NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 350/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) M. W., a 2) H. V., o zaplacení částky
166.820,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.
zn. 26 C 276/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 19. října 2005, č.j. 12 Co 285/2005-101, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č.j. 12 Co
285/2005-101 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. dubna 2005, č.j.
26 C 276/2004-85, ve znění opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2005, č.j.
26 C 276/2004-105, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi
žalobkyní a druhou žalovanou, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
proti druhé žalované zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III. a IV.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že mezi právní předchůdkyní
žalobkyně K. b., a. s. a prvním žalovaným byla dne 23. června 1999 uzavřena
smlouva o úvěru č. 003099210550 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“),
přičemž splnění závazku dlužníka z této smlouvy bylo zajištěno ručitelským
prohlášením druhé žalované. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným soud
prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením § 114b
odst. 5 o. s. ř.
Odkazuje na ustanovení § 261 odst. 4 a § 303 a násl. obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“), se soud prvního stupně dále zabýval platností prohlášení o
ručení druhé žalované. V situaci, kdy druhá žalovaná projevila vůli zaručit se
za závazek prvního žalovaného, přičemž tento závazek byl označen pouze výší
jistiny a „limitním datem vzniku“, dovodil, že ručitelské prohlášení je
neplatné pro neurčitost [§ 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“)]. Přitom považoval za významné i to, že druhá žalovaná nebyla seznámena
s obsahem smlouvy o úvěru.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. října 2005,
č.j. 12 Co 285/2005-101, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo
rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou, potvrdil (první výrok)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně, považuje je za správné. Námitku, podle které zajišťovaný závazek je v
prohlášení o ručení dostatečně identifikován, nepovažoval za důvodnou s tím, že
na identifikaci budoucího zajišťovaného závazku jsou kladeny vysoké nároky.
„Ručitelským prohlášením dlužník (správně „ručitel“) na sebe bere vůči věřiteli
povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník, vstupuje
tedy do smluvních podmínek úvěrového dlužníka a věřitele“; musí proto být „s
podmínkami zajišťované úvěrové smlouvy“ seznámen. Je-li smlouva o úvěru
uzavírána až po ručitelském prohlášení, musí být ručitel seznámen se všemi
podmínkami v budoucnu uzavřené smlouvy o úvěru. „Teprve pak bude zřejmé, jakou
pohledávku věřitele se zavazuje uspokojit.“
Z prohlášení o ručení - pokračoval odvolací soud - nelze dovodit, zda druhá
žalovaná ručí za veškeré finanční závazky dlužníka vůči věřiteli vyplývající
ze zajišťované smlouvy o úvěru, tedy i za závazky sankčního charakteru, jejichž
zaplacení je rovněž předmětem sporu. Ztotožňuje se se závěry soudu prvního
stupně o absolutní neplatnosti ručitelského prohlášení druhé žalované z důvodu
neurčitě vymezeného zajišťovaného závazku, shledal odvolací soud napadené
rozhodnutí správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítajíc
existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka spatřuje v
závěru, že prohlášení ručitele je absolutně neplatným právním úkonem pro
neurčitost. V situaci, kdy ručením lze zajistit i závazek, který vznikne v
budoucnu (§ 304 odst. 2 obch. zák), a prohlášení o ručení vyhovuje požadavkům
ustanovení § 303 obch. zák. (obsahuje označení věřitele, dlužníka a ručitele,
právní titul, na jehož základě vznikne budoucí závazek, včetně jeho výše /
jistiny v částce 130.000,- Kč/ s příslušenstvím), považuje dovolatelka
prohlášení o ručení za platný právní úkon.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nedůvodné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a
potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
přípustné - ve výkladu ustanovení § 303 a § 304 odst. 2 obch. zák.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 303 obch. zák. kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho
uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se
dlužníkovým ručitelem.
Ustanovení § 304 odst. 2 obch. zák. určuje, že ručením lze zajistit i závazek,
který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky.
Z výše citovaných ustanovení je nepochybné, že prohlášení o ručení (§ 303 obch.
zák.) musí obsahovat označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení
(určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento
závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Výše uvedené pak platí bez ohledu na
to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek. Požadavek
„určitosti“ zajišťovaného závazku je přitom nezbytné vykládat tak, že jde o
jeho identifikaci takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závěr, aby
byl ručitel seznámen „se všemi podmínkami v budoucnu uzavřené smlouvy o úvěru“,
k němuž dospěl odvolací soud, tak evidentně z dotčené právní úpravy dovodit
nelze.
V projednávané věci byl v prohlášení o ručení zajišťovaný závazek označen -
jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah
spisu - tak, že jde o závazek na úhradu jistiny a příslušenství plynoucí ze
smlouvy o úvěru, která má být uzavřena do dne 2. července 1999 na částku
130.000,- Kč, s tím, že za tento závazek ručitel ručí do celé výše jistiny a
příslušenství.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními § 35 odst. 2 obč.
zák. § 266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v
důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS
625/03, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že zajišťovaný závazek byl
identifikován způsobem, který jej činí nezaměnitelným s jiným, přičemž na jeho,
byť jen částečnou, neurčitost nelze usuzovat ani co do (ne)vymezení
„příslušenství jistiny“. Vyplývá-li z ustanovení § 497 obch. zák., že dlužník
se zavazuje smlouvou o úvěru vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit
úroky a z ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. povinnost platit úroky z prodlení
za prodlení s úhradou peněžitého závazku, pak nelze mít pochybnosti o tom, že
příslušenstvím pohledávky ze smlouvy o úvěru jsou právě úroky a úroky z
prodlení.
Prohlášení o ručení přitom nečiní neurčitým ani skutečnost, že v něm nebyla
konkretizována výše příslušenství (úroků a úroků z prodlení). Výše úroků z
úvěru totiž zpravidla není ve smlouvě o úvěru určena pevnou sazbou, nýbrž se
odvíjí od předem stanovených (a proměnlivých) kritérií; sazba úroků z prodlení
pak buď vyplývá z právního předpisu nebo je smluvními stranami ve smlouvě o
úvěru dohodnuta. Podstatné tak je, zda je výše příslušenství zjistitelná ze
smlouvy o úvěru, popř. určitelná na základě právního předpisu, nikoli to, zda
je vymezená v prohlášení o ručení. Projevil-li ručitel vůli uspokojit peněžitý
závazek dlužníka „s příslušenstvím“, akceptoval i jeho výši (viz argumentace
shora); tím není dotčeno právo ručitele namítat, že smluvená sazba úroků a
úroků z prodlení odporuje dobrým mravům, popř. zásadám poctivého obchodního
styku.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn
právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo
obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, proto Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1
část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Petr Gemmel,v.
r.
předseda senátu