U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Miroslava
Galluse a JUDr. Ivany Štenglové ve věci konkursu dlužníka P. D., zastoupeného,
advokátkou, o návrhu věřitelky Č. s., a. s. , na prohlášení
konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 K
11/2000, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.
ledna 2002, č. j. 2 Ko 110/2001 - 157, takto:
Dovolání se odmítá.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. ledna 2002, č. j. 2 Ko
110/2001 - 157, potvrdil usnesení ze dne 18. července 2001, č. j. 37 K 11/2000
- 106, jímž Krajský soud v Praze prohlásil k návrhu věřitelky, Č. s. a. s.,
konkurs na majetek dlužníka P. D. Odvolací soud se ztotožnil s právním
posouzením věci provedeným soudem prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že
byly splněny podmínky pro prohlášení konkursu,
neboť dlužník nebyl schopen plnit po delší dobu své splatné závazky vůči
několika věřitelům.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanoveni § 238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, jelikož odvolací soud se měl zabývat i tím,
zda dlužník nebyl schopen platit své splatné závazky „po delší dobu“. Podle
dovolatele u něj šlo o platební neschopnost pouze přechodného rázu. Splatné
závazky uhradit chtěl, přičemž s Finančním úřadem v B. se na splácení dlužné
částky dohodl, o splácení dluhu pak jednal i s Č. s., a.s. Prohlášením konkursu
došlo ke ztrátám a správkyně konkursní podstaty neposkytuje záruku, že bude
nadále hospodárně nakládat s majetkem. Odvolací soud se dále
nezabýval námitkami dovolatele vůči správkyni konkursní podstaty. Dovolatel
proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
V rozhodnutí odvolacího soudu se sice tvrdí, že „odvolací soud odvolání
projednal a o něm rozhodl v souladu s bodem 15. části dvanácté hlavy I.
zákona č. 30/2000 Sb., dle procesních předpisů platných
do 31. prosince 2000,“ odvolací soud však poskytl účastníkům řízení poučení o
lhůtě pro podání dovolání dle občanského soudního řádu platného od 1. ledna
2001 a při úvahách o tom, proč nepřihlédl k singulární
sukcesi na straně věřitelky, Č. s. a. s., ohlášené v průběhu odvolacího řízení,
odkazoval na ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001 (§ 107a, § 205a, § 211a a § 212 odst. 3) a věc tedy
podle tohoto znění občanského soudního řádu „projednával“. Vzhledem k tomu, že
obě rozhodnutí soudů nižších stupňů byla vydána po 1. lednu 2001, je pro
dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání však nesplňuje podmínky přípustnosti ani dle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2001 ani ve znění účinném před tímto datem.
Občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 upravuje přípustnost
dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu v ustanoveních §
237 až 239 o. s. ř.
Ustanovení § 238, § 238a odst. 1 písm. b/ až g/ a § 239 o. s. ř.
nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit
žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání
přípustné také proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo
změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu
a vyrovnání. Ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. platí obdobně (§ 238a odst.
2 o. s. ř. ).
Dle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení § 238a o. s. ř. tedy vymezuje přípustnost dovolání proti v tomto
ustanovení vyjmenovaným rozhodnutím za shodných podmínek jako ty, jež jsou
uvedeny v § 237 odst. 1 o. s. ř., s tím, že omezení formulovaná v ustanovení §
237 odst. 2 o. s. ř. se neuplatní. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o.
s. ř. tudíž není dovolání přípustné proti každému měnícímu či potvrzujícímu
usnesení odvolacího soudu ve věci konkursu a vyrovnání; rozhodnutí odvolacího
soudu musí především měnit nebo potvrzovat konkursní či vyrovnací rozhodnutí
soudu prvního stupně „ve věci samé“ (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 58/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), mezi
která v konkursním řízení patří i usnesení o prohlášení konkursu (§ 12a odst.
1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů).
Usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím a ač jím - v intencích shora
uvedeného - bylo v konkursní věci potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně ve věci samé, nepředcházelo usnesení o prohlášení
konkursu na majetek dlužníka jiné (zamítavé) rozhodnutí soudu prvního stupně,
které by odvolací soud dříve zrušil (i ve svém prvním
rozhodnutí ze dne 21. listopadu 2000 soud prvního stupně prohlásil konkurs na
majetek dlužníka); dovolání v této věci proto nemůže být
přípustné podle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ani za
použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud pak neshledává dovolání přípustným ani ve spojení s ustanovením §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadenému rozhodnutí nepřisuzuje po
právní stránce zásadní význam.
Občanský soudní řád ve znění účinném před 1. lednem 2001 upravoval přípustnost
dovolání proti usnesení odvolacího soudu v ustanoveních § 237, §
238a a § 239 o. s. ř.
Vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. nejsou dovoláním namítány a ze spisu
nevyplývají; dovolání pak není přípustné dle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/
o. s. ř., jelikož usnesení odvolacího soudu bylo usnesením potvrzujícím a
nikoliv měnícím. Napadené rozhodnutí pak nelze podřadit ani případům
vyjmenovaným v § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené
v § 239 o. s. ř. daná věc nesplňuje proto, že odvolací soud ve výroku
rozhodnutí dovolání nepřipustil (odstavec 1) a úpadce návrh na připuštění
dovolání nepodal (odstavec 2).
Odvolací soud účastníka poučil, že „proti tomuto usnesení je možné podat
dovolání, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u
soudu, který rozhodoval v prvním stupni“, ač výše
formulovaným závěrům podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
ledna 2001 odpovídalo – ve shodě s ustanovením § 157 odst. 1 o. s. ř., ve
spojení s ustanovením § 167 odst. 2 o. s. ř. – poučení, podle kterého „proti
tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím
Krajského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“.
Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné bez dalšího,
však přípustnost dovolání nezakládá (srov. mutatis mutandis též usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); toliko vedlo k tomu, že lhůta k podání dovolání dlužníkovi
doběhla (v intencích ustanovení § 240 odst. 3 věty druhé o. s.
ř.) až uplynutím čtyř měsíců od doručení napadeného usnesení
(posledním dnem lhůty k podání dovolání byl u dlužníka 17. červen 2002).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného;
Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), odmítl (§ 243b, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu