NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 394/2001-126
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce Ing. L. M., zastoupeného JUDr. J. R., advokátem, proti žalované A. V.
L., a. s., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, o zaplacení částky 290.525,50 Kč
s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 48 Cm
1043/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12.
září 2000, č. j. 3 Cmo 280/99 - 95, takto:
I. Dovolání proti bodu II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 12. září 2000, č. j. 3 Cmo 280/99 - 95, o nákladech
řízení se odmítá.
II. Dovolání proti bodu I. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 12. září 2000, č. j. 3 Cmo 280/99 - 95, se
zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 5.450,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce
žalované JUDr. J. H.
Žalobce se po žalované domáhal žalobou z 2. května 1997 po částečném
zpětvzetí žaloby z 1. října 1998 zaplacení částky 290.525,50 Kč se smluvním
úrokem z prodlení ve výši 0,25% denně z částek 24.210,- Kč a 38.132,- Kč za
dobu od 1. května 1997 do zaplacení. Ze žalované částky měla částka 62.342, -Kč
představovat dluh (nedoplatek) na fakturách za dodávku zboží (č. 1825 na
částku 39.005,- Kč, kde zbývá uhradit 24.210,- Kč a č. 1935 na částku 60.077,
kde zbývá uhradit 38.132,- Kč), zbytek tvořil osmnáctiprocentní úrok z prodlení
za pozdní úhradu faktur číslo 0238, 1906, 1936, 3840, 3935, 1825 a 1935, v
celkové výši 184.855, 77 Kč, s tím, že:
- faktura číslo 0238 na částku 30.449,- Kč, splatná 12. února 1993,
byla zaplacena 23. května 1995, takže úrok z prodlení za 831 dnů činí
12.478,35 Kč,
- faktura číslo 1906 na částku 126563, splatná 16. května 1993, byla
zaplacena 12. června 1995, takže úrok z prodlení za 758 dnů činí 47,310,29 Kč,
- faktura číslo 1936 na částku 24.210,- Kč, splatná 20. května 1993,
byla zaplacena 15. června 1995, takže úrok z prodlení za 757 dnů činí 9.037,-
Kč,
- faktura číslo 3840 na částku 38.132,- Kč, splatná 11. října 1993,
byla zaplacena 15. června 1995, takže úrok z prodlení za 613 dnů činí 11.527,36
Kč,
- faktura číslo 3935 na částku 215.154,- Kč, splatná 16. října 1993,
byla zčásti zaplacena 26. června 1995, takže úrok z prodlení za 619 dnů činí
65.677,97 Kč ; zbývajících 155.154,- Kč bylo zaplaceno až 12. července 1995,
takže úrok z prodlení za dalších 17. dnů činí 1.300,74 Kč,
- faktura číslo 1825 na částku 39.005,- Kč splatná 10. května 1993,
byla zčásti zaplacena 22. června 1995, takže úrok z prodlení za 774 dnů činí
14.888,- Kč a na této faktuře zbývá uhradit částka 24.210,- Kč,
- faktura číslo 1935, na částku 60.077,- Kč, splatná 20. května 1993,
byla zčásti zaplacena 22. června 1995 takže úrok z prodlení za 764 dnů činí
22.635,04 Kč a na této faktuře zbývá uhradit částka 38.132,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. dubna 1999, č. j. 48
Cm 1043/97  73, uložil žalované zaplatit žalobci částku 184.855,80 Kč
(bod I. výroku), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (bod II. výroku) a ve zbytku žalobu zamítl (bod III. výroku). Soud
prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaná dohodou ze
dne 31. května 1995 (dále též jen „dohoda“) uznala svůj závazek vůči žalobci
způsobem uvedeným v ustanovení § 323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) v platném znění. Soud dovodil, že žalobcem
uplatněné pohledávky trvají, jelikož žalovaná neprokázala opak. Co do
smluveného úroku a požadovaných nedoplatků faktur ve výši 24.210,-
Kč a 38.132,- Kč však žalobu zamítl, s tím že
uplatnění ustanovení § 330 odst. 1 obch. zák. nepřicházelo v úvahu. Žalobce se
žalovanou dohodl, jaký závazek mu má plnit, proto nemohl použít platby částek
24.210,- Kč a 38.132,- Kč na úhradu úroků z prodlení. Jelikož dohoda neobsahuje
výslovné ujednání o úroku z prodlení, vzniklo žalobci právo na zákonný úrok z
prodlení ve smyslu ustanovení § 369 a § 502 obch. zák.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2000,
č. j. 3 Cmo 280/99 - 95, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 184.855,80
Kč zamítl (první výrok), zavázal žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 48.554, 20 Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení 18.296,- Kč.
Odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že žaloba nebyla již v době svého
podání důvodná. Žalobce uplatnil žalobou nárok na zaplacení částky 24.210,- Kč
a 38.132,- Kč, přičemž obě tyto částky mu žalovaná uhradila 15. června 1995,
tedy v termínu smluveném v dohodě. Nárok na smluvní úrok ve výši 0,25% denně,
sjednaný v dohodě, žalobci nevznikl, neboť žalovaná splnila jak dohodu z 10.
května 1995, tak i dohodu z 31. května 1995. Odvolací soud též neshledal ani
podmínky pro přiznání zákonného úroku z prodlení, maje za to, že dohodou ze dne
31. května 1995 došlo - ve smyslu ustanovení § 570 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), v platném znění - k privativní
novaci původního závazku.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně i proti výroku o
nákladech řízení, podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/
o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel
uvádí, že dohoda ze dne 31. května 1995 nebyla privativní novací, s níž by byl
spojen zánik dosavadního závazku, nýbrž že šlo o kumulativní novaci, takže mu
vznikl nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 369
a § 502 obch. zák. Dále dovolatel upozorňuje na dikci ustanovení § 516 obč.
zák., zdůrazňuje, že z uzavřených smluv nevyplývá, že by mělo dojít k zániku
původního závazku. K prokázání svých tvrzení dovolatel navrhuje vyslechnout v
dovolání uvedené svědky. Ohledně výroku o nákladech řízení pak dovolatel
odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k částečnému zpětvzetí žaloby (co do
částky 697.628,50 Kč s příslušenstvím) učiněnému v rámci jeho
vyjádření z 30. září 1998. Proto dovolatel
požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že ze smlouvy ze dne 10. května 1995
vyplývá závazek žalobce nepenalizovat ji, bude-li dlužná částka uhrazena dle
příslušného platebního kalendáře. Žalovaná rovněž nesouhlasí s tím, aby
dovolacím soud provedl dovolatelem navržené důkazy, neboť nemohou mít vliv na
výsledek dovolacího řízení. K nákladům řízení před soudy obou stupňů pak
uvádí, že dovolatel vzal sice žalobu částečně zpět, ale učinil tak až po vydání
platebního rozkazu, což se nepochybně muselo odrazit i ve výroku o nákladech
řízení. Žalovaná proto požaduje dovolání odmítnout nebo zamítnout.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001). O takový případ jde – se zřetelem k době vydání napadeného
rozsudku - i v této věci.
Dovolání v části, v níž směřovalo proti výroku o nákladech řízení, není
přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Výrok o nákladech řízení - ač součástí rozsudku - má povahu usnesení, takže
přípustnost dovolání proti němu je nutno poměřovat ustanoveními § 237, § 238a a
§ 239 o. s. ř.
Zmatečnostní vady řízení vypočtené v § 237 odst. 1 o. s. ř. nebyly dovoláním
namítány a ze spisu se nepodávají. Podle § 239 o. s. ř. není dovolání přípustné
jednak proto, že usnesení o nákladech řízení není usnesením ve věci samé,
jednak proto, že nejde o potvrzující výrok.
Přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř.; ve
vztahu k výroku o nákladech odvolacího řízení proto, že potud nejde o měnící
usnesení odvolacího soudu a ohledně výroku o nákladech řízení před soudem
prvního stupně proto, že uvedené ustanovení v části věty za středníkem tuto
možnost ohledně usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu
prvního stupně o nákladech řízení, výslovně vylučuje. Nejde též o žádný z
případů výslovně vypočtených v ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny
b/ až f/.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání v rozsahu, v němž směřovalo
proti výroku o nákladech řízení, jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto
potud odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
je přípustné ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není
důvodné.
Jelikož existenci zmatečnostních vad řízení Nejvyšší soud již dříve
vyloučil a dovoláním nejsou uplatňovány a ze spisu neplynou ani jiné vady
řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud se v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním zabýval správností
závěru odvolacího soudu, že žalobci v důsledku privativní novace závazku
nevzniklo právo na zákonný úrok z prodlení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebyl
dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
K důkazním návrhům, jimiž dovolatel podpořil své argumenty, Nejvyšší
soud poznamenává, že ve smyslu ustanovení § 243a odst. 2 věty první o. s. ř.
dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání. Zjištěný
skutkový stav není v dovolacím řízení zpochybnitelný argumentem, že důkazy,
které dovolatel soudu nyní nabízí, lze prokázat skutkový stav jiný, takový,
jehož skutkové a právní hodnocení by vyznělo pro dovolatele příznivěji než
skutkové a právní hodnocení skutkového stavu, z nějž vyšel odvolací soud
(shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1998, sp. zn.
3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 22, ročník 1998,
pod číslem 161, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21
Cdo 906/2000, uveřejněný v témže časopise, číslo 9, ročník 2001, pod číslem
113). K těmto důkazním návrhům tedy Nejvyšší soud při svých dalších úvahách
jako k nepřípustným nepřihlížel.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry,
podle kterých:
1) V písemné dohodě z 10. května 1995 žalovaná „odsouhlasila“ svůj
závazek z faktur P. H. číslo 0238, 1906, 1936, 3840, 3935, 1825 a 1935, v
celkové výši 533.590, Kč, a zavázala se tuto částku dovolateli uhradit
do srpna 1995, s tím, že ten ji nebude při dodržení těchto platebních podmínek
„penalizovat“.
2) V písemné dohodě z 30. května 1995 žalovaná (jako dlužnice) vůči dovolateli
(jako věřiteli) jednak uznala svůj peněžitý závazek (identifikovaný uvedením
celkové výše dlužné částky /503.141,- Kč/ a čísel neuhrazených faktur), jednak
se zavázala k úhradě uznané částky v tam určených splátkách s konečným termínem
úhrad do 15. srpna 1995. Pro případ nesplnění dluhu ve stanoveném termínu si
strany sjednaly, že celá dlužná částka bude zpětně pokutována smluvním úrokem z
prodlení ve výši 0,25% za každý den prodlení.
3) Žalovaná do 15. srpna 1995 zaplatila dovolateli celkem 533.590,- Kč.
S přihlédnutím k době uzavření obou dohod (květen 1995) je pro další úvahy
Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění zákonů č. zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988
Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č.
87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb. a
č. 267/1994 Sb.
Podle ustanovení § 516 obč. zák. účastníci mohou dohodou změnit
vzájemná práva a povinnosti (odstavec 1). Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že
sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek
vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované
náležitosti (odstavec 2). Zajištění práv, jichž se dohoda týká, trvá nadále.
Jestliže však k dohodě došlo bez souhlasu ručitele, může
proti věřiteli namítat vše, co by mohl namítat, kdyby dohody nebylo (odstavec
3).
Z ustanovení § 570 obč. zák. pak vyplývá, že dohodne-li se věřitel s dlužníkem,
že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a
dlužník je povinen plnit závazek nový (odstavec 1). Nahrazuje-li se závazek
zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena
písemně. Totéž platí, je-li nahrazován promlčený závazek (odstavec 2).
Dle § 571 obč. zák. se dosavadní závazek pokládá za nahrazený pouze v rozsahu,
který nepochybně vyplývá z dohody o novém závazku.
Podle § 574 odst. 1 obč. zák. dále platí, že věřitel se může s dlužníkem
dohodnout, že se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí; tato dohoda musí být
uzavřena písemně.
Ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném před 1. lednem
2000 (srov. k tomu i bod 39., článku VIII., části sedmé zákona č. 370/2000 Sb.)
určovalo, že je-li dlužník v prodlení se splněním
peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je
dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě,
jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle § 502 obch.
zák.
Nejvyšší soud především poznamenává, že ačkoliv se odvolací soud
vyjádřil též k opodstatněnosti žalobního nároku co do nedoplatku faktur číslo
1825 a 1935 a smluveného úroku z prodlení z částek 24.210,- Kč a 38.132,- Kč,
předmětem odvolacího řízení již tyto částky nebyly (proti výroku, jímž soud
prvního stupně žalobu ohledně těchto částek zčásti zamítl, odvolání podáno
nebylo). Ve shodě s tím, jak je formulováno dovolání, se tedy dovolací přezkum
soustředil na zodpovězení otázky, zda dovolatel měl právo účtovat zákonný úrok
z prodlení z částek, jež žalovaná splatila v souladu se splátkovým kalendářem
sjednaným v dohodách z 10. května a 30. května 1995.
Úroky z prodlení mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení
dlužníka se splněním závazku. Platí se vedle vlastního plnění stanoveným
procentem z té části dluhu, s níž je dlužník v prodlení (shodně srov. v právní
teorii např. Knapp., V. a kolektiv: Občanské právo hmotné. Svazek II. Vydání
první. KODEX Praha 1995, str. 75). Jestliže – jak se podává ze skutkového
stavu zjištěného soudy nižších stupňů - k 10. květnu 1995, kdy strany uzavřely
první dohodu, nebylo prodlení žalované s úhradou dlužných částek sankcionováno
jiným způsobem (např. smluvní pokutou nebo smluveným úrokem z prodlení), pak
závazek dovolatele (obsažený v dohodě z 10. května 1995), že při dodržení
platebních podmínek nebude žalovanou „penalizovat“, se mohl vztahovat jen k
zákonným úrokům z prodlení, na něž mu do té doby vznikl nárok. Takto
formulovaná dohoda má pak ve smyslu ustanovení § 574 odst. 1 obč. zák.
charakter dohody, kterou se dovolatel (věřitel) podmíněně (za předpokladu, že
bude splněna odkládací podmínka, tedy že žalovaná dodrží splátkový kalendář
ohledně úhrady fakturovaných částek) vzdal vůči žalované (dlužnici) práva na
zaplacení zákonného úroku z prodlení (o kumulativní novaci ve smyslu ustanovení
§ 516 ani o privativní novaci ve smyslu § 570 obč. zák. nešlo).
Dohodou z 30. května 1995, kterou strany dále (ve zjevné návaznosti na
dohodu z 10. května 1995) upřesnily splátkový kalendář, klauzule obsažená v
dohodě z 10. května 1995 již dotčena nebyla.
Byl-li dohodou z 30. května 1995 dále sjednán úrok z prodlení pro případ
prodlení žalované s úhradou jednotlivých splátek, šlo – jak správně uzavřely
soudy nižších stupňů – o ujednání, jehož účinnost se neprosadila, jelikož
žalovaná dluh splnila (podle skutkového závěru odvolacího soudu) v souladu s
dohodami. Tím současně splnila i podmínku nezbytnou k
tomu, aby se stal účinným závazek dovolatele ji v takovém případě
„nepenalizovat“ (nepožadovat zaplacení zákonných úroků z prodlení).
Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že dovolatel již právo na úhradu
zákonných úroků z prodlení nemá, je ve svém výsledku správný.
Dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud proto, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalované
v dovolacím řízení. Podle bodu 10, hlavy první, části dvanácté zákona č.
30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v
jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
se stanoví podle dosavadních právních předpisů, to jest u advokáta podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů. Náklady žalované
tvoří částku 5.450,- Kč, představující mimosmluvní odměnu ve výši 5.375,- Kč za
jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§ 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst.
1 písm. k/ vyhlášky) a paušální náhradu ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky. Soud tedy tuto částku žalované k tíži dovolatele přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. července 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu