ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 410/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní
věci navrhovatelů a) J. H. a b) V. H., zastoupených JUDr. J. V., advokátem, o
neplatnost usnesení členské schůze C. d., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 310/2002, o dovolání
navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2003, č.
j. 14 Cmo 236/2003-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 3. 4. 2003, č. j. 3 Cm 310/2002-79, kterým tento
soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze C. družstva
(dále jen „družstvo“) konané dne 10. 6. 2002, kterým nebyl
schválen návrh podaný navrhovateli, aby kancelář (místnost v prvním nadzemním
podlaží domu čp. 4. – dále jen „předmětná místnost“) podléhala ustanovení § 24
odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým
zjištěním soudu prvního stupně, které má oporu v provedeném dokazování.
Ztotožnil se i s tím, jak soud prvního stupně věc posoudil
po právní stránce.
Odvolací soud především konstatoval, že shodným tvrzením účastníků, že druhá
navrhovatelka je členkou družstva, nebyl soud prvního stupně nijak vázán. Tuto
právní otázku (věcnou legitimaci druhé navrhovatelky) musel při rozhodování
věci dle § 242 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) posoudit sám.
Posoudil ji správně. O stanovami předepsaném přijetí druhé navrhovatelky za
člena družstva členská schůze nerozhodla, proto se druhá navrhovatelka nestala
členkou družstva.
Dále odvolací soud uzavřel, že napadené usnesení členské schůze družstva, jímž
nebyl schválen návrh podřadit předmětnou místnost § 24 odst. 4 zákona č.
72/1994 Sb., není protiprávní. Podle soudu ze žádného právního předpisu, ani ze
stanov družstva nevyplývala pro členskou schůzi povinnost předmětné usnesení
přijmout.
Ani pokud jde o samu spornou záležitost, tj. charakter předmětné místnosti,
nemají podle odvolacího soudu navrhovatelé pravdu. Jak vyplývá z potvrzení
odboru výstavby Úřadu městské části Praha 2 ze dne 5. 3. 2003 (konstatovaným k
důkazu soudem prvního stupně), předmětná místnost byla kolaudována jako byt a
následně jako kancelář, nikdy svým stavebně technickým určením nebyla
společnými prostorami domu. Pokud někdy sloužila jako sklad nebo odkladní
prostor, stalo se tak v rozporu s kolaudovaným stavem. Podřadit předmětnou
místnost pod § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. tedy nelze, neboť toto
ustanovení se týká nebytových prostor vzniklých na základě rozhodnutí o změně
užívání stavby ze společných prostor budovy.
Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní otázku shledávají v tom, že napadené rozhodnutí řeší dosud
neřešenou otázku výkladu § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994
Sb. a činí tak v rozporu s hmotným právem, a to „již proto, že pomíjí § 23
odst. 3 uvedeného zákona a vzájemný vztah obou ustanovení.“ Kromě nesprávného
právního posouzení napadají též nedostatky skutkových zjištění soudu.
Dovolatelé především tvrdí, že pokud soud odůvodňuje své rozhodnutí
tím, že družstvo nebylo povinno navrhované usnesení
přijmout, lze proti argumentovat tak, že povinnost členské
schůze družstva přijmout určité usnesení není obecně dána u většiny rozhodnutí
členských schůzí družstev. Z pohledu odvolacího soudu by žádné takové
rozhodnutí nemohlo být nezákonné.
Dále dovolatelé namítají, že odvolací soud při výkladu § 24 odst. 4
zákona č. 72/1994 Sb. pominul, že předmětná
místnost prokazatelně (viz v odůvodnění napadeného usnesení citované potvrzení
Městské části Praha 2) vznikla ve smyslu tohoto ustanovení na
základě rozhodnutí o změně užívání stavby. Pominul také skutečnost a
argumentaci dovolatelů, že původně šlo o prostor společný všem nájemcům a
družstevníkům, neboť nepatřil k žádnému bytu, nebyl
nikomu z nich konkrétně pronajat a byl využíván všemi podle potřeby. Z
uvedeného potvrzení Městské části Praha 2 vycházel odvolací
soud bez dalšího, přes rozpory a skutečnosti na něž
dovolatelé upozornili zejména ve svém vyjádření ze dne 3. 4. 2003 a přestože
nebyly provedeny důkazy, které požadovali.
Pochybení odvolacího soudu při výkladu ustanovení § 24 odst. 4
zákona č. 72/1994 Sb. spatřují
dovolatelé především v tom, že soud pominul i družstvem akceptovanou souvislost
citovaného ustanovení s § 23 odst. odst. 3 uvedeného zákona. Předmětná místnost
mohla a musela podléhat alternativně režimu jen jednoho z uvedených ustanovení,
takže závěr o vyloučení aplikace jednoho z nich nutně znamená závěr o splnění
podmínek použití druhé. Citovaná ustanovení proto nelze podle názoru dovolatelů
vykládat nezávisle na sobě. Přestože dovolatelé na uvedenou souvislost
opakovaně upozorňovali, odvolací soud vyložil § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994
Sb. zcela izolovaně a o § 23 odst. 3 tohoto zákona se ani nezmínil.
Dále dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že při posuzování režimu předmětné
místnosti měl přihlédnout i k tomu, že na koupi domu se finančně podíleli
všichni družstevníci a nájemníci. Již proto by měl mít přednost převod
místnosti původně nepronajaté žádnému z nich, do podílového spoluvlastnictví
všech a nikoli jen jednoho. Tato skutečnost (hledisko spravedlnosti) by měla
být při spornosti použití obou zákonných ustanovení rozhodná. To platí tím
spíše, že manželé P. (předsedkyně družstva a její manžel) měli a mají v domě
již dva byty, z nichž jeden dále pronajímají, a garáž. Rozhodnutí o neplatnosti
napadeného usnesení členské schůze by bylo právním základem a důvodem žaloby na
neplatnost smlouvy o převodu kanceláře na pana P. Dovolatelé
navrhují, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Dovolání ve smyslu
citovaného ustanovení je tedy přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní
otázky, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění, či namítané vady řízení přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde
zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud
nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně.
Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem,
má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního
právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném
rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Dovolatelé se domáhali připuštění dovolání pro řešení otázky výkladu ustanovení
§ 24 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. ve vazbě na ustanovení § 23 odst. 3 téhož
zákona.
Tuto otázku však nelze považovat za otázku zásadního právního významu, a to
proto, že prohlášení napadeného usnesení členské schůze za neplatné by nemělo
žádné právní účinky. Členské schůzi družstva totiž nepřísluší určovat svým
rozhodnutím, zda konkrétní prostory v budově ve vlastnictví bytového družstva
podléhají režimu ustanovení § 23 odst. 3 nebo § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994
Sb. Za jakých podmínek se určité prostory řídí tím či oním ustanovením zákona
č. 72/1994 Sb. stanoví sám tento zákon kogentně objektivními kritérii, aniž by
družstvu umožňoval zákonem stanovený režim měnit. Jak již Nejvyšší soud uzavřel
v rozsudku ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000, rozhodla-li valná
hromada o věci, o které v rámci své působnosti rozhodovat nemůže,
neboť do její působnosti takové rozhodování nepatří, nemá takové rozhodnutí
žádné právní účinky ani v rámci společnosti, natož ve vztahu ke třetím osobám.
Prohlášení napadeného usnesení za neplatné na tomto stavu nemůže ničeho změnit.
Stejný závěr lze učinit i o rozhodnutí členské schůze družstva.
Tento závěr s sebou nese, že podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
dovolání nepřípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod
přípustnosti dovolání a dovolatelé jej ostatně ani netvrdí,
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť navrhovatelé s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a družstvu
žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu