NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 378/2001-89
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela
a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Mgr. M. B.,
proti žalovaným 1) Č. s., a. s., 2) J. I. A., k. s., v likvidaci, o zaplacení
50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. C
7737/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.
října 1999, č. j. 31 Co 643/97 - 56, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku Okresního soudu v
Benešově ze dne 3. dubna 1996. č. j. C 7737/96 - 33, se
zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku ze dne 21. října
1999, č. j. 31 Co 643/97 - 56, jimiž Krajský soud v Praze
rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na vyslovení
přípustnosti dovolání, se odmítá.
III. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 1999, č.
j. 31 Co 643/97 - 56, se v potvrzujícím
výroku a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a první
žalovanou zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 3. dubna 1996, č. j. C 7737/96
- 33, uložil druhé žalované zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč se
šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 12. prosince 1994 do zaplacení (bod I.
výroku), a zavázal ji uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2.688,-
Kč (bod III. výroku), obojí do tří dnů od právní moci rozsudku. Proti první
žalované, která měla být podle žaloby k úhradě téže částky zavázána společně s
druhou žalovanou, tak, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v
rozsahu plnění povinnost plnit druhému z nich, soud žalobu zamítl (bod II.
výroku) a nepřiznal jí náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).
Vyhovující výrok ve vztahu ke druhé žalované soud odůvodnil tím, že žalobce dne
1. dubna 1992 podepsal „prohlášení komanditisty o vstupu do společnosti” (dále
též jen „prohlášení“) potvrzené (uzavřené) s neexistujícím subjektem (V. F. J.
I. A., k. s.). I kdyby však smlouva (rozuměj prohlášení) byla uzavřena se
subjektem existujícím, nešlo by o vztah mezi společností a společníkem. K
přistoupení společníka může totiž (dle § 93 odst. 2, § 83 a § 87 obchodního
zákoníku - dále též jen „obch. zák.“) dojít jen změnou společenské smlouvy, za
souhlasu všech společníků a tato podmínka v daném případě splněna nebyla. Z
toho vyplývá, že přijetím částky 50.000,- Kč zaslané žalobcem na její účet se
druhá žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobce, jemuž je proto povinna
tuto částku zaplatit. Přiznání úroků z prodlení soud odůvodnil odkazem na
nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a
poplatku z prodlení podle občanského zákoníku.
Zamítnutí žaloby v části, v níž směřovala proti první žalované, soud prvního
stupně odůvodnil tím, že smlouva o kontrole použití prostředků ze
dne 30. listopadu 1990 (dále též jen „smlouva o
kontrole“), z jejíhož porušení žalobce dovozoval odpovědnost první žalované,
byla uzavřena mezi podnikatelskými subjekty a podléhala režimu
hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“), jež neupravoval smlouvu ve
prospěch třetí osoby. Jde pouze o vztah subjektů, které smlouvu o kontrole
uzavřely, a který nezakládá žádnou povinnost první žalované vůči žalobci. I
tato smlouva je neplatná, neboť byla uzavřena s neexistujícím subjektem. Podle
soudu není správný názor druhé žalované, že smlouva o kontrole má charakter
smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby ve smyslu ustanovení § 50 občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“); postrádá totiž závazek jejích účastníků ve
prospěch konkrétně vymezené třetí osoby, a přistoupení této osoby ke smlouvě.
Proto soud vyšel z ustanovení § 420 a násl. obč. zák. Smlouva o
kontrole žádnou povinnost vůči žalobci ze strany první žalované nezakládala,
takže není naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to
porušení právní povinnosti.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. října 1999, č. j. 31 Co 7737/96 - 56,
především odmítl odvolání druhé žalované (první výrok), s tím, že zčásti
směřovalo jen proti důvodům rozhodnutí (§ 202 odst. 3 občanského soudního řádu
- dále též jen „o. s. ř.“) a zčásti bylo podáno někým, kdo k odvolání není
oprávněn. K odvolání žalobce pak odvolací soud (bez dalšího dokazování)
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok), rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok) a
zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání (čtvrtý výrok).
Odvolací soud neměl žalobcovo odvolání za důvodné, poukazuje na
to, že smlouva o kontrole byla uzavřena mezi právním
předchůdcem první žalované a druhou žalovanou. I když
žalobce byl seznámen s prohlášením, že druhá žalovaná je
kontrolorem prostředků pro investice první žalované (se smlouvou o kontrole),
nevznikl tím jakýkoli právní vztah mezi ním a první žalovanou. Soud přitom
nepokládal za rozhodné, že mezi žalovanými byla dohodnuta odměna či provize za
zřízení účtu, s tím, že šlo o jejich dohodu, která neměla vztah k
žalobci. První žalovaná se tedy na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila. K
tvrzené odpovědnosti druhé žalované za škodu způsobenou (ve smyslu § 420 obč.
zák.) žalobci, se pak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo
prokázáno, že by druhá žalovaná porušila právní povinnost ze smlouvy o
zřízení účtu nebo ze smlouvy o kontrole. Porušením povinnosti - pokračoval
odvolací soud - je především porušení povinností, které ukládá právní předpis
nebo porušení těch povinností, které na sebe vzala fyzická nebo právnická osoba
např. smlouvou. Mezi žalobcem a první žalovanou však žádná smlouva uzavřena
nebyla. Jestliže není splněn první předpoklad odpovědnosti za škodu (porušení
povinnosti první žalované vůči žalobci) nelze dovodit odpovědnost první
žalované za škodu podle § 420 obč. zák. a odvolací soud se již
nemusel zabývat dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu. Na tom nic nemění
ani skutečnost, že žalobce byl se smlouvou o kontrole seznámen. Z týchž důvodů
neshledal odvolací soud ani odpovědnost první
žalované podle ustanovení § 415 obč. zák. Nelze ani pominout - pokračoval
odvolací soud - že prohlášení bylo uzavřeno mezi žalobcem a společníky V. F. J.
I. A., k. s., která neexistovala. Ze strany první žalované proto nemohlo dojít
k prevenčním opatřením, jež by předcházela či zabránila škodě ve smyslu
ustanovení § 415 obč. zák. Ohledně námitky, že smlouva o kontrole obsahuje i
smlouvu ve prospěch třetí osoby, odvolací soud odkázal na „správný závěr soudu
prvního stupně k této otázce, a sice, že jde o smlouvu, která je neplatným
právním úkonem ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák., neboť je v rozporu s
ustanovením § 93 odst. 2 obch. zák., ve spojení s ustanoveními § 79, § 83 a §
87 obch. zák.“
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (a výslovně též proti
výroku o nákladech odvolacího řízení, výroku o zamítnutí návrhu žalobce na
vyslovení přípustnosti dovolání a výrokům rozsudku soudu prvního stupně
týkajícím se první žalované) podal žalobce (vybaven právnickým vzděláním) včas
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., uváděje,
že je dán dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především spatřuje
nesprávné právní posouzení věci v názoru, že smlouva o kontrole byla uzavřena s
neexistujícím subjektem, neboť z provedených důkazů je zřejmé, že obě žalované
spolu uzavíraly i další smluvní vztahy a totožnost subjektů byla oběma stranám
nepochybně zřejmá. Jednal-li za druhou žalovanou zástupce V. a. s., jednal jako
komplementář, který je k tomu oprávněn. Přitom Nejvyšší soud České republiky
již otázku totožnosti a existence subjektů opakovaně řešil a dovodil, že
uzavřené smlouvy jsou platné, i když subjekt nebyl v kupní smlouvě označen
přesně dle zápisu v obchodním rejstříku, je-li
totožnost subjektů závazkového vztahu nesporná. Dále dovolatel oponuje závěru,
že smlouva o kontrole není smlouvou ve prospěch třetí osoby ve smyslu
ustanovení § 50 obč. zák. Podle jeho přesvědčení nemůže obstát
argument, že použití § 50 obč. zák. není možné, protože smlouva o
kontrole se řídila hospodářským zákoníkem. Domnívá se totiž, že poměr
hospodářského zákoníku k občanskému zákoníku je poměrem
předpisu speciálního k předpisu generální povahy. Jestliže hospodářský zákoník
ustanovení tohoto druhu neobsahuje, lze použít úpravu generální, obsaženou v §
50 obč. zák., jestliže projevy vůle účastníků smlouvy dle § 35 obč. zák.
vyjadřují, že takový závazek byl mezi účastníky sjednán. Smlouva o kontrole
samotná pak (v ustanoveních § 1, § 2 a § 5) obsahuje širokou ochranu třetích
osob. První žalovaná je podle dovolatele odpovědná (nad rámec smlouvy o
kontrole) i z titulu obecné odpovědnosti za způsobenou škodu ve smyslu
ustanovení § 420 obč. zák. Ke vzniku této odpovědnosti vůči
němu třeba závazkového vztahu - ta vzniká jako primární závazek protiprávním
úkonem první žalované (zejména porušením ustanovení § 1 článku 3 písm. a/) a
tím, že dovolateli v důsledku tohoto protiprávního úkonu vznikla škoda. Otázka
odpovědnosti první žalované za škodu tedy byla řešena nedůsledně, jelikož se
odvolací soud nevypořádal s předloženými důkazy a dospěl k nesprávnému právnímu
závěru. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
V průběhu dovolacího řízení byl prohlášen konkurs na majetek druhé žalované
(usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2002, č. j. 95 K 7/2002 -
61), tato skutečnost však nemá na průběh dovolacího řízení žádného vlivu.
Prohlášením konkursu na majetek dlužníka se totiž nepřerušuje řízení vůči jeho
samostatnému společníku v rozepři (§ 91 odst. 1 o. s. ř., § 14 odst. 1 písm. c/
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů), jímž první žalovaná (které jediné
se dovolání týká) je (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
října 2001, sp. zn. 29 Odo 177/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
12, ročník 2001, pod číslem 151).
Dovolatel svým podáním výslovně napadl (ve vztahu k výrokům
týkajícím se první žalované) i rozsudek soudu prvního stupně
(srov. č. l. 69 p. v.). Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o.
s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že
dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným
prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle
ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje;
občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud
řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou
trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např.
důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu, v němž jím
dovolatel výslovně napadl i výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech
odvolacího řízení a o zamítnutí návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti
dovolání, přičemž dospěl k závěru, že potud dovolání není
přípustné.
Výrok o nákladech odvolacího řízení a stejně tak i výrok o tom, zda
odvolací soud připouští dovolání - ač součástí rozsudku - mají povahu
usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §
237, § 238a a § 239 o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s
takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího
soudu zmatečným. Žádnou z tam vypočtených vad však dovolatel netvrdí a ani z
obsahu spisu se taková vada nepodává. Podle § 238a odst. 1 písm. a/ nebo podle
§ 239 o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť dovoláním dotčené výroky nejsou
výroky měnícími ani potvrzujícími; nadto (ve vztahu k § 239 o. s. ř. nejde ani
o usnesení ve věci samé). Nejde rovněž o žádný z případů vypočtených v
ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/.
Postup, jímž se samostatně napadá výrok o zamítnutí návrhu na
vyslovení přípustnosti dovolání, je rovněž zjevně bezúčelný, neboť negativní
závěr odvolacího soudu lze zvrátit úvahou dovolacího soudu ve smyslu ustanovení
§ 239 odst. 2 o. s. ř. Jinak řečeno, jde o výrok, který z hlediska možnosti
svého odklizení kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu v dovolacím řízení
samostatně přezkoumatelný není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. usnesením odmítl.
Přípustnost dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu poměřoval
Nejvyšší soud ustanoveními § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.
Dovolání je - ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. - přípustné, a je i důvodné.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. platí, že nevyhoví-li odvolací soud
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku
nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé,
je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Předpoklad včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání byl v dané věci
naplněn, přičemž Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení všech
otázek, jež žalobce vymezil - způsobem rozepsaným výše - svým dovoláním.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud závěr, že první žalovaná vůči žalobci žádnou povinnost
neporušila, založil mimo jiné na tom, že smlouva o kontrole je neplatným
právním úkonem ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák., neboť je v rozporu s
ustanovením § 93 odst. 2 obch. zák., ve spojení s ustanoveními § 79, § 83 a §
87 obch. zák. K tomu Nejvyšší soud především poznamenává, že soud prvního
stupně, na jehož „správný závěr“ odvolací soud v uvedeném směru odkazuje,
úsudek, že by smlouva o kontrole uzavřená mezi žalovanými dne 30. listopadu
1990 měla být z uvedených příčin neplatná,. vůbec neučinil (nepokládal ji sice
za platnou, leč z jiného důvodu; totiž proto, že ji uzavřela neexistující
společnost /V. F. J. I. A., k. s./).
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve
znění účinném k 30. listopadu 1990, tj. ve znění zákona č. 82/1966 Sb.,
zákonného opatření č. 13/1967 Sb., zákonů č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č.
138/1970 Sb., č. 144/1975 Sb., č. 165/1982 Sb., č. 98/1988
Sb., č. 173/1988 Sb. a č. 103/1990 Sb., platilo, že hospodářský zákoník
upravuje vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických
osob, oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a
zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických
osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích. Smlouva o
kontrole uzavřená mezi žalovanými dne 30. listopadu
1990 ve smyslu výše uvedeného podléhala v době svého vzniku právě režimu
hospodářského zákoníku, byť šlo – ve smyslu § 352 hosp. zák. –
o smlouvu nepojmenovanou. Hospodářský zákoník byl sice k 1. lednu 1992 zrušen
(srov. § 772 bod 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku),
ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. však určovalo, že tímto
zákonem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní
vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož
i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských
a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí
dosavadními předpisy. Smlouvy o běžném účtu, smlouvy o vkladovém účtu, smlouvy
o uložení cenných papírů a jiných hodnot se však řídí tímto zákonem ode dne
jeho účinnosti, i když k jejich uzavření došlo před tímto dnem. Z uvedeného
plyne, že poměřovat platnost smlouvy ustanovením § 39 obč.
zák. nelze a právní posouzení věci odvolacím soudem je potud zjevně nesprávné.
Pro úplnost se dodává, že i kdyby závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy
o kontrole vskutku vycházel z úvahy soudu prvního stupně (o tom, že ji uzavíral
neexistující subjekt), šlo by – v režimu hospodářského zákoníku – opět o chybný
úsudek. Obecně platí, že uvede-li obchodní společnost nebo jiný podnikatel v
písemném právním úkonu své obchodní jméno (nyní svou obchodní firmu) nepřesně
nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon
učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Opačný názor by měl za následek, že
by právní úkon byl přičítán někomu, kdo jej neučinil; v případě, že by nepřesně
nebo neúplně uvedené obchodní jméno neodpovídalo žádné obchodní společnosti
nebo jinému podnikateli, by pak znamenal, že právní úkon vlastně nebyl -
ačkoliv došlo k projevu vůle k právnímu úkonu směřující -
učiněn. Ve skutečnosti jde o vadu projevu vůle, která v
režimu občanskoprávních a obchodních vztahů způsobuje, nelze-li ji odstranit
pomocí výkladu, neurčitost právního úkonu (srov. mutatis
mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 55/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 22 hosp. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně,
určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Neplatný je i úkon, k němuž byla
organizace přivedena lstí nebo bezprávnou výhrůžkou. Výhrůžka je bezprávná, i
když je odůvodněná. Pokud jí je vynucováno něco,
čeho takto dosaženo být nesmí (odstavec 1). Neplatnosti z důvodů uvedených v
odstavci 1 se může dovolávat jenom organizace, na jejíž ochranu je důvod
neplatnosti stanoven. Tato organizace může úkon dodatečně schválit nebo jej
strany mohou dodatečným vyjasněním učinit určitým a srozumitelným. V tomto
případě má právní účinky, jako by byl platný od počátku (odstavec 2). Jinak
řečeno, v režimu hospodářského zákoníku k 30. listopadu 1990 platilo, že
neurčitost právního úkonu (zde neurčitost v označení smluvní strany) způsobuje
pouze relativní neplatnost právního úkonu, které se mohl dovolat jen subjekt,
na jehož ochranu byl důvod neplatnosti stanoven. Těmito zásadami se při úvaze o
neplatnosti smlouvy o kontrole neřídil ani soud prvního
stupně.
I ve spojení s touto argumentací však neobstojí názor dovolatele, že
hospodářský zákoník je (byl) vůči občanskému zákoníku v poměru předpisu
zvláštního k předpisu obecnému a že při absenci úpravy smlouvy ve prospěch
třetí osoby v hospodářském zákoníku, lze (pro vztah dvou podnikatelů) použít
obecnou úpravu obsaženou v § 50 obč. zák. K datu uzavření smlouvy o kontrole
platil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb.,
č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990
Sb., č. 105/1990 Sb. a č. 116/1990 Sb. V ustanovení § 1 pak určoval, že v
oblasti uspokojování hmotných a kulturních potřeb vznikají mezi občany a
organizacemi a mezi občany navzájem občanskoprávní vztahy. Tyto vztahy upravuje
především občanský zákoník. Ve spojení s výše cit. ustanovením § 1 odst. 1
hosp. zák. pak právní teorie i soudní praxe standardně vykládala a vykládá
vztah hospodářského zákoníku a občanského zákoníku v rozhodném období jako
vztah dvou právních norem, z nichž každá ve své výlučné působnosti upravovala
jiný okruh právních vztahů a v žádném případě nešlo o
poměr normy obecné k normě zvláštní. Jinak řečeno, absence určitého smluvního
typu v hospodářském zákoníku v uvedeném období rozhodně neumožňovala
subsidiární použití norem občanského práva
na hospodářskoprávní vztah dvou právnických osob - podnikatelů. Tím ovšem není
řečeno, že by v hospodářskoprávních vztazích bylo vyloučeno uzavření
hospodářské smlouvy, jež by svým obsahem vystihovala rozhodné znaky smlouvy
uzavřené ve prospěch třetí osoby, a to - podle § 352
hosp. zák. – jako smlouvy nepojmenované. Pro tento případ však lze - ve shodě s
argumentací soudu prvního stupně, jež se pojila přímo s výkladem ustanovení §
50 obč. zák. - uzavřít, že k tomu, aby mohla být pokládána též za smlouvu ve
prospěch třetí osoby, postrádá smlouva o kontrole závazek jejích účastníků ve
prospěch konkrétně vymezené třetí osoby, to jest osoby určené dostatečně
objektivními skutečnostmi, na jejichž základě může být individualizována
(shodně z hlediska označení třetí osoby uzavřel Nejvyšší soud již v rozsudku ze
dne 13. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2643/99) a přistoupení této
osoby ke smlouvě.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého zde není protiprávního úkonu první
žalované vůči žalobci spočívajícího v porušení povinnosti ze smlouvy o
kontrole, jelikož mezi žalobcem a první žalovanou žádná smlouva uzavřena
nebyla, rovněž správný není.
Podle ustanovení § 420 obč. zák. v rozhodném znění (tj. v roce 1992)
platilo (a platí), že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti (odstavec 1). Škoda je způsobena právnickou osobou
anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k
této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto
způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle
pracovněprávních předpisů není tím dotčena (odstavec 2).
Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu
nezavinil (odstavec 3).
K základním předpokladům odpovědnosti za škodu ve smyslu
posledně cit. ustanovení patří: 1) protiprávní úkon, 2)
vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a
vznikem škody (kausální nexus) a 4) zavinění. První tři předpoklady jsou
objektivní povahy, čtvrtý povahy subjektivní. Právní teorie i soudní praxe pak
první z označených předpokladů, tedy protiprávní úkon, standardně vykládá jako
projev lidské vůle (úkon), ať již komisivní nebo omisivní, který je v rozporu s
objektivním právem (někdy se též hovoří o úkonu, který zasahuje do
subjektivních práv jiné osoby). Přitom není rozhodné, vyplývá-li porušená
právní povinnost ze smlouvy, nebo jde-li o
povinnost mimosmluvní – zákonnou (srov. např. Knapp, V. a kol.:
Občanské právo hmotné, svazek II., vydání první, Codex Praha
1995, str. 316-321, nebo Bičovský, J. – Holub, M.: Náhrada
škody podle občanského obchodního, pracovního a správního práva, Linde Praha
a. s. 1995, str. 26-30). V prvním z cit. děl se též uvádí (srov. str. 321), že
smluvní právní povinnost je v případě jejího porušení
spojená se smluvní odpovědností vůči spolukontrahentovi, zatímco mimosmluvní
(zákonná) povinnost je v případě jejího porušení spojená s mimosmluvní deliktní
odpovědností vůči každému. Potud však jde o výklad zjednodušený.
Závěr, podle kterého se poškozený může dovolávat (za účelem prokázání existence
protiprávního úkonu) porušení smluvní povinnosti, totiž lze učinit nejen v
případě, že je škůdcovým spolukontrahentem (druhou smluvní stranou). K
naplnění uvedeného předpokladu postačuje, že je prokázáno, že příslušný subjekt
(škůdce) sice porušil povinnost ze smlouvy, kterou uzavřel s jinou osobou než s
poškozeným, že však závazek, k jehož porušení došlo, měl dopad do právní sféry
poškozeného. Takovému závěru přitom není na překážku ani skutečnost, že
smlouva, z níž porušení závazku vzešlo, nebyla (typově či z obsahového
hlediska) smlouvou ve prospěch třetí osoby (smlouvou ve prospěch poškozeného).
Jinak řečeno, podstatné je, že byla porušena právní povinnost, která (byť
prostřednictvím smluvního ujednání jiných osob) sloužila k ochraně
subjektivních práv poškozeného.
Z pohledu výše uvedeného je v řízení zkoumaná smlouva o kontrole právě
smlouvou, jejímž základním účelem byla ochrana práv osob, jež se měly stát
komanditisty první žalované (tedy i ochrana dovolatele).
Uvedené ústí v závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž své úvahy
založil na jiných základech, správné není a dovolací důvod dle § 241 odst. 3
písm. d/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), napadený rozsudek v potvrzujícím výroku ohledně druhé žalované a v
závislém výroku o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou
(§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. března 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu