29 Odo 355/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. R., proti
žalovaným 1) V. K., zastoupenému opatrovnicí Mgr. A. E., justiční čekatelkou
Krajského soudu v Ostravě a 2) J. V., o zaplacení 216.920,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 1276/95, o
dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.
února 2002, č. j. 4 Cmo 1012/99 – 77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. února 1999, č. j.
18 Cm 1276/95 – 42, vydaným pro zmeškání žalovaných, uložil žalovaným zaplatit
žalobkyni (Č. s., a. s.) do tří dnů od právní moci rozsudku částku 216.920,- Kč
s 25,5% úrokem od 22. února 1994 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z
žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého z nich. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro
zmeškání dle § 153b občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Vrchní soud v Olomouci - odkazuje na ustanovení § 202 odst. 1 a § 218 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. - usnesením ze dne 26. února 2002, č. j. 4 Cmo 1012/99 – 77,
odmítl jako nepřípustné odvolání druhého žalovaného, když souhlasil s úsudkem
soudu prvního stupně o tom, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro
zmeškání.
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., namítaje, že mu
jakožto účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata
možnost jednat před soudem (jelikož nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku
pro zmeškání) a uplatňuje dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.,
jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v tom, že mu v průběhu
řízení nebylo umožněno uplatnit další zejména hmotněprávní argumentaci. Proto
dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož
odvolací soud odvolání – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb. – rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
V průběhu dovolacího řízení původní žalobkyně (Č. s., a. s.) doložila
(smlouvou o postoupení pohledávky z 28. července 2003), že pohledávku za prvním
žalovaným (coby dlužníkem ze smlouvy o úvěru) postoupila k 31. srpnu 2003
společnosti C. (L.) N. 11 S. A., se sídlem v L. v., L., B. K. A. 2, L – 1115.
Rovněž ještě v průběhu dovolacího řízení pak posledně zmíněná společnost
doložila (smlouvou o postoupení pohledávky z 30. září 2004), že pohledávku za
prvním žalovaným dále postoupila Ing. J. R. Nejvyšší soud proto jako se
žalobcem v dovolacím řízení dále jednal s Ing. J. R.
Dovolání není v této věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239
o. s. ř. Zkoumání, zda dovolání je – objektivně – přípustné podle uvedených
ustanovení (a v daném případě by tomu tak bylo se zřetelem k dikci § 238a odst.
1 písm. e/ o. s. ř.), však předchází – ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, §
240 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní
přípustnosti dovolání.
K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím,
že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon
1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod
pořadovým číslem 138, jakož i mnohá další rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Podle § 202 odst. 1 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání
nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny
předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b), nebo že rozsudek spočívá v
nesprávném právním posouzení věci. Úprava přípustnosti odvolání proti rozsudkům
pro uznání a rozsudkům pro zmeškání tedy stála podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před 1. lednem 2001 na zásadě, že odvolání je přípustné tam,
kde je důvodné.
Žalovaní mají ve sporu postavení tzv. samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o.
s. ř.), když po prvním žalovaném je žalovaná částka vymáhána jako po dlužníku
ze smlouvy o úvěru a po druhém žalovaném jako po ručiteli za splnění dlužníkova
závazku. Samostatný společník je přitom oprávněn podat odvolání jen za sebe (v
podrobnostech srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
3/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nemají-li účastníci postavení
nerozlučných společníků, neuplatní se dobrodiní tzv. suspenzívního účinku
odvolání, podaného jen jedním z nich, upraveného v § 206 o. s. ř. (a potažmo
úpravy rozsahu odvolacího přezkumu podle § 212 o. s. ř.), v poměrech účastníka
druhého, a není-li zde jiný důvod podle § 206 o. s. ř., druhý účastník se
účastníkem řízení odvolacího nestane.
Ustanovení § 206 o. s. ř. určuje, že podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas
odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně
nerozhodne odvolací soud (odstavec 1). Bylo-li však rozhodnuto o několika
právech se samostatným skutkovým základem nebo týká-li se rozhodnutí několika
účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1) a odvolání
se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo na některé účastníky, není
právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. To neplatí v
případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který
odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (odstavec 2). Právní moc
ostatních výroků není dotčena také tehdy, jestliže odvolání směřuje pouze proti
výroku o nákladech řízení, o příslušenství pohledávky, o její splatnosti nebo o
předběžné vykonatelnosti rozsudku (odstavec 3).
První žalovaný se - s ohledem na závěr o nepřípustnosti odvolání podaného
druhým žalovaným a se zřetelem k tomu, že šlo o samostatné společenství
účastníků - účastníkem odvolacího řízení nestal (nepřípustné odvolání druhého
žalovaného coby samostatného společníka nezaložilo povinnost odvolacího soudu
přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu týkajícím se platební
povinnosti prvního žalovaného, který odvolání nepodal). Bylo-li odvolání
druhého žalovaného (ručitele) jako samostatného společníka v rozepři odmítnuto
jako nepřípustné dle § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (se zřetelem ke shora
popsaným zvláštnostem přípustnosti odvolání proti rozsudkům pro zmeškání), je
dovolání prvního žalovaného (dlužníka) proti takovému rozhodnutí subjektivně
nepřípustné, jelikož mu usnesením odvolacího soudu objektivně nemohla být
způsobena v dovolacím řízení odstranitelná újma (tato újma mohla nastat jen v
poměrech odvolatele, jímž dovolatel nebyl). Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) subjektivně nepřípustné
dovolání prvního žalovaného odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b/ o.
s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
4, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. (per analogiam),
neboť první žalovaný, který podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho
odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a u žalobce v souvislosti s
dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda
senátu