; je tedy stiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce předložil soudu prvního stupně listinný důkaz - odborné vyjádření
daňového poradce a bilančního účetního Ing. P. H., z něhož je zjevné, že účetní
závěrka společnosti svědčí o tom, že některé rozpracované investice, které
reálně existují v objektu společnosti, nejsou součástí této účetní závěrky a
nemohly tedy být hrazeny z prostředků společnosti. V této souvislosti žalobce
navrhl znalecký posudek, z něhož by mělo být na základě přezkoumání účetnictví
společnosti patrné, že některé žalobcem označené investice nebyly investicemi
společnosti, ale investicemi dvou fyzických osob do objektu, který je sice sám
ve vlastnictví společnosti, není však postaveno najisto, zda i všechny stavby,
které se zde nacházejí, jsou ve vlastnictví této společnosti, nebo ve
vlastnictví dvou fyzických osob. Tím se žalobce snažil prokázat své tvrzení, že
samotná směnka vycházela z inominátní dohody dvou fyzických osob, týkající se
jiných investic než jejich obchodního vztahu ve společnosti a měla vypořádat
právě tyto jiné majetkoprávní vztahy.
Soud prvního stupně nejenže v odůvodnění svého rozsudku nereflektoval
na uvedený důkaz a nijak se s ním nevypořádal, ale bez dalšího odmítl i
návrh na provedení důkazu navazujícím znaleckým posudkem. Toto
odmítnutí odůvodnil pouze jednou větou o nadbytečnosti a nehospodárnosti, bez
jakéhokoli bližšího věcného odůvodnění. Přitom právě znaleckým posudkem by
mohlo být prokázáno, že existuje určitý rozpor v účetnictví společnosti, který
bylo možno vysvětlit právě tím, že některé investice nebyly hrazeny touto
společností, ale fyzickými osobami a stavby hrazené těmito fyzickými osobami
nemohly být ve vlastnictví společnosti, ale byly spoluvlastnictvím fyzických
osob.
Žalobce rovněž poukazuje na „věcně evidentně chybné odůvodnění“ rozsudku
odvolacího soudu na straně sedmé, druhý odstavec. Zde soud uvádí, že ve
společnosti vystřídala žalobce na místě druhého společníka M. J. a nikoli
žalovaný. Bylo by tedy podle soudu logické, kdyby to byla právě ona, kdo by se
k úhradě hodnoty podílu žalobce zavázala. Proč by měl podíl hradit jiný
společník, jehož podíl ve společnosti se nijak nemění, nedává
podle odvolacího soudu žádný smysl. Tento závěr je věcně chybný. Podíl
žalovaného ve společnosti byl až do vystoupení žalobce 50 %. Po
přistoupení M. J. do společnosti činil podíl žalovaného 99 %. Závěr soudu, že
touto transakcí žalovaný nic nezískal je tedy zjevně chybný.
Dovolatel dále tvrdí, že závazek žalovaného dle dohody ze dne 2.4.1996
sám o sobě nepředstavuje závazek vyplatit část vypořádacího podílu.
Formulace „vyrovnání podílu ve firmě“ totiž neznamená totéž, co „výplata
vypořádacího podílu.“ Navíc vypořádacím podílem není podle obchodního zákoníku
ve znění platném v době uzavření dohody částka 11,800.000,- Kč, ale pouze
částka 5,546.507,- Kč - proto ani nemohlo jít o výplatu vypořádacího
podílu.
Zákon však nevylučuje, aby se fyzické osoby, které jsou společníky veřejné
obchodní společnosti, dohodly, že účetní hodnota vypořádacího podílu
neodpovídá jeho reálné tržní ceně a aby tuto reálnou tržní cenu
doplatil vystupujícímu společníkovi druhý společník. Touto reálnou tržní cenou
může být i určité odstupné za uvolnění podílu ve společnosti. Není totiž
důvodu, aby taková dohoda dvou fyzických osob musela být označena za neplatnou.
Naopak by šlo o platnou nepojmenovanou smlouvu se zcela racionálním jádrem. V
tom směru oba soudy věc nesprávně právně posoudily, čímž byl naplněn dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k novému rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání především uvedl, že zákon směnečný a šekový v
čl. I. § 17 připouští kauzální námitky vůči směnce. K námitce nedostatečného
dokazování uvedl, že důkaz znaleckým posudkem byl nadbytečný, jak správně
vysvětlil odvolací soud. Navrhovaným důkazem by sice bylo případně možno
prokázat určité chyby v účetnictví společnosti, nebylo by jím však možno
zjistit, že účastníci jsou spoluvlastníky staveb, které byly v katastru
nemovitostí zapsány jako vlastnictví společnosti. Pokud žalobce interpretuje
dohodu ze dne 2.4.1996 jinak, než to učinily soudy obou stupňů, není jeho
právní názor správný, neboť postupem podle ustanovení § 266 obch. zák. a v
souvislosti s provedenými důkazy nebylo možno dospět k jinému závěru. Žalovaný
navrhuje zamítnutí dovolání.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., neboť odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení zavázal soud
prvního stupně svým právním názorem týkajícím se neplatnosti ujednání v dohodě
ze dne 2.4.1996 o vyrovnání podílu společníka ve veřejné obchodní
společnosti druhým společníkem.
Pokud jde o námitku dovolatele o tom, že předloží-li dlužník platnou směnku,
není soud oprávněn zkoumat její kauzu, dovolací soud uzavřel, že podle ustálené
judikatury - viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.6.1995, sp.
zn. 5 Cmo 477/94, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura č. II/2001
pod č. 54, se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje - vyplývá ze článku I. § 17
zákona č. 191/1950 Sb., že mezi prvním majitelem směnky a výstavcem
jsou přípustné námitky vyplývající z mimosměnečných vztahů, související s danou
směnkou (tzv. kauzální námitky).
K námitce dovolatele týkající se nedostatečného hodnocení
důkazů a neprovedení navrženého důkazu, o kterých dovolatel
tvrdí, že zakládají dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., Nejvyšší soud uzavřel, že vadou řízení podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., je v první řadě to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z
neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Neúplnost nebo
nesprávnost zjištění skutkového stavu věci však není dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. a) v případě, že odvolací soud dospěl ke
skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí; tak tomu je i v
projednávané věci.
O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci, která může být dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. se může jednat i
tehdy, jestliže soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř., tedy
i jestliže neprovedl navržený důkaz, ovšem jen za předpokladu, že neprovedení
navrženého důkazu mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Tak tomu ale v projednávané věci není. Neprovedení navrženého důkazu znaleckým
posudkem odvolací soud zhodnotil správně jako nadbytečné, když uzavřel, že jeho
provedením nemohlo být prokázáno tvrzení navrhovatele, o tom, že směnka
sloužila k zajištění vypořádání spoluvlastnictví mezi ním a žalovaným. Jak
správně uvedl žalovaný ve vyjádření k dovolání, navrhovaným důkazem mohly být
eventuelně prokázány nedostatky v účetnictví společnosti, nikoli však to, že
věci, které dovolatel označil jako předmět spoluvlastnictví, nejsou ve
vlastnictví společnosti, ale ve spoluvlastnictví účastníků.
Takový stav by mohl být prokázán např. tím, že by dovolatel doložil,
že ohledně těchto věcí uzavřeli účastníci smlouvu (např. smlouvu o
dílo či smlouvu kupní) apod. Takový důkaz však dovolatel soudu nenabídl. Jak
správně uvedl odvolací soud, ani samotné uhrazení ceny těchto věcí účastníky by
nezakládalo jejich spoluvlastnictví k nim, ale nanejvýše by mohlo založit
jejich nárok na uhrazení nákladů vynaložených za společnost.
Dovolatel rovněž namítá, že oba soudy nesprávně posoudily dohodu ze dne
2.4.1996 jako dohodu o vyplacení vypořádacího podílu, když ve skutečnosti
šlo o dohodu o tom, že druhý společník doplatí vystupujícímu
společníkovi reálnou tržní cenu jeho podílu ve společnosti, která byla vyšší,
než hodnota vypořádacího podílu vyplývající z účetnictví. Dovolatel dovozuje,
že zákon uzavření takové dohody nevylučuje, a že není důvodu, aby taková dohoda
dvou fyzických osob musela být označena za neplatnou. Naopak by šlo
o platnou nepojmenovanou smlouvu se zcela racionálním jádrem.
Odvolací soud založil svůj rozsudek na závěru, že směnka, ze které se žalobce
domáhá plnění, se vztahuje k dohodě ze dne 2.4.1996, kterou kvalifikoval jako
dohodu o vypořádání účasti žalobce ve společnosti. Uzavřel, že vystupující
společník má právo na vypořádání vůči společnosti, nikoli vůči druhému
společníku. Uvedl, že z dohody ze dne 2.4.1996 je zřejmé, že společníci
měli na mysli takový stav, kdy jeden z nich v podstatě kupoval podíl druhého.
To však ve veřejné obchodní společnosti není možné. Směnka se tedy vztahuje k
důvodu, který sám jako platný právní úkon obstát nemůže. Jde tedy o kauzu
směnky jen zdánlivou a námitka nedostačující kauzy je tudíž důvodná.
Soud prvního stupně zjistil z dodatku č. 3 ke společenské smlouvě společnosti,
že účast žalobce ve společnosti skončila změnou účastníků smlouvy, tj. podle §
83 obch. zák. Závěr, že společník veřejné obchodní společnosti, jehož účast ve
společnosti končí, má v takovém případě nárok na výplatu vypořádacího podílu od
společnosti, je správný, a to přesto, že ustanovení § 89 obch. zák. tento podíl
výslovně přiznává jen při ukončení účasti ve společnosti podle § 88 odst. 1
obch. zák. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 61 odst. 2 obch. zák., v
rozhodném znění, přiznávalo společníkům všech obchodních společností při zániku
jejich účasti ve společnosti právo na vypořádací podíl a vzhledem k tomu, že
obchodní zákoník nepřipouští ukončení účasti společníka ve veřejné obchodní
společnosti převodem podílu, nelze než uzavřít, že při postupu podle § 83 obch.
zák. nemohou vystupující a přistupující společník – dochází-li k těmto změnám
návazně – vypořádávat ukončení a nabytí účasti ve společnosti mezi sebou, ale
musí je vypořádat se společností.
Správný však není závěr odvolacího soudu, že z toho, že právo na vyplacení
vypořádacího podílu vzniká společníkovi vůči společnosti, vyplývá, že ujednání
o tom, že by měl žalobce obdržet od žalovaného na vyrovnání podílu ve
společnosti 6,253,494,- Kč je v rozporu se zákonem a tedy je neplatné. Takové
plnění jistě není společník, který ve společnosti setrvává, povinen poskytnout.
Jestliže však se dobrovolně zaváže k tomu, že odcházejícímu
společníkovi nějaké plnění poskytne, nelze takový závazek bez dalšího
kvalifikovat jako protiprávní.
Jestliže zákon připouští uzavření dohody, kterou jeden ze
společníků ze společnosti vystupuje, nic nebrání tomu, aby si
společníci, pokud mají za to, že vypořádací podíl neodpovídá reálnému
stavu majetku společnosti, sjednali vyrovnání nad rámec stanovený zákonem.
Taková dohoda by byla neplatná pouze tehdy, byl-li by dán některý z
důvodů neplatnosti stanovených zákonem, nikoli však pro obcházení zákona, neboť
takovou dohodou k obcházení zákona nedochází. K tomu je třeba ještě dodat, že
sám zákon umožňuje, aby společenská smlouva stanovila způsob určení
vypořádacího podílu odchylně od dispozitivní úpravy v obchodním zákoníku,
aniž by toto určení jakkoli omezoval - je tedy možné dohodnout jak
vyšší, tak i nižší hodnotu vypořádacího podílu. Jestliže tedy v tom směru zákon
připouští založení povinnosti společnosti k výplatě vypořádacího podílu ve
větší výši, než vyplývá ustanovení § 89 a § 92 obch. zák., aniž považuje
za nutné chránit ostatní společníky před takovým postupem, tím méně lze bránit
dobrovolnému převzetí povinnosti k vypořádání nad rámec vypořádacího
podílu mezi společníky.
Protože odvolací soud dohodu ze dne 2.4.1996 z uvedeného hlediska nezkoumal, je
jeho právní hodnocení věci neúplné, a tedy i nesprávné.
Proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu
a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle
ustanovení § 243b odst. 2 a 3, věta druhá, o. s. ř. zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. listopadu 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r .
předsedkyně senátu