29 Odo 43/2002

29 Odo 43/2002

29 Odo 44/2002

29 Odo 124/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu společnosti R. i. f.

České republiky, na výmaz navrhovatelky z obchodního rejstříku, vedené u

Městského soudu v Praze pod sp. zn. B 1353, za účasti Městského státního

zastupitelství v Praze, o dovolání J. V., proti usnesením Vrchního soudu v

Praze ze dne 10. července 2001, čj. 14 Cmo 1/2001-312 a

čj. 7 Cmo 1057/2000-309 a proti usnesení ze dne 11. července 2001, čj. 14 Cmo

2/2001-315, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2001, čj. 14 Cmo

2/2001-315 a usnesení téhož soudu ze dne 10. července 2001, čj. 14 Cmo

1/2001-312 a čj. 7 Cmo 1057/2000-309 se zrušují a

věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Krajský obchodní soud v Praze usneseními ze dne 12. července 2000,

čj. F 16259/2000, B 1353-256 a čj. F 17050/2000, B

1353-242 rozhodl k návrhům dovolatele na přerušení řízení, že se řízení

nepřerušuje. Odvolací soud usneseními ze dne 10. července 2001, čj. 14 Cmo

1/2001-312 a čj. 7 Cmo 1057/2000-309, odmítl odvolání navrhovatele proti

uvedeným rozhodnutím s odůvodněním, že usnesení o „nepřerušení“ řízení je

procesním usnesením, které se týká vedení řízení, a proto proti němu není

odvolání přípustné.

Proti usnesením odvolacího soudu podal J. V. dovolání. Co do jeho přípustnosti

odkázal na ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále

též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvody uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu

je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§

241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.] a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.].

V dovolání namítá, že usnesení rejstříkového soudu není usnesením upravujícím

vedení řízení, a že zákon v době jeho vydání nevylučoval možnost odvolání proti

němu. O možnosti podat odvolání poučil dovolatele též soud prvního

stupně. Dovolatel rovněž uvádí, že vzhledem k tomu, že souběžně probíhá řízení

podle ustanovení § 131 a § 183 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“),

ve kterém se domáhá vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, na němž

závisí rozhodnutí v dané rejstříkové věci, posoudil odvolací soud nesprávně i

otázku aplikace ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Tvrdí, že buď nelze

dovolatele zbavit účasti v rejstříkovém řízení v případě, že soud v řízení

podle § 200a a násl. o. s. ř. bude řešit otázku platnosti usnesení valné

hromady, neboť se přímo dotýká jeho práv a právního postavení, nebo nemůže být

soud v rejstříkovém řízení oprávněn řešit otázku platnosti usnesení valné

hromady a musí řízení přerušit. Podle dovolatele se v projednávané věci jedná o

účastenství v rejstříkovém řízení z titulu právního nástupnictví,

neboť na dovolatele má přejít nejen majetek, ale i závazky

investičního fondu, jehož byl akcionářem. Dovolatel rovněž odkazuje na to, že

právní úprava související s novelizovanou úpravou ustanovení § 109 odst. 2

písm. c) o. s. ř. „umožňuje transformací na náhradu škody určitou cestu

majetkové náhrady příslušnou procesní cestou. Rejstříkový soud pak náhradu

škody při nesprávném zvýšení či snížení základního kapitálu právně neposuzuje.

To však neplatí tam, kde zvláštní samostatná procesní úprava absentuje.“ Za

nesprávný považuje dovolatel i závěr, který učinil odvolací soud ve druhém z

napadených usnesení, že pro „nemeritornost a procesní charakter předmětného

rozhodnutí“ je vyloučeno připuštění dovolání.

Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadená usnesení zrušil a věc

vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Usnesením ze dne 11. října 2000, čj. F 45991/2000, F 67769/2000/B 1353/1 – 279,

Krajský obchodní soud v Praze vyhověl návrhu R. i. f. České republiky, a.s. a

vymazal navrhovatelku ke dni 14. října 2000 z obchodního rejstříku s

tím, že právním důvodem výmazu je přeměna navrhovatelky na otevřený

podílový fond podle ustanovení § 35j zákona č. 248/1992 Sb.

O odvolání J. V. rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11.

července 2001, čj. 14 Cmo 2/2001-315, tak, že je odmítl. Svůj výrok

založil na závěru, že akcionáři obchodní společnosti nejsou v

tomto případě účastníky rejstříkového řízení, neboť tím je ve smyslu ustanovení

§ 200a odst. 1 o. s. ř. pouze společnost (navrhovatelka), jejíž právní stav je

zápisem či výmazem skutečností v obchodním rejstříku dotčen. Vzhledem k tomu,

že dle ustanovení § 201 o. s. ř. může rozhodnutí soudu prvního stupně napadnout

odvoláním pouze účastník řízení, jímž J. V. nebyl, odvolací soud odvolání

podané tím, kdo k odvolání není oprávněn, podle ustanovení § 218 odst. 1 písm.

b) o. s. ř. odmítl. V odůvodnění odkázal, pokud jde o okruh účastníků

rejstříkového řízení, na shodný závěr Ústavního soudu vyjádřený v jeho usnesení

ze dne 18. května 1999 ve věci sp. zn. I. ÚS 185/98, publikovaném ve

Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 35/1999.

Také proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. V. dovolání. Pokud jde

o jeho přípustnost, odkazuje na ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř.

Jako dovolací důvody uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm.

b) o.s.ř.] a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.].

Konkrétně brojí proti závěru odvolacího soudu, že nebyl účastníkem řízení před

rejstříkovým soudem. V souvislosti s tím, uvádí, že odvolací soud posuzoval

jeho procesní

postavení pouze jako postavení akcionáře investičního fondu, ne však již jako

podílníka otevřeného podílového fondu, a tedy i právního nástupce z obchodního

rejstříku vymazávaného subjektu. Pokud jde o odkaz odvolacího soudu na výše

uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, uvádí k němu dovolatel, že nejde o obecně

závazný nález, ale pouze o usnesení a navíc i pro ně platí, co

bylo uvedeno výše, tedy že z procesního hlediska je postavení akcionáře méně

významné než postavení právního nástupce, na něhož přechází majetek a

nevypořádané závazky investičního fondu. Nakonec dovolatel uvádí, že se

odvolací soud nevypořádal s jeho věcnými argumenty uvedenými v odvolání,

zejména v souvislosti s jeho odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.

března1999 ve věci sp. zn. 32 Cdo 398/98 (uveřejněné pod číslem

36/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S ohledem na výše uvedené pak

navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu

řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, pro řízení ve věcech obchodního rejstříku zahájená na

návrh, který byl podán přede dnem účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni

použijí dosavadní právní předpisy. O takový případ jde i v

této věci, protože návrh na zahájení řízení ve věci povolení výmazu

navrhovatelky z obchodního rejstříku byl podán před 1. lednem 2001.

Dovolání proti všem napadaným usnesením je přípustné dle ustanovení § 238a

odst. 1 písm. e) o. s. ř.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti usnesení odvolacího soudu ze

dne 11. července 2001.

Otázkou, zda je akcionář podle občanského soudního řádu ve znění před 1.

lednem 2001, účastníkem řízení o zápisu změn týkajících se akciové společnosti

do obchodního rejstříku, se Nejvyšší soud zabýval již několikrát, mimo jiné i v

usnesení ze dne 17. listopadu 1997, sp. zn. 1 Odon 3/97,

a zodpověděl ji záporně. Toto usnesení Nejvyššího soudu přitom bylo

přezkoumáno Ústavním soudem, který usnesením ze dne 18. května1999, sp. zn. I.

ÚS 185/98, ústavní stížnost proti němu odmítl.

Jak uzavřel Ústavní soud, v rejstříkovém řízení se nerozhoduje o právech nebo

povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského

subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku. Pro případ, že by

práva akcionářů mohla být dotčena nezákonností rozhodnutí, na jehož základě k

příslušnému zápisu do obchodního rejstříku dochází, poskytuje zákon ochranu

jejich právům tam, kde to považuje za potřebné, jiným způsobem (§ 131 odst. 1 a

§ 183 obch. zák.). Pokud rejstříkový soud posoudí v řízení o povolení

zápisu do obchodního rejstříku usnesení valné hromady společnosti jako platné,

povolí na jeho základě příslušný zápis do obchodního rejstříku. Pokud následně

obecný soud v řízení podle § 131 obch. zák. rozhodne o neplatnosti takového

usnesení, rejstříkový soud po právní moci tohoto rozhodnutí zahájí řízení podle

§ 200a odst. 2 (nyní 200b odst. 2) o. s. ř. Jinými slovy, rozhodnutí soudu o

neplatnosti usnesení valné hromady bude podkladem pro rozhodnutí

rejstříkového soudu o zápisu či výmazu skutečností, jichž se rozhodnutí valné

hromady týká. Takové řízení soud zahájí i bez návrhu.

Ústavní soud se v tomto svém rozhodnutí ztotožnil s argumentací Nejvyššího

soudu, že účastenství akcionářů akciové společnosti v rejstříkovém řízení by ve

skutečnosti znamenalo značné průtahy v rejstříkovém řízení, což by ve svém

důsledku ochranu práv akcionářů spíše oslabovalo. Právě z tzv. principu veřejné

víry neboli principu materiální publicity vyplývá, že zapisované skutečnosti je

do obchodního rejstříku nezbytné zapisovat bez zbytečného odkladu tak, aby

odpovídaly skutečnému stavu. Tento princip obsažený v § 27 odst. 2 obch. zák.

má sloužit především k ochraně třetích osob, které jednají v

důvěře ve skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku a jejichž

zájem může kolidovat se zájmem celé společnosti i se zájmy jednotlivých

akcionářů.

V projednávané věci však uvedený obecný závěr o účastenství akcionářů v

rejstříkovém řízení použít nelze. Jak shora uvedeno, závěr vychází zejména z

toho, že český právní řád zajišťuje akcionáři, který brojí proti právním

důsledkům založeným usnesením valné hromady, které mají být zapsány do

obchodního rejstříku, dostatečnou právní ochranu jeho práv tím, že mu umožňuje

napadat usnesení valné hromady, které tyto důsledky založilo. Tak tomu ale v

projednávané věci není.

Vzhledem k tomu, že nezbytným důsledkem rozhodnutí rejstříkového

soudu o povolení výmazu právnické osoby z obchodního

rejstříku bez právního nástupce je zastavení všech řízení, jichž je tato osoba

účastníkem, tedy i řízení o neplatnost usnesení valné hromady, nelze než

dovodit, že rejstříkový soud nesmí rozhodnout o takovém výmazu z obchodního

rejstříku, dokud není ukončeno řízení o neplatnost usnesení valné hromady,

která o zrušení společnosti bez právního nástupce rozhodla. Opačným postupem by

totiž rejstříkový soud sám zmařil možnost shora uvedeného postupu a znemožnil

by tím akcionáři uplatnit právo, které mu zákon přiznává.

Bylo tedy povinností rejstříkového soudu v projednávané věci rejstříkové řízení

přerušit (jak to navrhl dovolatel), a to i bez návrhu, jakmile zjistil, že

probíhá řízení o neplatnost usnesení valné hromady, na

základě kterého měl být výmaz povolen. Na tom nic nemění to, že podle

ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném v době rozhodování

o přerušení řízení, platilo, že: „Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může

řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může

mít význam pro rozhodnutí soudu....“ Jak patrno ze shora uvedeného, v případě

rozhodování o povolení výmazu společnosti z obchodního rejstříku bez právního

nástupce je třeba dovodit, že takový postup je povinností soudu, když jiné

vhodné opatření učinit nelze.

Z uvedeného pak nutně vyplývá, že jestliže je podán návrh na povolení výmazu

akciové společnosti z obchodního rejstříku poté, co bylo zahájeno řízení o

neplatnost usnesení valné hromady, kterým byla společnost zrušena, stává se

navrhovatel v řízení o neplatnost takového usnesení účastníkem rejstříkového

řízení o povolení výmazu společnosti z obchodního rejstříku. To neplatí pro

případy, kdy má obchodní zákoník zvláštní úpravu, ani v případech, kdy zákon

zajišťuje ochranu práv společníků jinak. Stejný závěr je třeba učinit

i pro případ, kdy bude návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady

podán poté, co již bylo zahájeno řízení o povolení výmazu společnosti z

obchodního rejstříku, na základě napadaného usnesení. Za takového stavu se

totiž právě v řízení o povolení výmazu společnosti z obchodního rejstříku

rozhoduje o právech akcionáře (konkrétně o právu domoci se vyslovení

neplatnosti usnesení valné hromady o zrušení společnosti, jestliže je v rozporu

se zákonem či stanovami), ve smyslu ustanovení § 94 odst. 1 o. s. ř.

Účastníkem rejstříkového řízení se však stává pouze ten akcionář, který využil

práva domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Ostatní

akcionáři nevyužili možnosti ochrany svých práv, poskytovaných jim ustanovením

§ 131 a § 183 obch. zák. a rejstříkový soud jim tedy svým

postupem možnost uplatnit tuto ochranu práv neodňal. Tím jsou vyloučeny i

nežádoucí účinky účastenství akcionářů v rejstříkovém řízení, na které

upozorňuje ve svém shora citovaném usnesení Ústavní soud, včetně jejich

dopadů do práv třetích osob.

K závěru odvolacího soudu (obsaženém v usneseních z 10. července 2001), že

proti usnesení soudu prvního stupně o tom, že se řízení nepřerušuje (správně má

jít o zamítnutí návrhu na přerušení řízení), není odvolání přípustné, dovolací

soud uzavřel, že není správný, neboť občanský soudní řád ve znění, kterým se

řídil odvolací soud, takové odvolání připouštěl. Uvedené usnesení totiž nelze

považovat za usnesení, kterým se upravuje vedení řízení a nemožnost napadat

rozhodnutí o zamítnutí návrhu na přerušení řízení odvoláním upravil (s

účinností od 1. ledna 2001) až zákon č. 30/2000 Sb., z jehož ustanovení §

202 odst. 1 písm. j) lze také argumentací a contrario dovodit, že

občanský soudní řád usnesení, kterým soud rozhoduje o návrhu na přerušení

řízení, nepovažuje za usnesení o vedení řízení.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud byl u všech dovoláním napadených usnesení

povinen odvolání dovolatele, který byl účastníkem řízení, věcně projednat.

Jeho rozhodnutí tedy nejsou správná, což je důvod pro jejich zrušení dovolacím

soudem.

Proto dovolací soud všechna napadená usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu

vrátil k dalšímu řízení, jehož účastníkem je kromě navrhovatelky i dovolatel.

V nových rozhodnutích ve věci se bude muset odvolací soud zabývat i

tím, že s účinností od 31. prosince 2001 došlo ke změně

ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (které nyní zakazuje přerušit

rejstříkové řízení, jestliže probíhá řízení, ve kterém je řešena otázka, která

může mít význam pro rozhodnutí ve věci), a to jak z hlediska aplikace změněného

ustanovení na řízení zahájená před 31. prosincem 2001, tak z hlediska

ústavnosti tohoto ustanovení ve světle shora uvedeného.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 10. září 2002

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu