NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 356/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci žalobce V. R., proti žalovanému Z. d. T., o zaplacení částky 147.317,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C
62/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
13. prosince 2004, č.j. 15 Co 566/2004-64, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11.
října 2004, č.j. 4 C 62/2004-45, se zastavuje.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 4.240,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho
právního zástupce.
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 11. října 2004, č.j. 4 C 62/2004-45,
uložil žalovanému zaplatit žalobci 147.317,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 27.
září 1999 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 37.882,- Kč
(výrok II.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud
prvního stupně uvedl, že transformační projekt žalovaného byl schválen členskou
schůzí dne 26. září 1992, žalobce podal písemnou přihlášku o majetkový podíl
dne 17. března 1992, žalovaný v listině ze dne 13. ledna 1993 vyčíslil
majetkový podíl žalobce částkou 147.317,- Kč, přičemž tento
podíl přes vzájemná jednání účastníků nebyl dosud vypořádán.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu
ustanovení § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a
vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“),
neboť je vlastníkem půdy, kterou žalovaný užíval ke dni účinnosti zákona č.
162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví. Podle ustanovení § 13 odst. 3
transformačního zákona je žalobce oprávněn požadovat vypořádání svého
majetkového podílu po sedmi letech od schválení transformačního projektu, tedy
ode dne 26. září 1999, kdy se tento nárok stal splatným. Poněvadž mezi
účastníky nedošlo k jiné dohodě o vypořádání majetkového podílu, byl žalovaný
zavázán zaplatit žalovanou částku spolu s úroky z prodlení podle ustanovení §
517 odst. 1 a 2 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. prosince 2004,
č.j. 15 Co 566/2004-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a
zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 13.375,- Kč
(výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně, považuje tyto závěry za správné a odkazuje na písemné odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně. Námitku žalovaného, že žalobce neprokázal
doručení písemné přihlášky k vypořádání majetkového podílu, neshledal důvodnou
vzhledem k tomu, že žalobce prokázal podání přihlášky doporučeně na poště dne
17. března 1992, a podání přihlášky vyplývá i z výpovědí svědkyň slyšených v
řízení před soudem prvního stupně a z následné korespondence mezi účastníky.
Odmítl i výhradu žalovaného co do nesprávného určení doby splatnosti
uplatněného nároku ve vazbě na ustanovení § 13 odst. 3 transformačního zákona,
podle něhož žalobci vzniklo právo na vypořádání majetkového podílu z
transformace po sedmi letech od schválení transformačního projektu. Byl-li
transformační projekt schválen dne 26. září 1992, vzniklo žalobci právo na
vypořádání dne 26. září 1999 a od následujícího dne je žalovaný v prodlení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje nesprávné právní
posouzení věci.
Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatel shledává v
řešení otázky, kdy nastává splatnost majetkového podílu oprávněné osoby ve
smyslu transformačního zákona.
Dovolatel namítá, že z dikce ustanovení § 13 odst. 3 transformačního zákona „po
sedmi letech od schválení transformačního projektu“ je zřejmé, že přesná doba
splnění závazku – vypořádání majetkového podílu – není zákonem stanovena. Není-
li stanovena doba splatnosti nároku, platí obecné ustanovení § 563 občanského
zákoníku. To znamená, že oprávněná osoba teprve po uplynutí sedmi let od
schválení transformačního projektu může požádat o vypořádání majetkového podílu
a družstvo je povinno dluh splnit první den následující po doručení žádosti o
vypořádání. Byl-li žalovaný vyzván k plnění dne 27. září 2003, je prvním dnem
prodlení 28. září 2003, a nikoliv den 27. září 1999. Vzhledem k velkému
množství probíhajících sporů o vypořádání majetkových podílů a různému výkladu
doby splatnosti nároku odvolacími soudy má tato otázka zásadní právní význam.
Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně v
celém rozsahu a rozsudek odvolacího soudu v části 11% úroku z prodlení z
částky 147.317,- Kč od 27. září 1999 do zaplacení zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním podaným proti rozsudku soudu prvního
stupně.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §10a o. s. ř. o dovolání proti rozhodnutím krajských nebo
vrchních soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud.
Z ustanovení § 201 o. s. ř. vyplývá, že účastník může napadnout rozhodnutí
okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni
odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
Občanský soudní řád funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti
rozhodnutí okresního soudu jako soudu prvního stupně neupravuje. Nedostatek
funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší
soud proto řízení o dovolání podaném proti rozsudku okresního soudu Plzeň-sever
ze dne 11. října 2004, č.j. 4 C
62/2004-45, které touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237
o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu
bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněného
dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí nelze spatřovat v závěru
odvolacího soudu, že splatnost nároku na vypořádání majetkového podílu žalobce
nastala uplynutím sedmi let po schválení transformačního projektu, tedy dnem
26. září 1999, neboť otázka splatnosti nároku na vypořádání majetkového podílu
oprávněné osoby byla již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo
1821/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002, pod
číslem 171, uzavřel, že transformační zákon v ustanovení § 13 odst. 2 a 3
upravuje právo oprávněných osob na vypořádání majetkového podílu, s tím, že
nejde o odlišné (samostatné) nároky, když rozlišení (viz odstavec 2 a odstavec
3) je právně významné toliko z hlediska splatnosti pohledávek.
Řešení otázky splatnosti nároku na vypořádání majetkového podílu není ani v
rozporu s hmotným právem, neboť to, že k určení splatnosti majetkového podílu
se nepoužije ustanovení § 563 občanského zákoníku a že ustanovení § 13 odst. 2
a 3 transformačního zákona neupravuje vznik nároku, ale jeho splatnost, je
evidentní již z toho, že jedním z předpokladů pro vznik nároku na vydání
majetkového podílu je, že oprávněná osoba o vydání majetkového podílu požádala.
K tomuto závěru Nejvyšší soud dospěl již v rozhodnutí uveřejněném pod
číslem 48/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Od závěrů uvedených ve výše citovaných rozhodnutích nemá Nejvyšší soud důvod se
odchýlit ani v této věci. Nedošlo-li mezi účastníky po dobu sedmi let od
schválení transformačního projektu k dohodě o vypořádání majetkového podílu,
stal se nárok žalobce uplynutím této lhůty ze zákona splatným.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci jeho
náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají ze sazby
odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni v částce 4.165,- Kč
podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
a celkem činí 4.240,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. srpna 2005
JUDr. Ivana Štenglová,
v.r.
předsedkyně senátu