NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 403/2001-86
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužnice I.B. C. akciové
společnosti, o návrhu věřitelky C. B., a. s., v likvidaci, na prohlášení
konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 37 K 31/98, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 19. dubna 2001, č. j. 2 Ko 187/2000 - 66, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský obchodní soud v Brně usnesením ze dne 24. července
2000, č. j. 37 K 31/9828, zamítl návrh na prohlášení
konkursu na majetek dlužnice, uzavíraje, že věřitelka, která návrh podala (C.
B., a.s., v likvidaci), nedoložila, že má za dlužnicí splatnou pohledávku.
K odvolání věřitelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. dubna
2001, č. j. 2 Ko 187/2000 - 66, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu je rozhodnutí soudu prvního
stupně nepřezkoumatelné, když nelze zjistit, na základě jakých úvah tento soud
dospěl k závěru, že věřitelka (i přes předloženou fotokopii výpisu z účtu č.
041101 -1810359001 ze dne 1. července 1993) nedoložila poskytnutí úvěru
dlužnici (ve výši 5,000.000,- Kč).
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice včas dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a f/ občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.”), s tím, že jsou dány dovolací důvody dle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř., jejichž prostřednictvím
lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), že jeho rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (písmeno c/) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(písmeno d/). Vadu řízení dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
spatřuje dovolatelka v tom, že v řízení před odvolacím soudem nebyla řádně
zastoupena. Dále tvrdí, že možnost jednat před soudem ji byla odňata tím, že
nebyla informována o věřitelkou podaném odvolání. V dovolání pak
dovolatelka podrobně vysvětluje, v čem spočívají dovolací důvody dle § 241
odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. a závěrem požaduje především zrušení
napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem
2001. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc -
ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. -
rovněž projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a
§ 239 o. s. ř.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání
přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím.
Napadené rozhodnutí pak nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst.
1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc
rovněž nesplňuje, neboť usnesení odvolacího soudu není potvrzujícím
rozhodnutím.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s
takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího
soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel
příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou
skutečně trpí. Jelikož jiné zmatečnostní vady nejsou dovoláním namítány a ze
spisu rovněž nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je řízení postiženo
vadami tvrzenými dovolatelkou.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné
i tehdy, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně
zastoupen.
Vadou podle cit. ustanovení je řízení postiženo, jen je-li zde osoba
způsobilá být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), která však nemůže před soudem
jako účastník samostatně jednat (§ 20 o. s. ř.). O takový případ v dané věci
zjevně nejde a nic takového dovolatelkou ani nebylo tvrzeno.
Ustanovení § 19a občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.”)
stanoví, že způsobilost právnické osoby nabývat práva a povinnosti může být
omezena jen zákonem (odstavec 1). Právnické osoby, které se zapisují do
obchodního nebo do jiného zákonem určeného rejstříku, mohou nabývat práva a
povinnosti ode dne účinnosti zápisu do tohoto rejstříku, pokud zvláštní zákon
nestanoví jinak (odstavec 2).
Dlužnice jako právnická osoba má procesní způsobilost v plném rozsahu,
neboť žádný zákon v tom směru její způsobilost samostatně jednat
neomezuje. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tudíž
dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu
řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž
znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon
přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže
šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného
zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup
soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dle ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., nejde-li o případ uvedený v §
209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku, ostatním
účastníkům. Jak již Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 27. srpna 1998,
sp. zn. 20 Cdo 1569/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 21, ročník
1998, pod číslem 156, od jehož závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v předmětném
případě, ustanovení § 210 ani jiné ustanovení občanského soudního řádu v
rozhodném znění (či ustanovení jiného předpisu) soudu neukládá doručovat
ostatním účastníkům řízení stejnopisy odvolání směřujícího proti usnesení.
Jestliže tedy soud prvního stupně ani soud odvolací stejnopis odvolání
věřitelky proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu dlužnici
nedoručil, nešlo o nesprávný postup ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
(je pojmově vyloučeno, aby postupem, který je v souladu se zákonem, byla
účastníku odňata možnost jednat před soudem).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu