29 Odo 375/2001-126
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České Republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v
právní věci žalobce O. b. p., s. p. N. J. „v likvidaci“, proti žalovanému M.
K., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti hospodářské smlouvy, vedené u
Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 175/95, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. srpna 2000, č. j. 15 Co
205/2000-97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. srpna 2000, č. j. 15 Co
205/2000-97 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
shora označeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl a současně rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Učinil tak v dalším řízení, ke kterému mu věc vrátil
Nejvyšší soud, když k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 8. února 2000, č. j. 33
Cdo 2565/98-75 zrušil jeho dřívější rozsudek ze dne 31. března 1998, č. j. 15 C
583/97-51.
Odvolací soud po připuštění změny žaloby, týkající se označení a datování
předmětné smlouvy, vycházeje v dalším řízení ze skutkových zjištění učiněných
soudem prvního stupně, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu o tom, že
státní podnik v likvidaci je věcně aktivně legitimován ve sporu o určení
neplatnosti smlouvy uzavřené před jeho vstupem do likvidace, neboť
podání takové žaloby nepřesahuje kompetence likvidátora podle § 27c
hospodářského zákoníku, dospěl k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu
žalobce na určení neplatnosti hospodářské smlouvy ve smyslu § 80 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V odůvodnění svého rozsudku
konstatoval, že žalobce podal určovací žalobu za situace, kdy smlouva již byla
realizována, takže se nemohla uplatnit preventivní povaha takové žaloby, jejímž
účelem je poskytnout ochranu právního postavení žalobce před tím, než dojde k
porušení právního vztahu nebo práva. I když lze podle odvolacího soudu
připustit podání určovací žaloby likvidátorem v těch případech, kdy jde o
sporné právo, je-li pro to dán naléhavý právní zájem v souvislosti s
probíhající likvidací, nelze dovodit naléhavý právní zájem likvidátora na
určovací žalobě, týkající se neplatnosti smlouvy, která byla uzavřena v době
před vstupem žalobce do likvidace a rovněž realizována. Nelze sice vyloučit, že
likvidátor může mít naléhavý právní zájem na určení, zda likvidovaný podnik je
vlastníkem, či má právo k hospodaření k určitým konkrétním věcem, ale i v
těchto případech může být určovací žaloba úspěšná pouze tehdy, pokud nelze
využít žaloby jiného typu, zejména žaloby na plnění, a pokud má význam pro
další postup likvidace.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož
přípustnost opíral o ustanovení § 238 odst.1 písm. a) o. s. ř. Za dovolací
důvody označil důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s.
ř., jejímž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování [písm. c)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzením věci [písm. d)].
Dovolatel především napadl právní názory, na nichž odvolací soud postavil svůj
závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné
smlouvy. Trvá na tom, že určovacím výrokem soudu by se vytvořil pevný
základ právních vztahů, mající dopad nejen na účastníky sporu, přičemž by se
předešlo mnoha žalobám na plnění, které by samy o sobě sporné
vztahy účastníků nepostavily na jistý základ. Nesouhlasil se
zjištěním odvolacího soudu o tom, že smlouva byla již realizována a uvedl
konkrétní dosud nesplněné závazky.
Dále dovolatel opakoval část svých tvrzení uvedených již v žalobě,
zejména o absolutní neplatnosti smlouvy a poukázal na to, že
smlouva s ohledem na datum jejího uzavření a schválení a datum nabytí účinnosti
zákona č. 172/1991 Sb. byla uzavřena s cílem obejít zákon. Naléhavý právní
zájem opíral též o skutečnost, že podnět k vyslovení neplatnosti předmětné
smlouvy dalo státní zastupitelství v N. J. upozorněním ze dne 24. srpna 1992.
V závěru dovolatel shrnul, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a
vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
lednem 2001 (dále jen „o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle § 238 odst.1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé a je i důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237
odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady, jejichž
existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, dovolatelka netvrdila a
ze spisu se nepodávají.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
I když dovolatel označil též dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. c) o.
s. ř., po obsahové stránce jej nijak nevymezil, neboť své námitky soustředil
pouze na právní posouzení věci odvolacím soudem, tedy na dovolací důvod podle §
241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jak sám výslovně uvedl v závěru svého
dovolání.
Předmětem přezkoumání dovolacího soudu v rámci dovolacího důvodu podle § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř. mohou být pouze ty dovolatelem vymezené právní
otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, tedy v daném případě pouze otázka
posouzení existence naléhavého právního zájmu, nikoli další právní otázky,
které dovolatel zmínil a kterými se odvolací soud v rozsudku nezabýval
(např. otázky absolutní neplatnosti smlouvy či obcházení zákona).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti
smlouvy odůvodnil odvolací soud jednak tím, že určovací žaloba postrádala
preventivní povahu, když v době jejího podání již byla zpochybňovaná
smlouva realizována a jednak tím, že smlouva byla uzavřena v době
před vstupem žalobce do likvidace, pročež nelze dovodit naléhavý právní zájem
likvidátora na určení neplatnosti takové smlouvy.
S touto právní argumentací, o kterou odvolací soud opřel uvedený závěr, se
Nejvyšší soud neztotožňuje. Především z odůvodnění napadeného rozsudku
nevyplývá, co měl odvolací soud na mysli, když konstatoval, že smlouva již byla
realizována a na základě jakých skutečností k tomuto zjištění dospěl. I kdyby
však byly závazky založené touto smlouvou zcela nebo zčásti splněny, je třeba
zdůraznit, že i v případě, kdy lze žalovat na splnění povinností, může být
naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak
případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani
nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Za této
situace určovací žaloba svůj preventivní charakter neztrácí a má místo jednak
tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním
vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž
určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu
příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy,
tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů
účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou
naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je
určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení
( shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn.
při Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník
1997, pod číslem 21 a dílo: J. Bureš, L. Drápal a M. Mazanec: Občanský soudní
řád, Komentář, páté vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 254).
Z těchto hledisek však odvolací soud naléhavost právního zájmu žalobce na
určení neplatnosti smlouvy neposuzoval a tedy ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.
nesprávně aplikoval.
Rovněž nemůže obstát právní názor odvolacího soudu o tom, že nemůže být dán
naléhavý právní zájem likvidátora na určení neplatnosti smlouvy uzavřené v
době před vstupem do likvidace. Předně existenci naléhavého
právního zájmu jako procesního předpokladu úspěšnosti určovací žaloby podle §
80 písm. c) o. s. ř. zkoumá soud vždy a pouze ve vztahu k žalobci, nikoli ve
vztahu k jiným osobám, tedy např. k osobě oprávněné jednat za žalobce, jak
činil odvolací soud. Podle ustanovení § 27a odst.1 hospodářského zákoníku
účelem likvidace zrušeného státního podniku vypořádat jeho majetkové poměry
(tímto účelem lze charakterizovat též likvidaci jiných právnických osob
prováděných podle současné právní úpravy). Z hlediska posouzení naléhavého
právního zájmu právnické osoby v likvidaci na určení existence či
neexistence práva nebo právního vztahu proto nemůže být právně významné, zda
právo nebo právní vztah vznikly v době před vstupem do likvidace
nebo po něm, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Pro takový názor nelze najít
oporu ani v ustanoveních právních předpisů upravujících působnost a
oprávnění likvidátora státního podniku (srov. §§ 27a až 27e hospodářského
zákoníku, zákon č. 77/1997 Sb. o státním podniku , §§ 70-75b ve spojení s § 761
odst. 2 obchodního zákoníku).
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ke konečnému závěru, že uplatněný
dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je naplněn a proto
podle § 243b odst.1, věty za středníkem a odst. 2, věty první, o. s. ř.
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d, věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr.Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu