29 Odo 387/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci žalobkyně D. P., proti žalovaným 1) JUDr. R. G., a 2) Š. S., zastoupenému
opatrovnicí L. J., tajemnicí o neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 97/2002, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č.
j. 14 Cmo 531/2003 – 95, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č. j. 14 Cmo 531/2003 – 95
a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. července 2003, č.
j. 39 Cm 97/2002-75 se zrušují a věc se vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
97/2002 – 75 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se žalobkyně domáhá určení
neplatnosti smlouvy a jde tedy o žalobu podle § 80 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Předpokladem úspěšnosti takové žaloby po procesní
stránce je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je
naléhavý právní zájem. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně,
podle kterého věcnou legitimaci v řízení o určení neplatnosti smlouvy má ten,
kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož
právní sféry se právní vztah nebo právo dotýká.
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně není účastnicí smlouvy o
převodu obchodního podílu společnosti G. – C. s. r. o., uzavřené dne 3. února
1998 mezi prvním a druhým žalovaným (dále též jen „smlouva“) a samotná smlouva
se ani netýká její právní (nikoli majetkové) sféry. Její právní vztah coby
věřitelky, ke společnosti G. – C. s. r. o. jako dlužnici není změnou
společníků v uvedené společnosti nikterak dotčen. Žalobkyně zjevně spojuje
odpovědnost společnosti s odpovědností společníka; z tvrzené smlouvy o dílo má
pohledávky vůči společnosti G. – C. s. r. o. a nikoli vůči JUDr.
G., který byl jediným společníkem. I kdyby bylo jeho jednání coby tehdejšího
jednatele a jediného společníka nemorální, jak je hodnotí žalobkyně,
nezakládalo by to právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy o
převodu obchodního podílu. Naléhavý právní zájem žalobkyně by byl dán tehdy,
jestliže by bez tohoto určení bylo její právo věřitele ohroženo nebo by se její
právní postavení coby věřitelky stalo nejistým; tak tomu ovšem není. Záměnou
společníků ve společnosti není pohledávka žalobkyně vůči společnosti nijak
dotčena.
Odvolací soud uzavřel, že nelze uvažovat ani o ručení společníka
do výše nesplaceného vkladu [§ 106 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“)], neboť podle výpisu z obchodního rejstříku společnosti G. – C. s. r. o.
byl vklad zcela splacen, jinak by ani podle § 111 odst. 2 obch. zák. nemohla
být společnost, založená jediným zakladatelem, do obchodního rejstříku zapsána.
Převodce obchodního podílu ručí ve smyslu § 115 odst. 3 obch. zák. za závazky,
které přešly převodem obchodního podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
odkazujíc co do jeho přípustnosti na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do
jeho důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Dovolatelka „má za to, že otázka posouzení platnosti smlouvy o
převodu obchodního podílu, která je na straně převodce uzavírána s jednoznačně
nekalým úmyslem vyhnout se odpovědnosti za společnost, která se dostala do
ekonomických problémů,“ dosud nebyla dovolacím soudem „ani jinou judikaturou“
řešena. Dovolatelka argumentuje tím, že tento problém má obecný dopad, a že se
netýká pouze její věci, když obdobné případy se v podnikatelské sféře objevují
stále častěji. Sice připouští, že není účastnicí smlouvy o převodu obchodního
podílu, poukazuje však na to, že se převod obchodního podílu dotýká jejího
právního postavení. Tvrdí, že první žalovaný převodem obchodního podílu na
nevěrohodnou osobu porušil zásady poctivého obchodního styku, což lze
kvalifikovat jako nemravné jednání. Jestliže po takovém jednání se jediným
společníkem a jednatelem společnosti stane osoba bez jakékoli snahy pokračovat
v podnikatelské činnosti, pak nepochybně taková situace vytváří u všech
obchodních partnerů společnosti stav naprosté právní nejistoty a jejich právní
nároky vůči společnosti se v podstatě stávají právně nevymahatelné. Dovolatelka
je názoru, že za takové situace jí nelze upírat oprávněný zájem na soudní
ochranu.
Podle názoru dovolatelky je smlouva, která byla uzavřena, jak
vyplývá ze skutkových zjištění, jednoznačně s nekalým úmyslem prvního
žalovaného vyhnout se problémům se zadluženou společností, absolutně neplatná
podle § 39 občanského zákoníku, neboť taková smlouva odporuje dobrým mravům. V
dané věci i odvolací soud připustil, že jednání prvního žalovaného lze
posuzovat jako nemravné, což lze dovodit i ze skutečnosti, že nabyvatel
obchodního podílu jako druhý žalovaný je neznámého pobytu, a proto mu musel
soud ustanovit opatrovníka.
Proto dovolatelka požaduje, aby dovolací soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. a je i důvodné.
Dovolatelka v dovolání výslovně nevymezuje otázku zásadního
právního významu, z odůvodnění dovolání však plyne, že zásadní právní význam
přikládá posouzení, zda má věřitel společnosti naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu kterou převodce, jako jediný
společník převedl obchodní podíl na „nevěrohodnou“ osobu, která je „neznámého
pobytu“ a nemá „žádnou snahu pokračovat v podnikatelské činnosti“ s nekalým
úmyslem vyhnout se odpovědnosti za závazky společnosti.
Postupem dle § 80 písm. c) o. s. ř. se lze návrhem na zahájení řízení domáhat,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem. Smyslem žalob podle § 80 písm. c) o. s. ř. je
vyřešit právní vztahy účastníků řízení – tedy účastníků, kteří jsou vzájemně v
určitém právním vztahu, v jehož rámci je nutno najisto postavit, zda určité
právo existuje. Soudní teorie i praxe je jednotná v tom, že naléhavý právní
zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo
právní vztah, na kterém se účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez
tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu
preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu)
žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není
namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k
dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o. s. ř.; prevence
již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků
porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo
práva již mít nemůže.
Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 15. června 1999, sp.
zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněném v časopisu Právní
rozhledy č. 9/1999, naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není [§ 80 písm. c) OSŘ] nemá jen ten, kdo je účasten právního
vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. V tomtéž rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud
k závěru, že aktivně legitimována k žalobě na určení neplatnosti smlouvy je i
osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění žalobě mohlo mít
příznivý dopad na její právní postavení.
V projednávané věci se dovolatelka domáhá určení neplatnosti smlouvy, jejíž
nebyla účastnicí, s tvrzením, že je smlouva absolutně neplatná a její postavení
věřitelky je v důsledku jejího uzavření ohroženo. Odvolací soud založil své
rozhodnutí na závěru, že její právní vztah coby věřitelky, ke společnosti G. –
C. s. r. o. jako dlužnici není změnou společníků v uvedené společnosti nikterak
dotčen. Podle odvolacího soudu dovolatelka zjevně spojuje odpovědnost
společnosti s odpovědností společníka, když má z tvrzené smlouvy o dílo
pohledávky vůči společnosti a nikoli vůči jedinému společníkovi. Dále pak
odvolací soud uzavřel, že v úvahu nepřipadá ani ručení jediného společníka,
neboť jeho vklad byl v celém rozsahu splacen a toto splacení bylo zapsáno do
obchodního rejstříku.
Odvolací soud však při posuzování otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně
nevzal v úvahu, že na její právní postavení jako věřitelky společnosti může mít
vliv i to, jak je společnost řízena. Jediný společník společnosti s ručením
omezeným, který sám vykonává působnost valné hromady, může podstatně ovlivnit
(zejména právě výkonem působnosti valné hromady) kvalitu řízení společnosti
(jejího obchodního vedení). Pro uspokojení pohledávky žalobkyně může být
zásadně významné i to, zda jediný společník, zamýšlí-li ukončit činnost
společnosti či vyžadují-li to okolnosti, včas rozhodne o případné likvidaci
společnosti, jak bude likvidace probíhat, kdo bude (ať již rozhodnutím jediného
společníka v působnosti valné hromady či postupem podle ustanovení § 71 odst. 2
věty první a druhé obch. zák.) jmenován likvidátorem a v případě prohlášení
konkursu, i zajištění potřebné součinnosti se správcem konkursní podstaty. Pro
posouzení naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení je proto
podstatné, zda jsou správná její tvrzení o tom, že první žalovaný vědomě
(bezplatně) převedl stoprocentní obchodní podíl ve společnosti na osobu, která
nebyla schopna či ochotna se jako společník podílet na řízení společnosti,
zejména na zajištění jejího kvalifikovaného obchodního vedení. Tím spíše ukáže-
li se, že první žalovaný obchodní podíl za těchto okolností převáděl s cílem
vyhnout se povinnostem, jež by mu plynuly z případné likvidace, resp.
prohlášení konkursu na majetek společnosti.
K tomu je ještě třeba uvést, že teorie již dříve dovodila, že jednou ze zásad,
kterými se řídí obchodní zákoník, je princip loajality společníka vůči
společnosti, který je základním východiskem všech jeho povinností. Princip
loajality je výkladovým pravidlem, v jehož rámci je třeba interpretovat
jednotlivé dílčí povinnosti společníka vůči společnosti (viz Černá, S.:
Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl, ASPI, Praha 2006, s. 185 a n.). Za
použití principu loajality pak lze nepochybně dovodit, že jednou z povinností
společníka při převodu obchodního podílu je, aby převodem obchodního podílu
neúměrně a neodůvodněně neohrozil další činnost a existenci společnosti, resp.
aby právo převést obchodní podíl nezneužil k obejití povinností, jež by mu
jinak plynuly z případné likvidace či prohlášení konkursu na majetek
společnosti.
Skutečnost, že společník obchodní společnosti může za určitých okolností
významně ovlivňovat poměry ve společnosti, ostatně vzal výslovně v úvahu zákon
č. 370/2000 Sb., když začlenil do obchodního zákoníku ustanovení § 66 odst. 6,
které určuje, že ustanovení tohoto zákona a zvláštních právních předpisů o
odpovědnosti a ručení orgánů a členů orgánů společnosti, se vztahují také na
osoby, které na základě dohody, podílu na společnosti či jiné skutečnosti
ovlivňují podstatným způsobem chování společnosti, přestože nejsou orgány ani
členy orgánů společnosti, bez zřetele k tomu, jaký vztah ke společnosti mají.
Takovou osobou nepochybně může být i jediný společník společnosti s ručením
omezeným, který pak podle platné úpravy – ve vazbě na konkrétní okolnosti
případu – bude při splnění podmínek ustanovení § 66 odst. 6 obch. zák. ručit za
závazky společnosti podle ustanovení § 194 odst. 5 a 6 obch. zák. (jenž se
podle ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák. použijí obdobně i pro jednatele
společnosti s ručením omezeným).
To, že právní úprava platná v době uzavření smlouvy ručení společníka za
závazky společnosti neupravovala, neznamená, že společník (a zejména jediný
společník) nemohl podstatnou měrou ovlivnit poměry ve společnosti.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, je neúplné, a tedy nesprávné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a
spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b
odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný
(§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu