29 Odo 407/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. K.,
proti žalovanému F. p. v., o zaplacení částky 7.500, Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 41/99, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2001, č. j. 9 Cmo
91/2001 - 45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a f/ občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř., jimiž lze odvolacímu soudu
vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/) a že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). V dovolání snáší podrobné
argumenty na podporu závěru o existenci těchto důvodů a požaduje, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Existenci vady dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. shledává dovolatelka v tom,
že jen nadměrnou tolerancí předsedy senátu odvolacího soudu bylo připuštěno,
aby v řízení dne 28. října 2001 vystupoval jako účastník na straně žalované
advokát JUDr. R. T., který své zmocnění k zastupování dostatečně neprokázal.
Vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení dle dovolatelky postiženo
proto, že senát odvolacího soudu:
a/ činil jejímu obecnému zmocněnci nepřekonatelné potíže v
tom, aby se k projednávané věci mohl
uceleně a metodicky vyjádřit a uplatnit tak své právo, jakož i napomoci účelu
řízení ve smyslu ustanovení § 6, § 101, § 118 odst. 3, § 205 odst. 2, § 212
odst. 4 a § 215 o. s. ř.;
b/ vyloženě obstrukčně požadoval vysvětlení, proč žalobce chce doplňovat své
návrhy a uvádět nové skutečnosti, a když se mu jej dostalo („negace
nedostatečného obeznámení soudu s podanou žalobou a odvoláním a usnadnění práce
soudu při vyhodnocení získaných informací“) vyhrožoval „žalobci“ uložením
pořádkové pokuty;
c/ projevoval okázalý nezájem o vyjádření (§ 215 o. s. ř.), kterým se žalobkyně
pokoušela vyvracet nesprávnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a
neprotokolováním jejího projevu dával najevo, že dochází k jejímu zbytečnému
exponování, aniž se zmínil, že nehodlá přezkoumávat podané odvolání ve smyslu
ustanovení § 212 odst. 1 a 2 o. s. ř., takže teprve ze zdůvodnění rozsudku
vyplynulo, že tento postup nebyl procesní závadou, ale cíleným záměrem;
d/ přisoudil obecnému zmocněnci žalobkyně roli nesvéprávné osoby, které bylo
umožněno pouze nečinně a mlčky přihlížet jednání soudu a nezasahovat do jeho
průběhu, takže jeho účast byla jen formální a při jeho nepřítomnosti by jednání
nemělo jiný průběh;
e/ autoritativně ukončil řízení (i když ustanovení § 212 odst. 4 o. s. ř.
umožňuje účastníkům, aby odvolací návrhy a dovolací důvody měnili bez souhlasu
soudu a dle ustanovení § 205 o. s. ř. uváděli nové skutečnosti a důkazy) poté,
kdy po vyjádření žalovaného o „záměru zákonodárce“ a „duchu zákona“ nabylo
podstatného zvratu a znemožnil tak žalobkyni, aby se k dodatečnému vyjádření
žalovaného a k jeho právnímu hodnocení věci dle § 118 odst. 3 o. s. ř.
vyjádřila a navrhla provedení dalších důkazů, kterým by právní stanovisko
žalovaného, soudem akceptované, bylo uvedeno na pravou míru.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci,
jelikož odvolací soud odvolání – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části
dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – rovněž projednal a rozhodl o něm podle
dosavadního znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o.
s. ř. Podle ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že
napadený rozsudek není rozsudkem měnícím (písmeno a/), že rozsudku soudu
prvního stupně nepředcházel jiný jeho rozsudek odklizený zrušovacím usnesením
odvolacího soudu (písmeno b/), jakož i proto, že dovoláním dotčeným výrokem
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím (v intencích § 238 odst. 2 o.
s. ř.) ani 20 000,- Kč (týká se částky 7.500,- Kč s příslušenstvím, přičemž se
k příslušenství pohledávky nepřihlíží - srov. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 62/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Peněžitý limit uvedený v ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř. vede bez dalšího i k
závěru o nepřípustnosti dovolání dle ustanovení § 239 o. s. ř. Podle
ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. totiž ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř.
platí obdobně. Nadto nelze přehlédnout ani to, že odvolací soud výrokem svého
rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.) a žalobkyně
návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala § 239 odst. 2 o. s. ř.).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s
takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího
soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel
příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou
skutečně trpí. Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny
nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné
důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadami, na něž poukazuje
dovolatelka.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy,
jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být.
Ustanovení § 19 o. s. ř. určuje, že způsobilost být účastníkem řízení má ten,
kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon
přiznává.
Způsobilost právnické osoby mít práva a povinnosti upravuje ustanovení § 18
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), podle kterého způsobilost mít
práva a povinnosti mají i právnické osoby (odstavec 1), mezi něž se řadí i
subjekty, o kterých to stanoví zákon (odstavec 2 písm. d/). Právnické osoby
pak v souladu s ustanovením § 19 odst. 2 obč. zák. vznikají dnem, ke kterému
jsou zapsány do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, pokud
nestanoví zvláštní zákon jejich vznik jinak.
Ve věci žalovaný F. p. v. byl zřízen zákonem č. 156/1994 Sb., kterým se mění a
doplňuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů,
doplňuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,
který nabyl účinnosti 29. července 1994. Jde o právnickou osobu zřízenou
zákonem a zapsanou (v souladu s dikcí ustanovení § 41a odst. 1 zákona č.
21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů) od 29. prosince 1994
(srov. i výpis č. l. 22-23) v obchodním rejstříku. O jeho způsobilosti mít
práva a povinnosti a tedy i o způsobilosti být účastníkem řízení nemá Nejvyšší
soud žádných pochyb. Odtud lze uzavřít, že řízení zmatečností dle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. netrpí.
Vymezuje-li dovolatelka zmatečnost řízení podle onoho ustanovení po obsahové
stránce tak, že brojí proti tomu, že „vystupoval jako účastník na straně
žalované advokát JUDr. R. T.“, pak si zjevně plete účastenství v řízení se
zastupováním účastníka řízení a ani tato argumentace k závěru o naplnění
uvedené vady vést nemůže. Vada v zastoupení účastníka řízení může založit
zmatečnost řízení jen v rovině ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
podle kterého je zmatečnost dána i tehdy, jestliže účastník řízení neměl
procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen. K takové vadě ovšem dovolací soud
přihlíží jen tehdy, týká-li se (zastoupení) dovolatele (srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2001, pod číslem 68).
Zbývá vypořádat se s tvrzenou zmatečností ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. f/ o. s. ř. Ta se pojí se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu
řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž
znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon
přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o
postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem
nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu
projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 22. února 1996, sp. zn.
III. ÚS 85/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
svazku 5, části I., pod číslem 14 a nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna
1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněný v téže sbírce, svazku 13, části I.,
pod číslem 11).
V rovině argumentů, jež dovolatelka snáší na podporu závěru o naplnění označené
zmatečnostní vady, lze uvést, že podle obsahu spisu byl v řízení před soudy
nižších stupňů zástupcem žalobkyně s procesní plnou mocí (coby obecný
zmocněnec) Ing. J. P. (srov. plnou moc z 15. září 1999, č. l. 8). Ten se též
osobně zúčastnil jediného jednání před odvolacím soudem konaného 29. října 2001
(srov. protokol o tomto jednání, č. l. 43).
Náležitosti protokolu, včetně protokolu o jednání, upravují zejména ustanovení
§ 40 o. s. ř., § 21 vyhlášky č. 37/1992 Sb.,o jednacím řádu pro okresní a
krajské soudy, v rozhodném znění (tj. ve znění účinném před 1. lednem 2001) a
ustanovení § 20 a § 21 (při použití záznamové techniky též ustanovení § 43 a
násl.) instrukce ministerstva spravedlnosti České republiky, č. j. 1100/98-OOD,
kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy,
ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Pode ustanoveni § 40 o. s. ř., o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky nebo
provádí dokazování, se sepisuje protokol. V protokolu se zejména označí
projednávaná věc, uvedou se přítomní, vylíčí se průběh dokazování a uvede se
obsah přednesů a výroky rozhodnutí; nahrazuje-li protokol podání, musí mít též
jeho náležitosti (odstavec 1). Protokol podepisuje předseda senátu a
zapisovatel; nemůže-li předseda senátu protokol podepsat, podepíše jej za něho
jiný člen senátu. Byl-li uzavřen smír, podepisují protokol také účastníci.
Protokol o hlasování podepisují všichni členové senátu a zapisovatel (odstavec
2). Předseda senátu opraví v protokolu chyby v psaní a jiné zřejmé
nesprávnosti. Předseda senátu také rozhoduje o návrzích na doplnění protokolu a
o námitkách proti jeho znění (odstavec 3).
V daném případě protokol o jednání před odvolacím soudem pořízený přítomnou
zapisovatelkou obsahuje všechny předepsané náležitosti, přičemž z jeho obsahu
žádná ze skutečností, jež dovolatelka tvrdí v rovině ustanovení § 237 odst. 1
písm. f/ o. s. ř., neplyne. Nepodává se z něj především, že by se obecný
zmocněnec dovolatelky nemohl k projednávané věci uceleně a metodicky vyjádřit
(naopak je z něj patrno, že možnosti vyjádřit se - včetně přednesu závěrečného
návrhu - několikráte využil), ani to, že by
tomuto zástupci bylo bráněno v přednesu nových skutečností a důkazů,
případně, že by odvolací soud vyhrožoval žalobkyni uložením
pořádkové pokuty, že by se nevěnoval přednesům žalobkyně nebo odmítal
protokolovat její projev a že by tím „přisoudil obecnému zmocněnci žalobkyně
roli nesvéprávné osoby, které bylo umožněno pouze nečinně a mlčky přihlížet
jednání soudu a nezasahovat do jeho průběhu“. Přitom platí, že protokol o
jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je - v intencích § 134
o. s. ř. - veřejnou listinou (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. srpna 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 1, ročník 1999, pod číslem 6).
Má-li přítomný účastník řízení (jeho zástupce) za to, že protokol o jednání
neodráží věrně děj v jednací síni, je to důvodem k uplatnění námitky do
protokolace, o které je soud povinen rozhodnout; povahou věci je přitom dáno,
že takovou námitku může účastník, který se jednání zúčastnil (a to i
prostřednictvím zástupce) uplatnit nejpozději do skončení onoho jednání. Podle
obsahu zkoumaného protokolu však žalobkyně (její zástupce) takovou námitku
neuplatnila (v závěru protokolu je naopak výslovně zaznamenáno, že byl diktován
bez námitek) a výhrady proti věcné správnosti (věrnosti) protokolu nevznáší ani
v dovolání. Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že řízení netrpí ani
zmatečností podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto,
žalovanému však ve stádiu dovolacího řízení náklady nevznikly. Této procesní
situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty první (per analogiam),
§ 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá žádný z účastníků právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu