29 Odo 420/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla
Vosečka v právní věci žalobce A. P., advokáta, proti žalovaným 1) Ministerstvu
průmyslu a obchodu České republiky, Na Františku 32, Praha 1, PSČ 110
00 a 2) F. n. m. České republiky, o 574.800,- Kč s přísl., vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 106/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2000, č.j. 13 Co
277/2000-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl v předmětné věci rozsudkem ze dne
18. listopadu 1999, č.j. 15 C 106/99-23, že žaloba s návrhem, aby žalovaní byli
uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 574.800,- Kč s
21% úrokem z prodlení od 8.10.1998 do zaplacení, se zamítá (výrok I.). Dále
soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).
K odvolání žalobce rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací shora
označeným rozsudkem ve věci samé, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje
(výrok I.). Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízená (výrok
II. a III.) a ve výroku IV. rozhodl, že návrh žalobce, aby proti
rozsudku bylo připuštěno dovolání, se zamítá.
Žalobce se domáhal na žalovaných zaplacení předmětné částky, představující
odměnu advokáta za zastupování státního podniku H. I. L. na základě smlouvy o
poskytnutí právní pomoci, s tím, že závazek zaniklého státního podniku jsou
povinni vypořádat žalovaní.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i předcházející řízení
podle § 212 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb.,ve znění
pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“) a odvolání žalobce proti zamítavému
rozsudku soudu prvního stupně neshledal důvodným.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
které odvolatel nezpochybnil. Usnesením vlády ČR z 10.6.1992 č 420 byl schválen
privatizační projekt státního podniku H. I. L. a rozhodnutím ministerstva
obchodu a cestovního ruchu ČR z 21.9.19992, č.j. 3481/92 byl v souladu s ust.
§ 11 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (tzv. zákon o velké
privatizaci) vyjmut majetek státního podniku podle schváleného privatizačního
projektu a převeden na F. n. m. ČR, který uzavřel s I. P. jako osobou
oprávněnou dne 1.10.1992 ve smyslu § 2 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. a § 47
zákona o velké privatizaci dohodu o vydání a převodu majetku týkající
se staveb. parcely č. 3284 s domem čp. 575/III., parc. č. 787/2 a č. 787/3 v
kat. úz. L. Rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR z 7.1.1993, č.j. 6/1993
byl státní podnik H. I. L. zrušen bez likvidace k 15.1.1993 s tím, že státní
podnik nemá žádné jmění. K výmazu státního podniku z obchodního rejstříku došlo
dne 13.7.1996. Smlouva o právním zastoupení, uzavřena ředitelem státního
podniku se žalobcem je z 2.2. resp. 15.2.1993.
Odvolací soud uvedl, že pokud žalobce uplatnil žalovaný nárok ve vztahu k
žalovanému 1), přicházela by v úvahu odpovědnost státu za škodu ve smyslu ust.
§ 18 zákona č. 58/1969 Sb. Žalobou však uplatnil žalobce nárok nikoli vůči
státu, nýbrž vůči ministerstvu jako rozpočtovému orgánu a neuvádí, v čem by
mělo spočívat pochybení orgánu hospodářského řízení resp. ústředního orgánu
státní správy. Při převodu majetku státu si stát, reprezentovaný ústředním
orgánem státní správy, počínal jako vlastník. Přitom samotný privatizační
projekt žalobce nezpochybňuje. Nesprávnost úředního postupu by musel žalobce
uplatnit proti státu jako zvláštnímu subjektu občanskoprávních vztahů ve smyslu
§ 21 obč. zák., nikoli vůči ministerstvu jako odlišnému právnímu subjektu. O
odpovědnost za škodu tu proto nejde.
Odvolací soud je tak toho názoru, že žalované ministerstvo není ve věci pasivně
legitimováno, když žalobce ani netvrdil ani neprokázal, že by závazek z
mandátní smlouvy uzavřené mezi ním a státním podnikem H. I. L. přešel na toto
ministerstvo.
Pokud žalobce uplatnil nárok na zaplacení odměny za své právní služby vůči
žalovanému 2) s odůvodněním, že na F. n. m. ČR přešly s majetkem státního
podniku i práva a závazky související s majetkem státního podniku, pak
rozhodným tu je rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR č. 6/1993 ze dne 7.1.
1993 o zrušení státního podniku H. I. L. a současně zrušení funkce
ředitele a dozorčí rady. Dnem vydání tohoto rozhodnutí ředitel zrušeného
státního podniku nebyl oprávněn za podnik jednat a uzavřít mandátní smlouvu se
žalobcem. I když zápis ředitele P. F. v obchodním rejstříku platil do
13.7.1996, neznamená to, že byl do tohoto data oprávněným ředitelem,
protože zápis měl jen deklaratorní, nikoli konstitutivní povahu. Jednání
ředitele, jehož funkce byla zrušena, nemohlo státní podnik zavazovat, proto se
žalobce nemůže úspěšně domáhat zaplacení odměny za právní zastoupení vůči
žalovanému 2). Pokud pak jde o výši odměny, bylo by možno uvažovat pouze o
mimosmluvní odměně, nikoli o odměně dohodnuté (§ 12, § 13 a § 23
vyhl. č. 270/1990 Sb., v platném znění).
Odvolací soud nepokládá za právně významný ani výsledek sporu mezi F. n. m. a
I. P. o neplatnost restitučního nároku, protože se nedotýká smlouvy o
převodu majetku mezi F. a I. P. z 1.10.1992 a nemůže zakládat povinnost
F. zaplatit žalobci odměnu za právní zastoupení na základě mandátní
smlouvy. Je proto třeba dospět k závěru že ani druhý žalovaný není v předmětné
věci pasivně legitimován.
Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako
věčně správný ve všech výrocích potvrdil.
Odvolací soud neshledal důvod pro žalobcem navrhované připuštění dovolání (ust.
§ 239 odst. 1 o. s. ř.), protože jde o otázky, které odvolací soud neřešil.
Nesprávný je právní názor žalobce, že za závazky státního podniku vzniklého a
zrušeného za účinnosti zákona č. 111/1990 Sb. odpovídá zakladatel,
protože z cit. zákona nic takového nevyplývá a otázka účinků převodu
majetku při zrušení státního podniku bez likvidace na nový subjekt nemá žádnou
souvislost s výmazem státního podniku z obchodního rejstříku.
Žalobce podal proti tomuto rozsudku dne 16.11.2000 s odkazem na ust. § 239
odst. 2 o. s. ř. dovolání s tím, že je podáváno v rozsahu dovolacích důvodů
uplatněných při jednání u odvolacího soudu a specifikovaných v písemném
stanovisku z 18.9.2000 podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a z důvodů
uvedených v ust. § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.
Dalším podáním ze dne 3.1.2001 (i po výzvě soudu prvního stupně, aby své
dovolání doplnil co do důvodů, rozsahu, popř. i navrhovaných důkazů) dovolatel
k jednotlivým již dřív uplatněným dovolacím důvodům podrobněji rozvedl svou
právní argumentaci.
Dovolatel především namítá, že závěr soudu prvního stupně o nedostatku právní
subjektivity ministerstva je zcela nesprávný, neboť je i v rozporu s již
publikovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu R 52/95, v němž je jednoznačně zaujat
názor, že ministerstvo má způsobilost k právům a povinnostem. Pokud
byl měl být akceptován opačný názor soudu prvního stupně, znamenalo by to, že
první žalovaný by nemohl ani uzavřít smlouvu o poskytování právní pomoci,
ani pracovní smlouvy a zavazovat se z jiných právních úkonů. Dovolatel
poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné věci sp. zn. 25 Cdo 893/99.
Podle názoru dovolatele tedy nelze směšovat postavení státu, který neodpovídá
za závazky podniku s postavením zakladatele státního podniku, tj. ústředního
orgánu státní správy, který má vlastní právní subjektivitu a také odpovědnost.
Dovolatel uvádí, že není pravdou, že by svůj žalobní požadavek neodůvodnil.
Žaloba vycházela z toho, že zakladatel podáním návrhu na výmaz zastupovaného
subjektu znemožnil uplatnění nároku žalobce vůči tomuto subjektu a je povinen
závazky za tento subjekt vypořádat. Nelze se ztotožnit s názorem, že za stavu,
kdy existuje subjekt zapsaný v obchodním rejstříku včetně statutárních zástupců
nemůže statutární zástupce jménem podniku (subjektu) jednat údajně proto, že
zápis má pouze deklaratorní povahu. Obchodní rejstřík jako veřejná listina musí
chránit práva třetích osob. Byl to právě první žalovaný, resp. tehdy ministr
Ing. V. D., který s vědomím existence podniku a probíhajícího soudního řízení,
vzal v březnu 1993 návrh na výmaz podniku zpět.
Rovněž další právní závěry odvolacího soudu jsou podle mínění dovolatele
nedůvodné. Otázka, zda státní podnik s nulovým kmenovým jměním, zapsaný v
obchodním rejstříku, je oprávněn platně kontrahovat, je zásadní otázkou
právního posouzení nároku. Soud prvního stupně v tomto směru zaujal názor, že
uzavření mandátní smlouvy je platné, avšak závazek, který vznikl po převodu
majetku žalovaného 2), tohoto žalovaného nezavazuje. Soud druhého stupně naopak
uzavřel, že mandátní smlouva byla neplatná proto, že funkce ředitele
státního podniku byla zrušena. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak podle
mínění dovolatele chybí právní závěr, proč druhý žalovaný není ve věci pasivně
legitimován, jestliže na něj měly přejít závazky státního podniku v rámci
privatizace (třebaže neplatné) nebo proč bylo možno se domáhat pouze
mimosmluvní odměny.
Dovolatel má za to, že s těmito otázkami souvisí další otázka, kdy skutečně
nastávají účinky převodu majetku při zrušení státního podniku bez likvidace na
nový subjekt, zda rozhodnutím o zrušení, vydáním nebo až výmazem státního
podniku z obchodního rejstříku, přičemž posouzení této otázky má zásadní
význam i pro posouzení pasivní legitimace prvého nebo druhého
žalovaného.
Jako třetí otázku nastoluje dovolatel otázku odpovědnosti zřizovatele (správně
„zakladatele“) za závazky státního podniku.
Dovolatel považuje za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že zakladatel za
závazky státního podniku neodpovídá. Domnívá se, že soudy směšují postavení
státu jako vlastníka majetku a postavení ústředního orgánu státní správy –
ministerstva jako zakladatele, přestože i ve smyslu zákona o státním podniku
jde o dva subjekty. Pokud by bylo úmyslem zákonodárce vyloučit odpovědnost
zakladatele, vyjádřil by to – podle názoru dovolatele – v zákoně. Striktní
zproštění se odpovědnosti zakladatele přinesl až nový zákon č. 77/1997
Sb. Podle zák. č. 111/1990 Sb. však funkci zakladatele vykonávalo ministerstvo,
nikoli stát a proto bylo logické i „oddělení“ odpovědnosti státu za závazky
státního podniku. Vyřešení této otázky má podle mínění dovolatele zásadní
význam i pro další obdobná řízení, týkající se desítek státních podniků
založených podle zák. č. 111/1990 Sb.
Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) se vyjádřil k dovolání žalobce tak, že v dovolání neuvádí žádné
nové skutečnosti a opětovně zdůrazňuje, že majetek předmětného státního podniku
H. I. L. byl privatizován na základě schváleného privatizačního projektu č.
4030 ke dni 1.10.1992 a nabyvatelem se stala paní I. P. Jestliže žalobce
převzal právní zastoupení dne 2.2., resp. 15.2.1993, uzavřel mandátní smlouvu
se zbytkovým státním podnikem, jehož majetek nebyl privatizován a tudíž ani
nepřešel na F. n. m. ČR a na nabyvatelku. Je tedy vyloučeno, aby vymáhaný
závazek byl povinen uspokojit žalovaný 2).
Žalovaný 2) proto uzavírá, že není ve sporu pasivně legitimován a
navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1.1.20001). Dovolací soud tudíž v daném případě postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000.
Dovolatel se výslovně dovolává přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239
odst. 2 o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění (skutkové podstaty), jak mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva (oprávnění) a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o
to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně
vyložen, popř. správně aplikován.
V uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy).
Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy,
řeší-li takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího
soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře
těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou
otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), anebo jestliže
odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné, „nové“
řešení této právní otázky (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod č. 27/01 Sbírky soudních rozhodnutí s stanovisek).
Pokud dovolatel namítá nesprávnost úvahy soudu prvního stupně o nedostatku
právní subjektivity ministerstva, napadené rozhodnutí odvolacího soudu na tomto
právním závěru založeno není. Odvolací soud naopak ministerstvo považuje za
právní subjekt, jeho závěr ve vztahu k ministerstvu však vyplývá z toho, že
dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného 1). Dovolatel tudíž
nesprávně směšuje právní subjektivitu (způsobilost mít práva a povinnosti v
právních vztazích) s věcnou legitimací (tj. se skutečností, zda účastníkovi –
žalovanému 1) svědčí práva a povinnosti z právního vztahu, tedy zda je oprávněn
či povinen z hmotněprávního vztahu).
Jinou otázkou je, zda ministerstvo (ústřední orgán státní správy) v postavení
zakladatele státního podniku odpovídá za závazky státního podniku. Tuto právní
otázku již lze zobecnit a může mít proto zásadní význam i pro jiné totožné či
obdobné případy téhož druhu.
Právnímu názoru dovolatele, že zakladatel odpovídá za závazky státního podniku,
nelze přisvědčit. Již v prvním zákoně o státním podniku č. 88/1988
Sb., i v následujících zákonech, jmenovitě v zákoně č. 111/1990 Sb.,
o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (rozhodném pro
posuzovaný případ) byl uplatněn princip, že stát a tedy ani jeho orgány (orgány
státní správy, ať už ústřední nebo nižší) neodpovídají za závazky státního
podniku, a to ani v postavení zakladatele, ledaže by tak stanovil zákon.
Jde tedy o opačný princip, než který se pokouší prosazovat dovolatel, který má
nesprávně za to, že zákonodárce by musel výslovně odpovědnost zakladatele za
závazky státního podniku v zákoně vyloučit.
V ustanovení § 5 odst. 1 věta druhá zákona č. 111/1990 Sb., o státním
podniku, ve znění rozhodném ke dni 15.2.1993 (uzavření mandátní smlouvy) se
určuje, že stát neodpovídá za závazky podniku, pokud zákon nestanoví jinak (s
odkazem pod čarou na § 26a a násl. hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů). Státem se tu rozumí nejen stát jako zvláštní,
„abstraktní“ právnická osoba ve smyslu ust. § 21 obč. zák., nýbrž i
státní orgán jako vykonavatel vůle státu jako vlastníka státního majetku. Stát
(Česká republika) nikdy právně nejedná sám, jako takový, ale vždy
prostřednictvím svého orgánu, resp. organizační složky (podle
současné zákonné úpravy bez právní subjektivity).
Z toho plyne, že jestliže zakladatel neodpovídá zásadně za závazky
státního podniku, může být dána pouze jeho zvláštní odpovědnost podle zákonné
úpravy (dle zákona o státním podniku, tak tomu ovšem v posuzovaném
případě není), popř. podle zvláštních předpisů o odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zde zákon
č. 58/1969 Sb.) Posledně jmenovanou odpovědnost ovšem žalobce v tomto řízení
neuplatňoval.
Pokud žalobce tvrdí, že žaloba vycházela z toho, že zakladatel podáním
návrhu na výmaz státního podniku mu znemožnil uplatnění nároku a je povinen
uplatněný nárok vypořádat sám, pak evidentně by mohl mít takový nárok naději na
úspěch pouze v řízení o náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem. Odpovědnost zakladatele podle jiného právního
předpisu tu nepřipadá v úvahu, neboť taková speciální právní úprava
neexistuje.
Pokud se jedná o vztah žalobce k druhému žalovanému, vytýká dovolatel,
že mu v napadeném rozhodnutí chybí právní závěr, proč žalovaný 2) není ve věci
pasivně legitimován, jestliže na něj měly přejít závazky státního podniku v
rámci privatizace.
Tato právní argumentace dovolatele však nemůže obstát, protože na F. n.
m. ČR mohly spolu s majetkem přejít jen ty závazky a práva, které tu
existovaly v době uzavírání smlouvy o převodu s I. P. jako nabyvatelkou, tj.
závazky ke dni 1.10.1992. Závazek státního podniku z mandátní smlouvy, který
dovolatel vymáhá, však mohl vzniknout až po uzavření mandátní smlouvy ze dne
15.2.1993 a v té době již F. n. m. žádný privatizovaný majetek a s ním
související závazky ve své dispozici neměl (nehledě k tomu, že F. disponuje
vždy s privatizovaným majetkem a souvisejícími právy a závazky pouze
od okamžiku, kdy jsou na něj zakladatelem převedeny, do okamžiku, kdy je
převede nabyvateli). Nemůže být proto v této věci pasivně legitimován.
Tyto právní závěry lze zobecnit jako právní otázky zásadního
významu ve smyslu shora uvedeném tak, že F. n. m. ČR (zde druhý
žalovaný) převádí jen ty závazky, související s privatizovaným majetkem (§ 15
odst. 1 zákona o velké privatizaci), které na něj přešly aktem
(rozhodnutím) zakladatele o převodu majetku a závazků, a tedy odpovídá za tyto
závazky jen po dobu, po kterou má F. tento privatizovaný majetek a závazky ve
své dispozici před jejich převodem na nabyvatele.
Všechny ostatní právní otázky, které dovolatel předestřel, nejsou
otázkami zásadního právního významu a napadené rozhodnutí na nich ani
nespočívá. Proto se dovolací soud jejich řešením jako nadbytečným a
irelevantním nezabýval. Pokud se těmito právními otázkami, zejména
otázkou oprávnění ředitele tzv. zbytkového státního podniku uzavírat mandátní
smlouvu se žalobcem, odvolací soud zabýval, činil tak nadbytečně, neboť na
řešení této otázky, popř. i dalších právních otázek, nemohlo být rozhodnutí
odvolacího soudu založeno, jak plyne i z výše uvedeného odůvodnění dovolacího
soudu.
Na základě těchto závěrů dovolací soud uzavřel, že dovolání není
důvodné a rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto odvolání zamítl
(ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 142 odst. 1
a § 151 odst. 1 v návaznosti na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalobce
jako dovolatel neměl v řízení úspěch, žalovaným pak podle obsahu spisu v řízení
o dovolání nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měli právo.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. listopadu 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu