29 Odo 346/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra
Šuka v právní věci navrhovatele R. G., zastoupeného advokátem, o neplatnost
usnesení valné hromady B. T. G. s. r. o., zastoupené advokátkou konané dne 29.
července 2002, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 44 Cm 91/2002, o
dovolání B. T. G. s. r. o. proti usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 13. října
2005, č. j. 7 Cmo 172/2005 – 123, takto:
Usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 13. října 2005, č. j. 7 Cmo 172/2005 -
123, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením změnil odvolací soud usnesení Městského soudu v P. ze dne
9. září 2004, č. j. 44 Cm 91/2002-83, tak, že určil, že „Usnesení valné hromady
žalované ze dne 29. července 2002 uvedená v notářském zápise NZ 536/2002, N
592/2002, sepsaném dne 29. července 2002 notářkou v Praze JUDr. M. M. pod body
„Za prvé“ až „Za třetí“, jsou neplatná.“
V odůvodnění odvolací soud uvedl, že stěžejní otázkou pro rozhodnutí ve věci
je, zda S. T., I. B. a navrhovatel byli ke dni konání napadené valné hromady
společníky B. T. G. s. r. o. (dále též jen „společnost“).
K tomu odvolací soud uzavřel, že aby mohlo dojít k převodu obchodního podílu,
musí být platně uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu, která je
upravena v § 115 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Uzavření
smlouvy o převodu obchodního podílu je dvoustranným právním úkonem, který podle
§ 37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) musí být učiněn svobodně,
vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Je-li právní úkon neplatný
pro vadu vůle anebo pro vadu projevu vůle, jde o absolutní neplatnost, která
působí přímo ze zákona, od počátku, jakož i bez ohledu na to, zda se této
neplatnosti někdo dovolal. Z absolutně neplatného úkonu nevzniknou práva a
povinnosti, tedy zamýšlené následky, které jsou spojeny s takovým, avšak
bezvadným právním úkonem, nenastanou. K absolutní neplatnosti právního úkonu
přitom soud přihlíží z úřední povinnosti. Na základě neplatné smlouvy o převodu
obchodního podílu nedochází k převodu obchodního podílu ani ke změně společníků
společnosti s ručením omezeným.
Smlouva o převodu obchodního podílu společnosti E.-D. s. r. o. ve společnosti
B.T.G. s. r. o. ze dne 6. ledna 1995 (dále též jen „smlouva“) podle odvolacího
soudu uvádí v článku 1, že převodce převádí 100 % podílu na nabyvatele, v
článku 2, že touto smlouvou přechází v příslušném poměru na nabyvatele
všechna práva a závazky z převedeného obchodního podílu převodce, a že
nabyvatelé přistupují k zakladatelské listině B. T. G. s. r. o., a konečně v
článku 3 smlouva stanoví, že se smluvní strany dohodly, že majetkoprávní
vyrovnání související s převodem obchodního podílu bude provedeno při podpisu
této smlouvy. Odvolací soud zdůraznil, že ze smlouvy, tak jak je formulována,
nelze zjistit, zda se nabyvatelé mají stát spolumajiteli 100% obchodního
podílu (společný obchodní podíl) či zda má každý z nich nabýt určitou část
obchodního podílu převodce, neboť smlouva neuvádí, jaké konkrétní části z
obchodního podílu převodce by se měly na jednotlivé nabyvatele převést. Jelikož
z požadavku určitosti právního úkonu vyplývá, že ve smlouvě musí být výslovně
uvedeno, zda jde o bezúplatný převod, nebo zda jde o převod úplatný a v tom
případě musí být ve smlouvě dohodnuta cena, není podle odvolacího soudu smlouva
dostatečně určitá a je proto absolutně neplatná.
Odvolací soud dále uzavřel, že na základě absolutně neplatné smlouvy o převodu
obchodního podílu ze dne 6. ledna 1995 nedošlo k převodu obchodního podílu a ve
smlouvě označení nabyvatelé I. B., R. G. a S. T. nemohli nabýt obchodní podíl
ve společnosti a v důsledku toho se také ani nemohli stát a nestali společníky
společnosti B. T. G. s. r. o. Z toho důvodu jsou usnesení přijatá na valné
hromadě společnosti dne 29. července 2002 uvedená v notářském zápise NZ
536/2002, N 592/2002, sepsaném dne 29. července 2002 notářkou v Praze JUDr. M.
M. pod body „Za prvé“ až „Za třetí“, neplatná, neboť na této valné hromadě
rozhodovaly osoby, které nebyly společníky společnosti. Na uvedeném závěru
ničeho nemění ani skutečnost, že rejstříkový soud v roce 1995 provedl zápis
jmenovaných, coby společníků společnosti, do obchodního rejstříku, neboť, jak
uvedl odvolací soud, zápis společníků do obchodního rejstříku má, a vždy měl,
pouze deklaratorní charakter. K námitce žalované o nabytí obchodních podílů
vydržením uvedl, že nemá oporu v platné právní úpravě.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala společnost dovolání, odkazujíc co do
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o
převodu obchodního podílu společnosti B.T.G. a o tom, že se nabyvatelé podílů z
této smlouvy nikdy nestali společníky společnosti, a považuje rozhodnutí
odvolacího soudu za zcela nejasné a neodůvodněné. Uvádí, že v době, kdy došlo k
zápisu R. G., S. T. a I. B. jako společníků společnosti, občanský soudní řád ve
svém § 200b odst. 1 obsahoval ustanovení, dle kterého v řízení o provedení
zápisu byl soud povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady k provedení
zápisu vyžadované právními předpisy. Dále namítá, že rejstříkový soud je
povinen posoudit správnost návrhu na zápis navrhovaných skutečností a k tomu
jako předběžnou otázku přezkoumat i platnost doložených dokumentů a není tedy
důvod tomuto závěru upírat závaznost soudního rozhodnutí. Dovolatelka má za to,
že odvolací soud „založil své rozhodnutí na otázce, o které již bylo v
minulosti pravomocně rozhodnuto, a tudíž jde o rozhodnutí vadné z důvodu dle §
243b odst. 4 ve spojení s § 229 odst. 2 písmeno b) o. s. ř.“, v čemž spatřuje
naplnění dovolacích důvodů dle ustanovení § 241a odst. 2, písm. a) a b) o. s. ř.
K absenci ujednání jaké konkrétní části z obchodního podílu převodce se
převádějí na jednotlivé nabyvatele, dovolatelka snáší argumenty na podporu
závěru, že smlouva v citovaných ustanoveních přímo odkazovala na předchozí,
nabyvatelům známé prohlášení ze dne konání valné hromady převodce, a smlouvu
považuje za perfektní. K chybějícímu údaji o výši ceny za převod podílu pak
namítá, že požadavek na uvedení ceny v textu smlouvy o převodu obchodního
podílu je výsledkem soudního výkladu, jdoucího nad rámec zákonné úpravy, nikoli
činnosti zákonodárce. Poukazuje na možný zájem stran cenu za obchodní podíl
nezveřejňovat a má za to, že v právní praxi je zcela běžné řešení, že se v
určitých otázkách odkazuje na stranám známou skutečnost či dokument, aniž by to
mělo vliv na platnost smlouvy. Dovolatelka zdůrazňuje, že pro strany smlouvy o
převodu obchodního podílu nepochybně smlouva určitá a srozumitelná byla, když
během deseti let o žádné z okolností smlouvy nevznikl spor.
Konečně dovolatelka, odkazujíc na existenci dobré víry účastníků, podložené
kladným rozhodnutím rejstříkového soudu o jejich zápisu, a na nerušenou
oprávněnou držbu obchodního podílu trvající déle, než kvalifikovaná vydržecí
doba stanovená občanským zákoníkem pro nabývání vlastnického práva k
nemovitostem, dovozuje, že nastaly všechny podmínky vydržení.
Z uvedených důvodů požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby řízení zastavil dle
ustanovení § 243b odst. 4 ve spojení s ustanovením § 229 odst. 1 písmeno b) o.
s. ř.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. a je i důvodné.
Odvolací soud poté, co uzavřel, že smlouva o převodu obchodního podílu na
jejímž základě měly nabýt osoby, vystupující na posuzované valné hromadě jako
společníci, obchodní podíly, je neplatná, postupoval správně zabýval-li se
tím, zda připadá v úvahu vydržení obchodního podílu.
Za správný však Nejvyšší soud nepovažuje závěr, že vydržením lze nabýt pouze
věcné právo, o kterém to stanoví zákon, tedy právo vlastnické nebo právo
odpovídající věcnému břemeni.
Svůj závěr o nemožnosti vydržet obchodní podíl založil odvolací soud především
na tom, že obchodní podíl je souborem práv a povinností společníka ve vztahu ke
společnosti. Proti tomuto názoru zajisté námitky mít nelze.
Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29
Odo 1216/2005, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, a na
něž v podrobnostech odkazuje, jde však pouze jednu z možných charakteristik
obchodního podílu. Obchodní podíl je současně majetkovou hodnotou, se kterou
lze, jako s takovou, disponovat, tj. činit ji předmětem právních úkonů jako
celek, nikoli jen ohledně jejích složek, tj. jednotlivých práv a povinností.
Posuzuje-li se možnost vydržení obchodního podílu z tohoto pohledu, je třeba
vzít v úvahu právě to, že byť není věcí, jsou s ním spojena práva a povinnosti
společníka společnosti s ručením omezeným stejně, jako jsou s akcií spojena
práva a povinnosti společníka společnosti akciové. Podle ustanovení § 1 odst. 2
zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném od 1. ledna 2001,
se na cenné papíry vztahují ustanovení o věcech movitých, nestanoví-li tento
zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Z uvedeného plyne, že akcii, jako
cenný papír, lze vydržet podle ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. jako věc
movitou. Za situace, kdy o možnosti vydržet akcii (jako věc movitou) nelze
podle platné právní úpravy mít – přesto, že i akcie představuje souhrn práv a
povinností akcionáře, tak jako obchodní podíl představuje souhrn práv a
povinností společníka společnosti s ručením omezeným – žádné pochybnosti, by
byl závěr, že obchodní podíl vydržet nelze, zcela nelogický. Ve prospěch
závěru, že vydržení obchodního podílu je možné, lze argumentovat i
teleologickým výkladem úpravy držby a vydržení a za použití zásad, na kterých
spočívá obchodní zákoník, zejména za použití zásady právní jistoty (§ 1 odst. 2
obch. zák).
Teorie je jednotná v tom, že účelem institutu vydržení je umožnit nabytí
vlastnictví držiteli, který věc dlouhodobě ovládá v dobré víře, že je jejím
vlastníkem a uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním (viz
např. Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2., doplněné
vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 238). Z uvedeného plyne, že odmítnutí
možnosti vydržet obchodní podíl by znamenalo poskytnout osobám, které jsou v
dobré víře, že se staly společníky společnosti s ručením omezeným, menší míru
ochrany a také menší míru právní jistoty, než osobám, které jsou v dobré víře o
tom, že jsou vlastníky akcií. Takový závěr není podle dovolacího soudu možný,
neboť pro takové omezení ochrany není v obchodním ani občanském zákoníku žádný
podklad.
Proto dovolací soud uzavřel, že vydržení obchodního podílu je podle platné
právní úpravy, za analogického použití úpravy vydržení věcí movitých, možné.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3
o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby posoudil, zda, popřípadě po jakou
dobu byli navrhovatel, I. B. a R. G. v dobré víře o tom, že jsou společníky
společnosti.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. prosince 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu