NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 405/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) úpadkyni L. spol. s r. o., 2) P., s. r.
o. - v likvidaci, a 3) M. R., o zaplacení částky 18,496.106,39 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 366/2002, o
dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.
září 2004, č.j. 27 Co 73/2003-102, takto:
Dovolání třetího žalovaného se zamítá.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 2. října 2002, č.j. 7 C 366/2002-74,
uložil prvé a druhé žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18,496.106,39
Kč, úrok z prodlení ve výši 17,81 % ročně z částky 9,999.991,- Kč za dobu od
8. listopadu 2001 do zaplacení a z částky 1,472.520,27 Kč za dobu od 8.
listopadu 2001 do zaplacení a náklady řízení ve výši 739.850,- Kč s tím, že
plněním jedné z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé
žalované (výrok I.), zamítl žalobu vůči třetímu žalovanému (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a třetím
žalovaným (výrok III.). Vyšel přitom ze zjištění, že právní předchůdkyně
žalobkyně Č. s., a. s. a třetí žalovaný uzavřeli dne 16. července 1997 smlouvu
o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“) podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák“), na jejímž základě byl třetímu žalovanému poskytnut
krátkodobý kontokorentní úvěr do výše úvěrového rámce 10,000.000,- Kč za účelem
pořízení zásob. Termín splatnosti úvěru byl dohodnut ke dni 20. června 1998.
Třetí žalovaný smlouvou o prodeji podniku ze dne 31. května 1999 prodal svůj
podnik první žalované, což mělo za následek, že na ni přešly závazky
související s prodávaným podnikem, včetně závazků z výše uvedené úvěrové
smlouvy. Smlouvou o postoupení pohledávky č. 1153 ze dne 30. listopadu 1999 Č.
s., a. s. jako postupitel postoupila pohledávky z úvěrové smlouvy za třetím
žalovaným K. b. P., s.p.ú, jehož právní nástupkyní se dnem účinnosti zákona č.
239/2001 Sb. stala žalobkyně.
Ve vztahu k první žalované soud prvního stupně žalobě vyhověl, když dospěl k
závěru, že na žalovanou přešel dle § 476 odst. 1 obch. zák. závazek třetího
žalovaného uhradit poskytnutý úvěr včetně úroků a úroků z prodlení. V této
souvislosti poukázal na další prokázané skutečnosti, a to že právní
předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 25. ledna 1999, který byl doručen první
žalované 25. ledna 1999, vypověděla zmíněnou úvěrovou smlouvu v jednoměsíční
výpovědní lhůtě. Druhé žalované uložil povinnost uhradit žalovanou pohledávku
z titulu ručitelského závazku dle § 303 obch. zák. Proti třetímu žalovanému
soud prvního stupně žalobu zamítl, když sice respektoval, že jako prodávající
dle smlouvy o prodeji podniku ručí za splnění peněžitého závazku podle
ustanovení § 477 odst. 3 obch. zák. za přiměřeného použití ustanovení § 303 a
násl. obch. zák., nicméně zdůraznil, že ve vztahu k němu nebyly splněny
podmínky vyžadované ustanovením § 306 odst. 1 obch. zák., když žalobkyně
neprokázala, že by třetího žalovaného k plnění ručitelského závazku vyzvala.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. září
2004, č.j. 27 Co 73/2003-102, rozsudek soudu prvního stupně v
napadeném zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že uložil třetímu
žalovanému zaplatit žalobkyni částku 9,999.991,- Kč se 17,81% úrokem z prodlení
od 8. listopadu 2001 do zaplacení, a to společně a nerozdílně s druhou
žalovanou a s tím, že plněním první, druhé nebo třetího žalovaných zaniká v
rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných; co do částky 8,496.115,39 Kč a
17,81% úroku z prodlení z částky 1,472.520,27 Kč od 8. listopadu 2001 do
zaplacení a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, vyložil ustanovení § 306
odst. 1 obch. zák. tak, že podmínkou, aby žalobkyně mohla vymáhat žalovanou
pohledávku po třetím žalovaném, je pouze předchozí výzva dlužníku, aby závazek
splnil, a skutečnost, že dlužník v přiměřené lhůtě závazek nesplní. Vzhledem k
tomu, že v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně první
žalovanou vyzvala ke splnění splatného závazku a tato na výzvu nereagovala,
byla žalobkyně oprávněna domáhat se plnění po třetím žalovaném jako ručiteli.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé,
podal třetí žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do
důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávnost
právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v nesprávné
interpretaci ustanovení § 306 odst. 1 obchodního zákoníku. Dovolatel namítá, že
uvedené ustanovení upravuje možnost věřitele domáhat se splnění závazku po
ručiteli jen v případě, že dlužník nesplní svůj splatný závazek v přiměřené
době poté, co byl k tomu písemně věřitelem vyzván. Přestože neurčuje, jakým
způsobem má dojít k uvědomění ručitele, tím, že upravuje nutnost vyzvat ke
splnění závazku dlužníka, je tato výzva nezbytná taktéž vůči ručiteli, aby měl
možnost dozvědět se o své povinnosti zaplatit dlužnou částku z titulu ručení. V
opačném případě by totiž byl - dle názoru dovolatele - ručitel poškozen „ve
svých základních právech“, neboť by se od věřitele, a to ani v případě, že by
„zaplatit chtěl a byl připraven“, o povinnosti k plnění nedozvěděl.
Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v
dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.; není však důvodné.
Jelikož vady, k jejichž existenci dovolací soud přihlíží u
přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší
soud - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 306 odst. 1 obch. zák. věřitel je oprávněn domáhat se splnění
závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v
přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání
není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné,
že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu.
Shora citované ustanovení určuje podmínky, při splnění kterých se
věřitel může domáhat splnění závazku na ručiteli. Je tomu tak v případě,
jestliže dlužník nesplnil svůj splatný závazek a to ani v přiměřené lhůtě poté,
co byl k plnění věřitelem písemně vyzván (bylo-li takové výzvy zapotřebí - viz
§ 306 odst. 1 věta druhá obch. zák.). Povinnost informovat ručitele o tom, že
dlužník svůj splatný závazek nesplnil, a povinnost tohoto vyzvat k plnění
ručitelského závazku pro věřitele z ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. (ani z
jeho dalších ustanovení upravujících ručení) podle přesvědčení Nejvyššího soudu
dovodit nelze. Věřitel se tak může domáhat splnění závazku na ručiteli, aniž by
ho k takovému plnění musel předem vyzvat.
Jako nedůvodnou Nejvyšší soud hodnotí rovněž výhradu dovolatele,
podle které je výzva věřitele ve vztahu k ručiteli nutná proto, aby se ručitel
dozvěděl o své povinnosti plnit a „nebyl poškozen na svých základních právech“.
Je totiž především věcí ručitele, aby si opatřil potřebné informace o
zajišťované pohledávce včetně její splatnosti, nehledě k tomu, že ustanovení
§ 305 obch. zák. ukládá věřiteli, aby bez zbytečného odkladu sdělil ručiteli na
požádání výši své zajištěné pohledávky.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem
48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu