29 Odo 426/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobce Č. s. a. s., proti žalovanému J. B., zast.,
advokátem, o zaplacení 367.997,72 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 94/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 1999, č. j. 2 Cmo 231/98-46,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 1999, č. j. 2 Cmo
231/98-46 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna
1998, č. j. 32 Cm 94/97-22, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému
zaplatit žalobci částku 367.997,72 Kč. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech
řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce se domáhal
na žalovaném zaplacení částky 367.997,72 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení
s předáním předmětu díla.
Smluvní pokuta byla sjednána pro případ neplnění nepeněžitých závazků
vyplývajících ze smlouvy o dílo ze dne 31. 7. 1995, a to ve výši až do 0,5% z
ceny za dílo za každý započatý den prodlení.
Podle odvolacího soudu je takové ujednání o smluvní pokutě dostatečně
určité a svým obsahem ani zamýšleným účelem neodporuje zákonu. O možnost
řešenou v ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. se v daném případě nejedná, neboť
způsob určení smluvní pokuty byl mezi účastníky sjednán v souladu s § 544 odst.
1 obč. zák.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda je uplatnění smluvní pokuty
v daném případě v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Uplatnění
smluvní pokuty žalobcem ve výši 0,2% z ceny za dílo, tzn. pod polovinou
smluvené sazby, za takové jednání podle soudu považovat nelze.
Pokud bylo prodlení s předáním díla ze strany žalovaného způsobeno
subdodavatelem žalovaného, kterého určil žalobce, odvolací soud
poukázal na ustanovení § 538 obch. zák., podle něhož může
zhotovitel pověřit provedením díla jinou osobu, při provádění díla však má
odpovědnost, jak kdyby dílo prováděl sám. Této skutečnosti si měl být žalovaný
při uzavírání smlouvy vědom.
Vzhledem k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně a před soudem
odvolacím nebylo zpochybněno shodné tvrzení účastníků o délce prodlení s
předáním díla ani výše vyúčtované smluvní pokuty, odvolací soud napadený
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Návrhu žalovaného na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl.
Žalovaný spatřuje zásadní právní význam v řešení otázky, zda vyúčtování smluvní
pokuty za prodlení s předáním díla v případě, že toto prodlení zavinil
subdodavatel určený objednatelem, je nebo není v rozporu s dobrými mravy a
zásadami poctivého obchodního styku. Žalovaný se současně vyjadřuje k určitosti
ujednání o smluvní pokutě a řeší vztah tohoto ujednání k § 269 odst. 3 obch.
zák.
Odvolací soud se se závěry žalovaného neztotožnil. V daném případě
jde mezi účastníky o otázku konkrétního obchodního vztahu. Dohoda o
tom, že určitou část díla bude provádět pro žalovaného subdodavatel určený
objednatelem (žalobcem) se stala součástí smlouvy o dílo. Žalovaný s
tímto ujednáním bez výhrad souhlasil, čímž převzal i výše uvedenou odpovědnost
dle § 538 obch. zák. Z těchto důvodů se podle názoru odvolacího soudu nejedná o
rozhodnutí, které by mělo po stránce právní zásadní význam.
Dovoláním ze dne 23. 2. 2000 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu
v celém rozsahu.
Žalovaný ve svém dovolání zejména uvedl, že v řízení bylo
prokázáno, že prodlení s předáním díla bylo způsobeno subdodavatelem
interiéru stavby, kterého si žalobce jako zhotovitel sám vybral, když touto
subdodávkou podmínil uzavření smlouvy a sám s tímto subdodavatelem předjednal
způsob plnění.
Žalovaný byl nucen požádat žalobce o jeho souhlas s tím, aby mohl od
smlouvy uzavřené se subdodavatelem odstoupit a uzavřít smlouvu s jiným
partnerem, neboť i výběr jiného dodavatele mohl být sankcionován
smluvní pokutou. S ohledem na časovou tíseň byla cena nové subdodávky
daleko vyšší, navíc původní subdodavatel nevrátil obdrženou zálohu. Přesto
žalobce požadoval smluvní pokutu za prodlení s dodávkou díla, která byla
sjednána v rozpětí do 0,5 % z ceny díla za každý započatý den prodlení.
Nesprávnost závěrů soudů obou stupňů spatřuje žalovaný předně v
závěru, že stanovení smluvní pokuty sazbou „do 0,5 % z ceny díla“ je
dostatečně určité. Z formulace smluvní pokuty však vyplývá, že nejde ani o
určení výše smluvní pokuty ani o způsob jejího stanovení, ale pouze o stanovení
rozpětí, v jakém může být požadována. Pokud by např. cena v kupní smlouvě byla
určena rozpětím, lze předpokládat, že taková dohoda o ceně by jako
platná shledána nebyla.
Soudy obou stupňů dále nesprávně posoudily skutečnost, že prodlení s
předáním díla bylo způsobeno subdodavatelem, kterého určil objednatel díla.
Otázka dobrých mravů nebyla vůbec předmětem dokazování a soud vůbec
nepřipustil, že by se mohlo za daného stavu jednat o výkon práva, který by byl
v rozporu s dobrými mravy. Nebylo zkoumáno, z jakého důvodu účastníci zvolili
problematický zásah do subdodavatelského systému, proč byla bez adekvátní
smluvní úpravy omezena svoboda rozhodování zhotovitele a zda se v daném případě
nejedná o zneužití mocenské pozice objednavatele.
Pokud objednatel díla přikáže zhotoviteli zadat provedení určité části
díla konkrétnímu subdodavateli, který následně způsobí prodlení se zhotovením a
předáním díla, je v rozporu s ekvitou, aby tyto dopady byly přenášeny na
zhotovitele, který do výběru subdodavatele nesměl zasáhnout.
Žalovaný konečně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že
rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť obdobné případy zatím
nebyly judikaturou řešeny. Pokud jde o otázky zásad poctivého obchodního styku,
jde o aktuální problematiku, jejíž výklad může být pro právní praxi
jedině přínosný. Skutečnost, že šlo o konkrétní otázku obchodního styku
nevylučuje, že v této souvislosti nebyla řešena otázka zásadního právního
významu.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu i soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalobce se – jak vyplývá ze spisu – k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalovaného se
proto projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného podle ust. § 240 odst. 1 a §
241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou
osobou, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, dovolatel je řádně zastoupen
advokátem a jím bylo odvolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocný
rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon - v § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. -
připouští.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnost
řízení), jejichž existence zakládá ve smyslu tohoto ustanovení přípustnost
dovolání (a které posuzuje dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. z úřední
povinnosti) ze spisu nevyplývají a ani sám dovolatel přípustnost
dovolání z těchto důvodů ve svém podání nedovozuje.
Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustnost dovolání v
daném případě rovněž nevyplývá. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z
ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť k situaci, kterou dané
ustanovení předpokládá, nedošlo.
Přípustnost dovolání může vyslovit dále za podmínek § 239 odst. 1 o. s.
ř. odvolací soud i bez návrhu. Dle tohoto ustanovení je dovolání přípustné,
jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí přípustnost dovolání vyslovil,
protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ani k
tomu však v daném případě nedošlo, když odvolací soud návrhu žalovaného na
připuštění dovolání nevyhověl.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 239
odst. 2 o. s. ř.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto
účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku,
zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam,
řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího
soudu se stává dovolání přípustným.
Ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. umožňuje dovolacímu soudu posoudit
přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, proti
kterému by jinak dovolání přípustné nebylo. Zákon zde svěřil dovolacímu
soudu možnost v každé takové konkrétní věci posoudit, zda význam
napadeného rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení.
V dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. lze přitom uplatnit
námitky proti správnosti řešení právních otázek [dovolací důvod podle § 241
odst. 1 písm. d/ o. s. ř.]. Současně musí jít o otázky zásadního právního
významu nejen pro rozhodnutí v projednávané věci, ale též z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Rozhodnutí má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže
odvolací soud řešil v řízení takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů, tj. dovolacího soudu a soudů odvolacích, nebyla vyřešena (jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil), nebo jestliže odvolací
soud posoudil určitou právní otázku odchylně od ustálené judikatury vyšších
soudů.
Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem, navrhl
žalovaný připuštění dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu pro řešení dvou
otázek.
Za prvé šlo o otázku, „zda uplatnění nároku na zaplacení smluvní
pokuty za prodlení s předáním díla v případě, kdy prodlení způsobil
subdodavatel, kterého si určila sama osoba uplatňující nárok na smluvní
pokutu, je či není v rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem“.
Druhou otázkou, pro kterou má mít rozhodnutí soudu druhého stupně po
právní stránce zásadní význam, je posouzení závěrů, „zda ujednání o smluvní
pokutě s rozpětím 0 – 0,5% z ceny díla je dostatečně určité, resp. zda je v
souladu s ustanovením § 269 odst. 3 obch. zák“.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má
zásadní právní význam, neboť otázka použití ustanovení § 265 obch. zák. a § 3
odst. 1 obč. zák. pro předmětný spor nebyla dosud vyššími soudy řešena a taktéž
posouzení odpovědnosti za výběr třetí osoby (subdodavatele) a jejich důsledků
není zatím v praxi posuzováno jednotně. Lze také souhlasit s konstatováním
žalovaného, že otázky zásad poctivého obchodního styku jsou velmi aktuální a
výklad této problematiky je pro právní praxi přínosný. Totéž platí pro způsob
sjednání smluvní pokuty určitým rozpětím, neboť ani tato otázka
zatím nebyla judikaturou vyšších soudů vyřešena.
Dovolání je tedy přípustné (§ 239 odst. 2 o. s. ř.), není však důvodné.
Dovolací soud ze skutkových zjištění obou soudů, které nebyly žádným z
účastníků v průběhu řízení zpochybňovány, zjistil, že mezi žalobcem a žalovaným
byla dne 31. 7. 1995 uzavřena smlouva o dílo. Pro případ nesplnění
„nepeněžitých závazků“ se smluvní strany dohodly na smluvní pokutě „až do výše
0,5 % z ceny za dílo, a to za každý započatý den prodlení“. Dodatkem
č. 3 ze dne 13. 2. 1996 byl dále změněn předmět díla tak, že jeho součástí je i
„dodávka a montáž interiéru“ a za dodavatele interiéru byla
„žalobcem určena“ společnost I. s. r. o.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda byla smluvní pokuta
platně sjednána.
Dle § 544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení
smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší,
zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti
nevznikne škoda.
Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv smluvní povinnost, ať již se
týká peněžitého plnění či jiného plnění. Pro ujednání o smluvní pokutě
předepisuje zákon obligatorně písemnou formu, jejíž nezbytnou náležitostí je
uvedení výše pokuty, příp. alespoň způsobu, jakým bude stanovena (§ 544
odst. 2 obč. zák.).
Určení výše smluvní pokuty je zásadně věcí vzájemné dohody účastníků
tohoto ujednání. V občanském zákoníku ani v zákoníku obchodním není obsažena
úprava výše smluvní pokuty ani se zde nestanoví způsob jejího určení. Sjednání
její výše či způsobu určení je tedy věcí dohody účastníků. Je proto možné
sjednat si smluvní pokutu konkrétní částkou za každý den prodlení (obdobně jako
v případě úroku z prodlení). Podmínkou však je, aby takovéto ujednání bylo
dostatečně určité.
V posuzovaném případě byla sjednána smluvní pokuta v čl. XI., bodu 1
smlouvy o dílo tak, že „Pro případ neplnění termínů nepeněžitých závazků
vyplývajících z této smlouvy se smluvní strany dohodly na smluvní pokutě do
výše 0,5 % z ceny za dílo, a to za každý započatý den prodlení.“
Z uvedeného ustanovení vyplývá, v jakém rozpětí by mohla být smluvní
pokuta pro případ prodlení s plněním nepeněžitých závazků požadována. V
ujednání však chybí výslovné určení té smluvní strany, která bude oprávněna
uvést konkrétní výši smluvní pokuty při porušení takto zajištěné povinnosti.
Smluvní pokuta byla sjednána „do výše 0,5 % z ceny za dílo“ a v této
výši ji mohl žalobce při porušení smluvní pokutou zajištěných
povinností také nepochybně bez dalšího požadovat. Z toho pak vyplývá, že
mohl-li žalobce bez dalšího požadovat smluvní pokutu v maximální výši, bylo
věcí jeho rozhodnutí, zda se bude domáhat zaplacení smluvní pokuty v nižší
procentní sazbě než uvedené maximální (totéž by ostatně mohl učinit
i v případě, že by smluvní pokuta byla např. sjednána určitým pevným
procentem).
Vzhledem k tomu lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že
ujednání o smluvní pokutě je dostatečně určité.
Pokud dovolatel uvedl, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s
ustanovením § 269 odst. 3 obch. zák., podle něhož lze dohodu o určité části
nahradit dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu
závazku, jen pokud tento způsob nezávisí na vůli jedné strany, je třeba uvést,
že citované ustanovení na daný případ aplikovat nelze.
Obsahem čl. XI., bod 1 posuzované smlouvy o dílo totiž není dodatečné
určení obsahu závazku, které by záviselo na vůli jedné strany. Smluvní pokuta
je stanovena již ve smlouvě o dílo a žádné její dodatečné určení se v budoucnu
nepředpokládá. V čl. XI bodu 1. smlouvy je pouze deklarována skutečnost, která
ostatně platí i bez dalšího, totiž že oprávněný může uplatnit právo na
zaplacení smluvní pokuty i v nižší než stanovené částce.
Odvolacímu soudu je v zásadě nutno přisvědčit i v otázce posouzení
účinků tvrzeného prodlení subdodavatele, který – jak jednoznačně vyplývá z
dodatku č. 3 ke smlouvě o dílo – byl určen žalobcem, jakožto objednatelem
díla.
Odpovědnost zhotovitele v případě, že provedením díla je pověřena jiná
osoba, upravuje ust. § 538 obch. zák. tak, že zhotovitele stíhá stejná
odpovědnost, jako kdyby dílo prováděl sám.
Jak vyplývá ze spisového materiálu, osoba subdodavatele nebyla
určena ze strany objednatele jednostranně („příkazem“), nýbrž
dohodou stran (dodatkem č. 3, který byl stranami podepsán dne 13. 2. 1996).
Bylo proto věcí zhotovitele, jeho profesionality a také jeho vlastního
podnikatelského rizika, pokud na návrh na změnu smlouvy v tom směru, že
provedením části díla bude pověřen subdodavatel, kterého navrhnul objednatel,
vůbec přistoupil. Pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nebo § 265
obch. zák. neshledal proto dovolací soud žádné důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není důvodné a
proto rozhodl o jeho zamítnutí.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.
s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst.1, o. s. ř. a s ohledem
na to, že žalobci žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z
účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. prosince 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu
JUDr. Ing. Jan Hušek,
v. JUDr. Ing. Jan
Hušek předseda
senátu