29 Odo 379/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně A., s. r. o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému, jako správci
konkursní podstaty úpadce Z. d. Š., družstva, o vyloučení věcí ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v P. pod sp. zn. 39
Cm 12/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 27.
října 2005, č. j. 15 Cmo 136/2005-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 31. března 2005, č. j. 39 Cm 12/2004-67, zamítl Krajský soud v
P. žalobu, kterou se žalobkyně (A., s. r. o.) domáhala vůči žalovanému správci
konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Š. vyloučení 1/ oplocení okolo
areálu úpadce ve Š., 2/ zpevněné asfaltové plochy uvnitř areálu úpadce ve Š. a
3/ zpevněné betonové plochy na stavební parcele číslo 611/10, ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení
(bod II. výroku).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
na základě provedeného dokazování ze skutkového stavu, podle kterého:
V době před prohlášením konkursu na majetek úpadce (před 18. listopadem 1999)
byl ve Š. postupně vybudován rozsáhlý areál pro zemědělskou výrobu jediného
vlastníka, totiž pozdějšího úpadce. Celý areál byl oplocen, komunikace zpevněny
živičným povrchem a byla vybudována panelová plocha pro skladování brambor.
Vztah k pozemkům byl založen na právu družstevního užívání. Po roce 1990
převzali své pozemky jejich vlastníci. V letech 1997 až 1999 vydal dosavadní
vlastník staveb (pozdější úpadce) žalobkyni celou řadu staveb na nejrůznějších
místech areálu na základě dohod o vydání nemovitostí, Každé z těchto dohod
předcházelo vyhotovení znaleckého posudku. Ke dni prohlášení konkursu na
majetek úpadce tak nastal stav, kdy jednotlivé budovy uvnitř areálu vlastní
jednak žalobkyně, jednak úpadce a pozemky v areálu vlastní jednak stát, jednak
fyzické osoby.
Spor se podle soudu týká objektů, které nejsou zmíněny v žádné ze smluv
o vydání nemovitostí ani v žádném z pořízených znaleckých posudků a nejsou ani
zapsány v katastru nemovitostí. Z hlediska právní klasifikace těchto objektů
podle § 119 až § 121 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“), pak soud formuloval následující závěry:
1/ K oplocení.
Ohledně oplocení soud uvedl, že potud není mezi účastníky sporu v tom, že jde o
věc nemovitou, spojenou se zemí prostřednictvím sloupků a základových pásů. Z
historického hlediska bylo oplocení jediným vlastníkem původně bylo určeno k
trvalému užívání s věcí hlavní (areálem). Nyní však ohraničuje území s
pestrými vlastnickými vztahy k pozemkům, když uvnitř areálu nepůsobí jen jediný
vlastník všech staveb nebo jen jediný vlastník všech pozemků. Původní jediný
vlastník (pozdější úpadce) žalobkyni oplocení nikdy výslovně nevydal, stejně
jako jí nevydal celý zemědělský areál jako soubor staveb spojených jediným
účelem (vydal jí pouze jednotlivé stavby). Bez zřetele k tomu, zda oplocení
bude klasifikováno jako věc samostatná (stavba) nebo jako příslušenství celého
souboru staveb anebo jako součást celého areálu, nesvědčí žádné z těchto
určení charakteru oplocení vlastnictví žalobkyně. Jako věc samostatná nebyl
plot vydán žalobkyni žádnou ze smluv a není ani příslušenstvím žádné z vydaných
staveb. Žalobkyně pak není tím vlastníkem, který by mohl určit podle § 121 obč.
zák., že plot má být trvale užíván spolu s některou vybranou stavbou v rámci
areálu. Lze li oplocení charakterizovat jako součást celého areálu, pak by na
žalobkyni přešlo vlastnictví k němu jen při vydání celku, nikoli při vydání jen
jednotlivých staveb.
2/ Ke zpevněným asfaltovým plochám.
Asfaltové plochy mají podle zjištění soudu z pozemkové mapy charakter pozemních
komunikací a podle způsobu zhotovení může jít buď o samostatnou stavbu nebo o
součást pozemku (asfaltový povrch je zpravidla určen k trvalému používání s
pozemkem a nemůže být od něj bez znehodnocení oddělen). Vlastnictví k
asfaltovým plochám na žalobkyni nepřešlo, neboť smlouva ohledně stavby
zpevněných asfaltových komunikací s ní uzavřena nebyla a žalobkyně není ani
vlastnicí pozemků, na kterých se asfaltový povrch nachází. K tvrzení, že
vlastnictví asfaltových ploch na ni přešlo jako příslušenství jiných staveb,
nepředložila žalobkyně žádný důkaz. Místní komunikace byly vybudovány k užívání
celého areálu a bylo by je možno považovat za součást či příslušenství areálu
jako celku, žalobkyni však byly vydány jen jednotlivé stavby, nikoli areál jako
celek.
3/ Ke zpevněné betonové ploše na stavební parcele číslo 611/10.
Tato plocha (soubor 588 kusů volně položených panelů na pozemku o
výměře 2.152 m2) je podle soudu věcí movitou. Panely totiž nejsou pevně spojené
se zemí, pouze na ní leží, a nejde tak o stavbu ve smyslu § 119 odst. 2 obč.
zák. Nebyl rovněž předložen důkaz o kolaudaci plochy jako stavby a pozemek, na
kterém panely leží, není označen v katastru nemovitostí jako zastavěná plocha,
nýbrž jako ostatní plocha. Nejde ani o pozemní komunikaci podle zákona č.
13/1997 Sb., o pozemních komunikacích; plocha totiž slouží jako skladová. Soud
má rovněž za to, že nejde o součást pozemku; volně položený panel podle své
povahy nenáleží k pozemku a může být od něho oddělen, aniž by se pozemek nebo
samotné panely znehodnotily.
Nebylo rovněž prokázáno, že by šlo o příslušenství některé stavby, když
žalobkyně neprokázala, že panely byly vlastníkem areálu určeny k trvalému
společnému užívání s určitou stavbou (např. „bramborárnou“). Panely jako
samostatná věc movitá by tak mohly přejít do vlastnictví žalobkyně jen na
základě smlouvy, která doložena nebyla. I kdyby bylo možné klasifikovat plochu
jako součást nebo příslušenství pozemku, není to pro výsledek sporu rozhodné,
jelikož žalobkyně není vlastnicí pozemku.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem ze
dne 27. října 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil
dostatek důkazů a dovodil z nich správný závěr, že žaloba podaná podle § 19
odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“),
není důvodná. Soudu prvního stupně přitakal v závěru, že žalobkyně neprokázala,
že by k věcem měla nějaké právo, bránící jejich zahrnutí do soupisu konkursní
podstaty úpadce. K jednotlivým věcem, jejichž vydání se žalobkyně domáhala,
formuloval následující závěry:
1/ a 2/ K oplocení a ke zpevněným asfaltovým plochám.
Podle odvolacího soudu ohledně oplocení a asfaltových ploch žalobkyně ani
netvrdila, že by k nim měla právo, které by odůvodňovalo jejich vyškrtnutí ze
soupisu konkursní podstaty úpadce. Naopak i v odvolání výslovně uvedla, že jde
(ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák.) o součásti pozemku, který není v jejím
vlastnictví.
3/ Ke zpevněné betonové ploše na stavební parcele číslo 611/10.
Panely tvořící tuto plochu na pozemku přiléhajícím k budově ve vlastnictví
úpadce a tvořící přístupovou plochu do budovy, jsou podle odvolacího soudu
součástí pozemku ve smyslu § 120 obč. zák. Součást věci pak není samostatnou
věcí v právním slova smyslu a v daném případě panely položené na pozemku nejsou
součástí budovy ve vlastnictví žalobkyně, nýbrž součástí pozemku, na kterém
leží a k němuž žalobkyně žádné právo neprokázala. Součást věci není způsobilým
předmětem občanskoprávního vztahu a sdílí to, co se po právní stránce týká věci
hlavní (v daném případě pozemku). Tak je tomu i tehdy, stala-li se v důsledku
faktického spojení součástí věci hlavní původně samostatná věc. Jelikož
panelová plocha na pozemku parcelní číslo 611/10 je součástí tohoto pozemku a
není samostatnou věcí v právním slova smyslu, nemohla k ní žalobkyně nabýt
vlastnické právo vydržením ve smyslu § 134 obč. zák., neboť vydržet lze jen
movitou nebo nemovitou věc.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm.
a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje
dovolatelka v tom, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným
právem a v tom, že v odvolacím řízení nebyly „zcela“ respektovány procesní
předpisy o dokazování, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces,
garantované článkem 36 Listiny základních práv a svobod.
Podstata sporu tkví podle dovolatelky v tom, zda jí svědčí aktivní věcná
legitimace (dovolatelka je na rozdíl od soudů nižších stupňů přesvědčena, že
ano). Dovolatelka poukazuje na to, že jí na základě dvou titulů svědčí
vlastnické právo k betonovým panelům tvořícím zpevněnou plochu. Prvním titulem
je, že panely převzala spolu se stavbou ocelokolny na sousedním pozemku v
lednu 1999 a od té doby s nimi při užívání ocelokolny nakládala jako se svými.
Pro případ, že by panely nebylo možné kvalifikovat jako součást či
příslušenství hlavní stavby, vznesla dovolatelka v průběhu řízení několikráte
námitku vydržení, ke které však soudy nepřihlédly, ač tak měly učinit z úřední
moci.
Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že na rozdíl od soudu prvního stupně
(který panely neměl za stavbu ani za součást pozemku) celou záležitost
přehodnotil a v rozporu s ustanoveními § 119 a § 120 obč. zák. „náhle“ tutéž
položku (soubor movitých věcí) prohlásil za součást pozemku. Plot kolem areálu
a zpevněné asfaltové plochy uvnitř areálu ve Š. posoudil jako součást pozemků,
na nichž jsou umístěny.
Oběma soudům dovolatelka vytýká, že nepřihlédly k jí tvrzeným
skutečnostem a označeným (a soudu předloženým) důkazům a dospěly k nesprávným
skutkovým zjištěním. Zejména nepřihlédly k tomu, že přes všechny snahy nebylo
dovolatelce umožněno prokázat oprávněné držení movitého majetku předtím, než
bude na základě žaloby o určení vlastnictví, podané 21. července 2004 u
Okresního soudu v K. a vedené tam pod sp. zn. 6 C 243/2004, rozhodnuto, že jde
o movitý majetek, k němuž uplatňuje vlastnické právo nabyté vydržením. Řízení o
určení vlastnictví bylo přerušeno usnesením Okresního soudu v K. ze dne 20.
září 2005, usnesením z 21. prosince 2005 však týž soud účastníkům sdělil, že v
řízení se pokračuje a 26. ledna 2006 ve věci proběhlo jednání. Dovolatelka dále
popisuje, na které skutečnosti při jednání konaném 26. ledna 2006 poukazovala.
Na tomto základě pak usuzuje, že v případě betonových panelů na stavební
parcele číslo 611/11 jde o věci movité.
Dovolatelka dále nezpochybňuje závěr, že zpevněné asfaltové plochy
uvnitř areálu jsou součástí pozemků, má však za to, že jí aktivní legitimace i
potud svědčí, neboť je i v jejím zájmu, aby právo skutečného vlastníka
(vlastníka pozemku, na kterém je asfaltová plocha umístěna) nebylo zkráceno. V
této souvislosti „však“ dovolatelka namítá, že tyto plochy byly z „velké části“
součástí staveb, které „společnost“ v letech 1997 až 1999 převzala na základě
dohod o vydání nemovitostí, uzavřených mezi dovolatelkou a pozdějším úpadcem.
Ze znaleckých posudků dosud předložených soudu je podle dovolatelky
zřejmé, že inženýrské sítě a zpevněné plochy kolem staveb jsou součástí těchto
staveb a byly podmínkou pro vydání povolení k užívání staveb. Všechny převzaté
stavby byly vydány dle uzavřených dohod se všemi součástmi a příslušenstvím,
tak, aby mohly plnit funkci, k níž byly určeny.
Soudy nepřihlédly podle dovolatelky ani k tomu, že nejpodstatnější
problém, kterým bylo rozdělení souboru staveb v areálu ve Š. na jednotlivé
stavby, různým subjektům, ač byly vzájemně propojeny rozvody elektřiny z
transformátoru vybudovaného při výstavbě sušky BS-18, rozvody vody čerpané z
jedné studny, kanalizačními přípojkami, společnými jímkami odpadních vod,
telefonními rozvody, společnými zpevněnými plochami a komunikacemi a pozemky
kolem jednotlivých staveb, byl způsoben především jednáním a rozhodnutími
správce konkursní podstaty.
Dovolatelka uzavírá, že kdyby zbývající část areálu ve Š. byla
odprodána jí, tak jak požadovala při veřejném výběrovém řízení na prodej
úpadcova majetku vyhlášeném v květnu 2002, k žádnému z výše uvedených sporů by
nedošlo.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné.
Přitom především nesouhlasí s tvrzením dovolatelky, že zpevněná betonová plocha
je souborem movitých věcí (volně položených panelů). I kdyby tomu tak bylo, pak
by ovšem k případnému vydržení těchto věcí chyběla dovolatelce dobrá víra,
jelikož všichni její společníci jsou dlouholetými bývalými členy úpadce a jeho
vedoucími pracovníky, kteří měli možnost ovlivnit, jaký konkrétní majetek
pozdější úpadce vydá dovolatelce. Mylná je podle žalovaného domněnka
dovolatelky, že zpevněná betonová plocha na stavební parcele číslo 611/10 je
součástí nebo příslušenstvím objektu ocelokolny, ačkoli o této ploše není
zmínka ani v dohodě o vydání nemovitostí z 30. prosince 1998 ani ve znaleckém
posudku č. 1077-150/98 ze stejného dne, na který tato dohoda odkazuje.
Ke zpevněným asfaltovým plochám a k oplocení žalovaný uvádí, že dovolatelka
neprokázala, že tyto plochy a oplocení sama vybudovala či koupila od pozdějšího
úpadce; za nesprávné a neprokázané má v této souvislosti tvrzení dovolatelky,
že vlastníkem asfaltových ploch je proto, že byly z velké části součástí
staveb, které společnost v letech 1997 až 1999 převzala.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu
dovoláním „v celém rozsahu“, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda
dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení a proti
druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí
rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim
nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání
podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud
nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou
otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit
námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména
provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky
zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročník 2006, pod číslem 130).
Z hlediska přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým věcem, jejichž vydání
se dovolatelka domáhá, Nejvyšší soud přijal následující závěry:
1/ K oplocení.
V tomto ohledu dovolatelka Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku zásadního
právního významu k řešení nepředkládá. Oplocení je v dovolání věnována jediná
věta, podle které odvolací soud „plot kolem areálu a zpevněné asfaltové plochy
uvnitř areálu ve Švihově posoudil jako součást pozemků, na nichž jsou
umístěny“.
Tato věta důvod připustit dovolání k prověření závěrů, jež se týkají oplocení
(lhostejno, zda v rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm.a/ nebo dle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) neskýtá.
2/ Ke zpevněným asfaltovým plochám.
U zpevněných asfaltových ploch sama dovolatelka připouští, že ty jsou součástí
pozemků ve vlastnictví jiných osob; usuzuje však, že to ji nezbavuje aktivní
legitimace k vedení sporu, když je i v jejím zájmu, aby právo skutečného
vlastníka (vlastníka pozemku na kterém je asfaltová plocha umístěna) nebylo
zkráceno.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o
vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV
(excindační žalobě), patří, že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze
soupisu, prokáže nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o
žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo
zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Závěr, že
dovolatelce, která není vlastnicí pozemků, jejichž součástí jsou zpevněné
asfaltové plochy, nesvědčí aktivní legitimace k vyloučení těchto ploch ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (je věcí vlastníků pozemků aby svá
práva sami hájili), výše uvedenému výkladu plně odpovídá.
3/ Ke zpevněné betonové ploše na stavební parcele číslo 611/10.
Otázku, zda zpevněná betonová plocha na stavební parcele číslo 611/10 je
součástí pozemku, řešil již soud prvního stupně (byť nakonec dospěl k závěru,
že jde o věci movité) a závěr odvolacího soudu, že jde o součást pozemku, proto
nemohl být pro dovolatelku náhlý či překvapivý (bylo rozumné očekávat, že i
odvolací soud si bude klást stejné otázky jako soud prvního stupně a že může
dospět k jinému závěru). V mezích provedeného dokazování jde o úvahu
standardní, nikterak nevybočující z obvyklého rámce při zkoumání povahy určité
věci (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp.
zn. 33 Cdo 111/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 12, ročník
1998, str. 318). Vzhledem k vysoce skutkovému charakteru uplatněných námitek
neshledal Nejvyšší soud ani v tomto ohledu důvod připustit dovolání v rovině
zásadní významnosti napadeného rozhodnutí. To v dané souvislosti platí i pro
argumentaci dovolatelky pojící se k námitce vydržení. Odvolací soud se s touto
námitkou v napadeném rozhodnutí vypořádal právě poukazem na skutečnost, že jako
součásti pozemku dovolatelka panely vydržet nemohla.
Ve vztahu k této „věci“ se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda není důvod
připustit dovolání k prověření toho, jak mělo být naloženo s námitkou
dovolatelky, že na základě její žaloby podané 21. července 2004 u Okresního
soudu v K. proti správci konkursní podstaty úpadce a Bc. J. T. probíhá u tohoto
soudu pod sp. zn. 6 C 243/2004, řízení o určení vlastnictví ke zpevněné
betonové ploše.
V rozsudku uveřejněném pod číslem 58/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že jen ze skutečnosti, že věc byla zařazena
do soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce, nelze dovozovat, že
by žalobce neměl naléhavý právní zájem na určení, zda je vlastníkem této věci
Žalobce totiž může mít za určitých skutkových okolností i oprávněný důvod
domáhat se určení, že je vlastníkem (bez zřetele k tomu, že má možnost podat
vylučovací žalobu, nebo že už ji podal), což platí především tam, kde by i
obsahem vylučovací žaloby byl spor o vlastnické právo.
Při souběhu žaloby o určení vlastnictví a vylučovací žaloby, jejímž základem je
spor o vlastnické právo, je namístě zvažovat, zda řízení o vylučovací žalobě
nemá být přerušeno dle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. proto, že probíhá řízení
(řízení o určení vlastnictví), v němž je řešena otázka, která může mít význam
pro rozhodnutí soudu (zde otázka vlastnictví betonové plochy).
V situaci, kdy dovolatelka sama poukazuje na to, že Okresní soud v K. přerušil
řízení o určení vlastnictví usnesením ze dne 20. září 2005 a stejnou skutečnost
sdělila její zástupkyně s procesní plnou mocí odvolacímu soudu při odvolacím
jednání konaném 27. října 2005, s dodatkem, že řízení bylo přerušeno do doby,
než skončí toto řízení (srov. č. l. 112 a kopii usnesení okresního soudu na č.
l. 130), však důvod připustit dovolání rovněž dán není. Bylo-li totiž řízení o
určení vlastnictví přerušeno proto, že se čeká na výsledek řízení o vylučovací
žalobě, pak by jakékoli úvahy na téma aplikace § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.
v řízení o vylučovací žalobě ve svém výsledku vedly k patové situaci, v jejímž
rámci by právní otázky mezi účastníky sporné neřešil žádný ze soudů k tomu
povolaných.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé jako nepřípustného; Nejvyšší soud je
proto i v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s.
ř. odmítl. Při úvaze o přípustnosti dovolání přitom Nejvyšší soud nepřihlížel
ke skutečnostem, na něž dovolatelka upozornila podáním došlým mu 9. března
2007, neboť ty nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí a přihlédnout k nim
Nejvyššímu soudu zapovídá ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšné dovolatelce právo
na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaného žádné prokazatelné náklady
dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2008
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu